14°C
Jaké bylo vaše první setkání se Štěpánkou?
„V televizní inscenaci podle španělského dramatika Lope de Vegy jsem hrál mužskou hlavní postavu a v komparzu bylo mnoho mladých dívek, z nichž jednou z nich byla Štěpánka Haničincová. Tam jsem ji poprvé zaznamenal. Potom dramaturgie přišla s nápadem, že by se mohly točit série pohádek. Ruské byliny, norské pohádky, francouzské pohádky či orientální příběhy. Principem bylo, že jeden herec a jedna herečka hrají všechny postavy. Já jsem hrál třeba deset mužských a Štěpánka deset ženských.“
A kdy mezi vámi přeskočila jiskra?
„Jiskra mezi námi přeskočila během natáčení francouzských pohádek v roce 1968. To si pamatuji jako dnes. Točilo se v Praze na Chmelnici, kde byl takový improvizovaný ateliér. Oba jsme tušili, že se tomu druhému líbíme. Tak jsem jí to řekl, ona mi odpověděla, že se jí taky líbím, znachověly jí líce a pak odběhla.“
Kdo koho pozval na rande?
„První schůzku jsem nabídl já. Pozval jsem Štěpánku na oběd do Klášterní vinárny. Byl jsem pochopitelně velice nervózní, jak to dopadne, ale nakonec to bylo velice přátelské a milé. Začínali jsme spolu chodit a později i bydlet.“
Ona už měla dvě děti, dceru Sašu a syna Honzíka. Jak jste s nimi vycházel?
„Velice dobře. Děti mě přijaly za svého kamaráda, který jim pomáhá umetat cestičku životem. Já jsem děti neměl a bohužel už to nebylo možné.“
Jak jste Štěpánku požádal o ruku?
„Štěpánka požádala o ruku mě. Když jsme spolu začali žít, tak mi povídá: Víš, já bych se už nechtěla vdávat potřetí, ale tebe bych si klidně vzala. To byla výzva, kterou jsem přijal.“
Kdy jste se vzali?
„Tři roky od začátku našeho randění. Svatba se konala 21. 8. 1971 na Staroměstské radnici, a když jsme tam přijížděli, uvědomil jsem si, jak populární dámu si vlastně beru za manželku. Náměstí bylo plné lidí a hlavně jásajících dětí. Všichni nám chtěli popřát. Byla tam také řada kolegů, jako Josef Vinklář nebo Vladimír Menšík, jenž nám přinesl jako svatební dar štěňátko trpasličího knírače, kterého jsme pojmenovali Glen.“
Jaké byly první novomanželské kroky?
„Přestěhovali jsme se do vinohradského bytu, kde bydlím do dneška, a prožili jsme spolu nádherných třicet let. Štěpánka byla dáma s velkým D a ráda celé hodiny zpívala. Navíc to byla ohromná maminka, která svůj mateřský cit a lásku uměla předávat z obrazovky dětem. Dostávala stovky dopisů a na všechny odpovídala.“
To jí přece muselo zabrat mnoho času.
„Pracovala nonstop. Dá se říct, že byla svou profesí doslova posedlá, a tohle já předávám i svým studentům. Chce-li člověk profesi vykonávat dobře, nesmí ji dělat jenom jako zaměstnání, ale musí jí být doslova posedlý. Prožívali jsme nádherný život. Milovala květiny, zvířátka, a když byl na ulici zraněný holub, tak mě požádala, abych ho ošetřil.“
To je hezké.
„Měla ráda všechny tvory. Pohoda přestala v okamžiku, kdy si její dcera Saša vzala chartistu, odstěhovala se do Vídně a Štěpánka nemohla vystupovat v televizi.“
Co pak dělala?
„Společně s Oldřichem Vlachem jsme jezdili po republice s takovým hezkým divadlem pro děti.“
Se svou dcerou se vídat už nemohla?
„Když to bylo možné, jezdili jsme na dovolenou do Jugoslávie, kde jsme se občas se Sašou viděli. Jinak ne.“
Po revoluci v roce 1989 dala televize Štěpánce možnost, aby se denně objevovala na obrazovce. Jak to přijala?
„Zpočátku z toho byla nesmírně potěšená, ale viděl jsem na ní, že určitá absence, která tam vznikla, jí svým způsobem odebrala profesionální krok na obrazovku. Nedokázala se sžít s novým rytmem doby.“
Čím to bylo?
„Neuměla zestárnout. Stále si představovala, že je Štěpánkou, jakou byla vždycky. Televize jí navrhovala, že by mohla být teta Štěpánka nebo babička Štěpánka, ale to ona nechtěla připustit. Ona říkávala: Honzo, každá tvoje vráska na obličeji je zvýšení honoráře o sto procent, u nás u žen je to naopak. Postupně přestala natáčet a začala se u ní projevovat nemoc depresivního charakteru. Náladu jí zvedlo, až když dostala v roce 1998 cenu TýTý a vstoupila tak do síně slávy jako první žena.“
Jaká je vaše poslední vzpomínka na Štěpánku?
„To bylo 27. října 1999. Ráno jsem se s ní rozloučil a odjel na natáčení Návštěvy staré dámy do České televize. V jedenáct jsem jí volal z Kavčích hor a ona mi říkala, že je všechno v pořádku. Když jsem v noci přišel domů, přiběhla ke mně fenka Piginka a ta mě k ní přivedla. Štěpánka nehybně ležela zraněná u topení. Zavolal jsem pochopitelně pohotovost, ale pánové ze záchranné služby konstatovali, že spadla na topení o půl osmé a už jí bohužel nebylo pomoci.“
Čertík Bertík
Čertík Bertík je loutková postavička pro děti z televizního pořadu Rozmarýnek. Je to malý čertovský kluk, který leccos nezná, proto ho vše musí naučit jeho kamarádka Štěpánka. Bertíka namluvila Eva Klepáčová, která se proslavila rolí Káči v pohádce Čert a Káča. „Původně jsem Čertíka mluvila hrubějším hlasem, ale Štěpánka mi poradila, abych ho zjemnila. Poslechla jsem ji a měla pravdu,“ přiznala Klepáčová, která si vzala za manžela pohádkového prince Josefa Zímu, ale před dvěma lety už bohužel zemřela.
