Vojna za totáče: Oslavence jsme házeli do vody. V létě i zimě!
Autor:
simao -
19. listopadu 2014
•
05:00
Sdílej:
Vojna v éře komunismu, to nebyla jen šikana. Po řadě příběhů jste se nám tentokrát pochlubili, jak jste trávili své roky jako bažanti či mazáci, a to prostřednictvím fotek z vojny. Máte své vlastní? Pošlete je do naší fotosoutěže!
Česko si připomíná 25 let od sametové revoluce, která změnila mnohé. I podobu vojny, která dnes již není povinná. I když nápady na její znovuzavedení padají.
Potrestáni za fotbal
Celkem pět vlastních snímků z éry komunismu zaslal do fotosoutěže čtenář Blesk.cz Jaroslav Brabec – z vojenské služby v Janovicích nad Úhlavou, kterou absolvoval v letech 1966–1968. A pochlubil se třeba snímkem, jak s kamarády ve zbrani vyrazili na fotbalový zápas Sokol Janovice vs. Dukla Janovice. „Byli jsme jediní, kteří fandili Sokolu. A trest nás neminul,“ upozornil.
Dukla totiž byl vojenský klub. A tak pánové fandili tak trochu proti svým... Za pozornost však určitě stojí i foto z narozeninové „oslavy“. Oslavenec totiž dostával netradiční dárek. „Narozeniny jsme slavili vždy hozením do vody - v létě i zimě,“ prozrazuje pan Jaroslav z Hlubyně, dnes vojín v záloze.
Vojenský příběh svého manžela pak převyprávěla čtenářka Eva Došlá. „S manželem Milanem pocházíme z jedné vesnice. Když rukoval v dubnu 1974 na vojnu do Písku, tak já chodila do deváté třídy ZŠ. Do školy jsem chodila s jeho neteří a jednoho dne jsme se domluvily, že v červnu mu k svátku pošlu na vojnu přání. Podepsala jsem se jako kamarádka Eva. On však netušil, kdo mu to posílá. Tak už to chodilo na vesnici: Holky pokukovaly po starších chlapcích a oni mladší děvčata ani neregistrovali,“ napsala Blesk.cz. Tím ale příběh zdaleka nekončí.
Samotný dopis k seznámení nevedl. „Po dvou letech v roce 1976 se vrátil do civilu. Posledního dubna na pálení čarodějnic (tehdy se říkalo ,mírové ohně´) jsme se potkali u ohně a nějak mezi námi přeskočila jiskra a my jsme spolu začali chodit. Po půlroce chození si vzpomněl, že mu nějaká Eva psala na vojnu přání a jestli náhodou to nejsem já. Přiznala jsem se a dodnes mi směje, že jsem ho uháněla už na vojně,“ prozradila čtenářka Eva, která s manželem letos oslavila korálovou svatbu. Tedy společných 35 let.
Ještě před svatbou se přitom s manželem vydali právě do Písku. „Aby mi ukázal kasárna a město kde byl dva roky na vojně. Před dvěma lety jsme opět navštívili město Písek, ale kasárna jsme již nenašli – jsou z nich ruiny,“ dodala paní Eva.
To Jaroslav Tůma nastoupil na dvouletou službu vlasti déle, než předchozí dva čtenáři. Vojnu absolvoval v letech 1977–1979. „Při odvodu jsem do dotazníků všude uváděl, že bych byl rád řidičem, a to co nejblíže domova, tedy Prahy. Jaké ale bylo pro mě překvapení, když přišel povolávací rozkaz s cílovou stanicí Slovensko,“ přidal svůj příběh pan Jaroslav.
„Přijímač jsem tedy strávil běháním po slovenských horách. O nějakém řidiči jsem si mohl nechat jen zdát. Po přijímači jsem byl zařazen jako psovod, marná byla moje slova, že nemám žádné zkušenosti. Nikoho to nezajímalo. Po krátké době jsem dostal vlčáka Urxe a začal chodit do služeb hlídat ostnaté dráty. Dva roky utekly jako voda a já jsem byl nakonec rád, že mě nevzali na toho řidiče,“ myslí si dnes pan Jaroslav.
A přidává ještě další názor: „Možná že je škoda, že už se u nás nechodí na vojnu. Je pravda, že dva roky je moc dlouhá doba, ale třeba jen na 6 měsíců by každému jen prospělo.“
Při příležitosti 25 let od sametové revoluce jsme se vydali prozkoumat, jak vypadal život před ní. Za totáče. Na Blesk.cz jsme proto vyhlásili speciální fotosoutěž.
Pochlubte se svými vlastními fotkami z dob komunismu i vy a pošlete je na tip@blesk.cz. Nezapomeňte přidat k fotkám popisky a své příběhy.
Za snímky se schovávají vaše unikátní příběhy, které rádi poznáme! Nejde však o libovolné fotky, zajímají nás následující témata:
1. jak jsme se oblékali za totáče;
2. naše Vánoce a Silvestr (tedy fotky stromečku, dárků, štědrovečerní tabule apod.);
3. v práci a na dovolené (závodní večírky, rekreace ROH, zájezdy do Jugoslávie);
4. na vojně;
5. moje město tehdy a teď!
Odměnou pro nejoriginálnější fotografii je fotomobil Nokia Lumia 930, špičkový smartphone s vynikajícím PureView foťákem o rozlišení 20 MPx, optikou Zeiss a Full HD displejem.
Špičkový smartphone s vynikajícím fotoaparátem s 20MPx, to je Nokia Lumia 930 | Archiv Blesku
Objednejte si přes SMS speciální dvojknihu Blesku
Chcete dostat až domů speciální dvojknihu „Rudá šlechta – Šlechta z obrazovky“, plnou intimních příběhů známých tváří z doby éry komunismu? Objednejte si ji, je to snadné!
Pošlete SMS na číslo 902 11 ve tvaru: SLECHTA mezera JMÉNO mezera PŘÍJMENÍ mezera ADRESA mezera MĚSTO mezera PSČ
Příklad: SLECHTA Jan Novak Prubezna 233 Olomouc 77900
Cena každé přijaté SMS je 39 Kč vč. DPH (zahrnuje poštovné i balné). Provozuje CZECH NEWS CENTER, a. s. infolinka 296 363 199 ve všední dny 8–16 hod. mobil@cncenter.cz www.platmobilem.cz
To byla samozřejmně legrace,jenom paka to za nás podepsali
hasmen
(
25. listopadu 2014 23:49
)
No... pozdravit špagáta ,byť by měl jednu posranou hvězdu na vejložce,to si jako mazák nebo suprák nedovedu představit
9rot6
(
25. listopadu 2014 06:13
)
Líp by to nenapsal ani básník, velice rád vzpomínám na vojnu,ikdyž byli chvilky hodně na hraně jako v roce 68,když nás bratři Varšavské smlouvy navštívili, ale obecně,na vojnu vzpomínám rád a opravdu by ti dnešní mlaďasové něco takového potřebovali jako sůl, ale v žádném případě né Afgánistán, či podobné anabáze,toje už za hranou!
tibor
(
23. listopadu 2014 16:16
)
Bol som na vojne na Morave 1973-1974 ako absík. Prvý mesiac akože výcvik. Na izbe nás bolo 35. 17 poschodových postelí a jedna sólo posteľ, tú mal veliteľ izby. Zgustli si na nás, vojnou úplne zmagorení, absolventi strednej vojenskej školy, ktorí práve skončili a dostali práporčícke hodnosti. No a my len slobodníci, či desiatnici absolventi, tak nám bolo treba ukázať, čo je vojna. Po mesiaci sme poschodové postele zložili a presťahovali do druhej zimry. A tak sme zostali do konca vojny. Takže nejaké reči o zlých pomeroch, ktoré mali väzni v base po "nežnej", pretože ich bolo na izbe 8, či 10, mi prišli ako smiešne sťažnosti. Najhoršie čo je v base, ale i na vojne je to, čo si robia väzni a vojaci navzájom. My sme po mesiaci boli zaradení do služobných funkcií, mali od iných v podstate pokoj a neskôr sme spravili dôstojnícke skúšky. Ako podporučíci sme potom nevracali šikanu tým mladým práporčíkom, ktorí nás prvý mesiac doslovne šikanovali. Jediné čo sme akože vyžadovali, aby nás, ako dôstojníkov, zdravili. Vojenské školy, kde chodili chlapci od 15 rokov som považoval za chorý výmysel. Normálny vývoj chlapca bol potlačený a to sa často odrazilo na ich správaní. Navonok, po 3 alebo 4 rokoch vojenskej školy, hrdý vojak a na druhej strane zaseknutá puberta a za kasárňou si púšťali na jeseň šarkanov (doslovne a naozaj). I to som videl na vojne. Ale mnohým sa vojna skutočne zišla, mnohí, ktorí rodičom naháňali hrôzu a rodičia z nich boli nešťastní, na vojne "skrotli" a dokázali sa o seba potom lepšie postarať.
fotrpjotr
(
22. listopadu 2014 05:32
)
Každopádně bylo lépe než dnes.Dnes se daří pouze zlodějům a podvodníkůlm.
9°C
To byla samozřejmně legrace,jenom paka to za nás podepsali