Víte, že první, co vyjede na Googlu, když se zadá vaše jméno, je – Vica Kerekes míry?

„Taky už jsem si toho všimla!“

A neštve vás trochu, že tohle na vás lidi nejvíc zajímá?

„Neřekla bych, že právě tohle zajímá všechny. Zřejmě hlavně muže. Snažím se to neřešit, stejně s tím nic nenadělám. A svoje míry upřímně ani neznám. Už ani nechodím na Google a nezadávám si tam Vica Kerekes, abych zjistila, co se píše.“

To jste někdy dělala?

„Úplně na začátku kariéry ano, dokonce jsem nečetla jen oficiální kritiky, ale i čtenářské diskuze. Postupem času jsem si ale říkala, jestli to mám zapotřebí. Když se totiž objevilo něco negativního, hned jsem začala zkoumat, jestli dotyčný pisatel náhodou nemá pravdu. Zajímalo mě, jak mě lidi vnímají. Mám to prostě v sobě, že tyhle věci dost pitvám. Po nějaké době jsem ale zjistila, že to nemá smysl, protože většina lidí, co píše pod anonymní přezdívkou urážky na internet, má problém spíš sama se sebou než se mnou.“

Sebrala vás někdy nějaká negativní zpětná vazba hodně?

„No ano! Po jednom maďarském filmu jsem se zavřela na záchod a celý den jsem odmítala vylézt. (směje se) Uznávám, ten film opravdu nebyl vydařený, ale tolik ošklivých reakcí jsem nečekala. Dokonce jsem si říkala, že se na celé herectví vykašlu.“

Až tak?

„Vážně. Nebyl to sice můj první film, ale poprvé jsem v něm měla velkou roli, takže mě to fakt vzalo. Přemýšlela jsem, co budu v životě dělat dál. Řízením osudu jsem ale nedlouho potom na maďarském festivalu vyhrála cenu pro nejlepší herečku v hlavní roli. Samozřejmě tedy za jiný film. Tak jsem to vzala jako druhou šanci a u hraní zůstala.“

Než ta šance přišla, vymyslela jste, co se sebou dál, když byste přestala hrát?

„Lákalo mě studium psychologie. Nebo jsem si říkala, že bych mohla sbalit batoh a vyjet někam do světa. To je v podstatě můj plán dodnes, že až tohle všechno jednou skončí, tak prostě vycestuju pryč. Taky jsem uvažovala o moderování, točení reportáží… Nakonec jsem si ale řekla, že se nikdo nemůže zavděčit všem a s tím se holt musím smířit.“

Vidíte, teď to zní, jako by pro vás herectví bylo osudové, ale vy jste přitom ještě po maturitě vůbec hrát nechtěla.

„Vůbec ne! V osmnácti jsem absolutně netušila, co bych chtěla v budoucnu dělat, vždyť jsem byla hrozně mladá. Rozhodla jsem se, že když jsem tolik let chodila do školy, tak teď bych chtěla aspoň rok mít sama na sebe. A tak jsem na žádnou vysokou po střední škole nenastoupila.“

To z vás museli být rodiče nadšení…

„Byli úžasní! Říkali, že jsou rádi, že mě mají doma a že rozhodnutí je na mně. Ale já jsem normálně pracovala, psala jsem do novin reportáže z různých kulturních událostí. Bylo to super, protože jsem opravdu měla čas si všechno promyslet.“

A pak jste se rozhodla… Pro policejní akademii!

„To ale jen proto, že jsem četla inzerát, že se taková vysoká škola otvírá. Zaujalo mě to, protože mě vždycky bavilo střílet, běhat venku, lézt po stromech… Nebyla to škola vyloženě o hlavě, ale spíš o fyzičce. Už přijímačky byly náročné, museli jsme hodně běhat, ale mě to bavilo.“

Proč to nakonec nevyšlo?

„Prošla jsem prvním i druhým kolem, do třetího se nás dostalo asi čtrnáct a jedenáct vzali.“

Tak to bylo o chlup! Přes co jste neprošla?

„Přes psychotesty. (směje se) Trošku mě to tehdy vzalo. Čekala jsem napjatě na výsledky a pak přišlo to: Bohužel… Seděla jsem na kameni u nás ve Fiľakovu, které je úplně odtržené od světa a modlila se, aby přišlo nějaké znamení a mě napadlo, co dál se sebou. A pak jsem si řekla, že tedy vyzkouším herectví. Že to není jen tak, že je moje maminka ochotnická režisérka, takže jsem v tom víceméně vyrůstala od malička a snad k tomu mám i nějaké dispozice.“

Vy jste si prý dokonce sepsala seznam svých pro a proti. Vybavíte si, co na něm bylo?

„Napsala, potřebovala jsem to vidět černé na bílém. Ve slabých stránkách byla určitě matematika, logika a podobně. A v těch silných, že se umím ponořit do citů a emocí, empatie, taneční dispozice, dobrá paměť… Ale byly tam i fyzické vlastnosti.“

Například?

„Že jsem jakoby proporčně dost normální.“ (směje se)

No počkejte, normální? Copak jste neviděla, jak jste krásná?

„Opravdu ne, já si nikdy krásná nepřipadala. Neříkám, že jsem byla škaredá, nevytáhnu teď z rukávu historku o ošklivém káčátku, jak to dělá hodně modelek. Já jsem prostě byla úplně normální. Kdybyste viděla moje fotky, dala byste mi za pravdu. Spíš jsem asi měla něco v sobě, nějakou zvláštnost… Možná ty pihy a zrzavé vlasy, což nebylo běžné. Z toho jsem ale v dětství nebyla zrovna dvakrát nadšená.“

Smály se vám děti?

„Jak už to tak bývá, když se někdo odlišuje… Děti umí být pěkně zlé. Navíc moje maminka byla učitelka, a když rozdala špatné známky, hned na mě halekaly »pihatá opice« a tak.“

V pubertě pak u holek přichází další komplexy, a to hlavně z postavy. To vás minulo?

„Dlouho jsem svou postavu vůbec neřešila, běžně jsem nosila sukně nebo šaty. Taky jsem ale vždycky dost jedla, u nás byly v kurzu takové ty věci jako klobásky, slanina… Jenže když vám je třináct, tak to na vás není vidět. A pak mi najednou bylo šestnáct a při pohledu do zrcadla jsem s hrůzou zjistila, že mám hrozně tlusté nohy! (směje se) A od té chvíle jsem sukně přestala definitivně nosit. A vlastně je moc nenosím dodnes, maximálně nějaké ke kolenům. No prostě nemám nohy, co bych ráda ukazovala světu. (směje se) Ještě jsem ale vlastně měla jeden komplex!“

Jaký?

„Měla jsem vždy hodně bílou pleť. Takže jsem se neustále patlala nějakým bronzovým samoopalovacím krémem, což vypadalo dost zvláštně. A abych zakryla pihy, tak jsem si na ně ve velkém množství nanášela klasický dětský pudr, takový ten, co se dává miminkům na opruzeniny. (směje se) Pak přišly na řadu silné vrstvy tmavého make-upu, který mi vždycky končil těsně u brady, dál už jsem byla zas bílá. No, krásné to bylo! (směje se) A k tomu všemu jsem pořád nosila punčochy!“

I v létě?

„No jistě, takové ty dohněda, aby nebyly vidět bílé nohy. Všichni se mě ptali: Vicuško, není ti teplo, vždyť je pětatřicet stupňů?! Na to jsem si ale našla dobrý argument a odpovídala jsem: Dáma nosí punčochy za každého počasí!“

Předpokládám ale, že už na střední o vás byl mezi spolužáky zájem.

„Tak prsa už jsem tehdy měla, tak zřejmě ano. (směje se) Ale to jsem zas nesnášela, když mi někdo říkal, jaký mám ve výstřihu hezký žlábek, takže jsem žádné výstřihy nenosila. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že se tím nějak chlubím.“

Tak nechme vaše komplexy a vraťme se k práci. Herců jsou dnes mraky, ale jen zlomek uspěje. Vám se to povedlo - tušíte, čím to je?

„To vlastně nevím. A mám to tak, že když vím, že budu točit film, jsem klidná. Ale když dotočím a nikdo se neozývá, tak mi hned běží hlavou, že možná ta moje éra už skončila. Přemýšlím, jestli je na to nějaký recept… Jediné, co dělám, je, že když dostanu roli, snažím se do ní dát všechno. Jako by to byl můj poslední film. Když hraju, nebojím se, jdu do všeho a s plným nasazením a vím od režisérů, že to mají rádi. Někteří herci to mají tak, že natočí první film a hned je každý zná. To já neměla, šlo to krok po kroku, musela jsem zamakat.“

Dneska už jste hvězda. Musíte ještě vůbec chodit na konkurzy, nebo vám telefon s nabídkami vyzvání sám?

„Vlastně obojí. Samozřejmě mě velmi těší, když mi přímo zavolají s tím, že mě chtějí. Ale baví mě i ty konkurzy, je to pro mě výzva. Dokonce si myslím, že na konkurzech jsem lepší než pak naostro. Nějakým způsobem mě to vzrušuje.“ (směje se)

U nás vás lidé zaregistrovali poprvé ve filmech Nestyda a Muži v naději. Tam jste ale byla spíš za tu hezkou, než za velkou herečku. Nevadilo vám to?

„To ale přece k herectví patří taky. A každou herečku, každou ženu tohle potěší. Vždyť proč se malujeme? Protože se chceme líbit. My ženy máme přece taky oblíbené herce…“

Ano, já například Johnnyho Deppa a Brada Pitta.

„A určitě nejen kvůli tomu, že jsou to úžasní herci, viďte? (směje se) Prostě nás nějakým způsobem rajcují, chceme se na ně dívat na plátně, a aspoň takhle se s nimi na chvíli »sblížit«. Ty filmy mi rozhodně nevadily, brala jsem to jako začátek s tím, že zbytek je pak už na mně. Jestli zvládnu ukázat, co ve mně je, nebo budu pořád jen ta dekorace.“

Vám se z té škatulky podařilo vymanit. Už vás obsazují i do podstatně vážnějších rolí.

„Právě. A já jsem věděla, že můj čas přijde. Ale je jasné, že když jsem nechtěla v té škatulce hezké naivky zůstat, musela jsem další podobné role odmítat. Říct děkuji, ale stačilo, chci ukázat zas něco jiného.“

Ale ani to vás o nálepku současného sexsymbolu nepřipravilo.

„Ale o tu jsem se já nikdy nesnažila. Nebylo to tak, že bych si vzala stylistku a řekla jí: Tak pojď, teď ze mě uděláme sexsymbol! Navíc mě to fakt nenapadlo, protože jak jsem říkala, ani ve škole jsem nikdy nebyla považována za tu nejkrásnější. To prostě najednou přišlo. Já s tím nic nenadělám a ani nechci. Nálepky se vždycky objevovat budou.“

S touhle nálepkou a s popularitou obecně přichází taky příval fanoušků. Atakují vás muži nebo mají spíš ostych?

„Zatím jsem v tomto ohledu neměla žádný negativní zážitek. Přijdou sice za mnou, ale chovají se moc hezky, gentlemansky. Asi mám štěstí. Ale taky je v tom přístupu velký rozdíl, pokud jde o Česko nebo o Maďarsko.“

V čem se to liší?

„Tady jsou obecně herci mnohem víc vážení než v Maďarsku. Tam nějaké oslovování herců a sbírání autogramů není vůbec v módě. Takže klobouk dolů před Čechy za to, jak si svých herců váží. I když já tedy nejsem vaše…“

Myslím, že hodně lidí už vás jako naši bere.

„To mě nesmírně těší! Nejraději jsem, když se o mně mluví jako o Češce.“

Jaké jsou ještě mezi Čechy a Maďary rozdíly?

„Hlavní rozdíl je v tom, že Maďaři se umí rychle a snadno otevřít, ale pak to taky rychle utnou. Kdežto Češi se otevírají mnohem déle, ale když už se to stane, tak to stojí za to! Maďaři se nebojí ukazovat své city, jsme prostě takový trpící národ. (směje se) Pláčeme, když jsme nešťastní, i když jsme šťastní. Češi v sobě emoce dusí, což není dobré. I pláč je občas potřeba, všechno musí ven. Ale co miluju, to je český humor! To je další odlišnost, že Češi se umí zasmát sami sobě, když se jim něco nepovede. V Maďarsku lidé neradi přiznávají své chyby, jsou velmi urážliví a vztahovační.“

A vy jste naturelem spíš po mámě Maďarka nebo po otci Slovenka?

„Rozhodně Maďarka. Ale i ta slovenská krev je na mně znát, ta ty moje maďarské rysy trochu mírní. Díky ní umím být i pokojná a pokorná. (směje se) To by v sobě každá žena měla mít.“

Očima autorky

Setkat se s Vicou Kerekes mě lákalo delší dobu. Zajímalo mě, jestli je i naživo tak krásná jako na plátně. Není. Je mnohem hezčí. A k tomu je navíc úplně normální, žádná namyšlená primadona. Prostě přesně ten typ, co muži milují a ženy nenávidí. I když já jsem v tomto případě tedy asi spíš chlap, mě totiž tahle zrzka naprosto okouzlila!

Fotogalerie

6 fotografií

Vica je přirozeně krásná...

Autor: archiv Blesku