Myslíte, že se dá v dnešním světě fungovat bez přetvářky?

„Dá. Myslím, že tolerování lumpáren každého normálního člověka brzy unaví a zachovat si zdravý pohled na to, co se kolem nás děje, je předpoklad kvalitního života. Mám kolem sebe šťastné lidi, milující rodinu a nesmírně si toho vážím.“

Měla jste takový postoj vždycky?

„Ne. Byla jsem praštěná, smýkaly se mnou emoce, lítala jsem v oblacích, a pak zažívala i strmé pády. Ale to je život. Sklízela jsem slávu, hrála a naštěstí hraju před vyprodaným publikem, ale někdy stačí pár vteřin a všechno je jinak.“

Například?

„Když jsem hrála My Fair Lady, byla jsem nominována na Českého lva, dostala cenu Thálie, pak chvíli nato mi umíral bratr v nemocnici na rakovinu, které brzy podlehl. Místo abych se vznášela v oblacích a opájela se úspěchem, řešila jsem mnohem závažnější věci, než je sláva. V tom období o tom vědělo málo lidí.“

Kde jste v těžkých chvílích hledala oporu?

„Hlavně u mámy.“

Vaše máma musí být neuvěřitelně silná…

„Když přežijete vlastní dítě, je to katastrofa, a moje máma přežila dvě svoje děti. Můj další bratr totiž zemřel při seskoku padákem, když mu bylo sedmnáct.“

To je hrozné. O pár let později vám ale jeden sourozenec přibyl. Byla to vaše nevlastní sestra Saša…

„No jasně. Krev je krev. Jí říkám úplně všechno. I ty nejtajnější věci. Saša je dcera z druhého manželství mého otce. Když se narodila, máma řekla otci, že když se nestaral o své tři děti, aby dal svoji lásku aspoň miminku, které se mu nově narodilo. Táta mámu poslechl a opravdu Sašku vychoval a byl s ní.“

Klobouk dolů před vaší mámou.

„Ona je mimořádně hodná a pokorná. Někdy až moc.“

Vy jste se ale s otcem dále vídala…

„Ano, i se svou nevlastní sestrou, když byla malinká. Jakmile měla asi šest let, začal se táta hádat i se svou další ženou a u toho už jsem nechtěla být. Měla jsem osmnáct, naštvala jsem se a řekla: Táto, ty už jinej nebudeš, odešla jsem a neviděla jeho ani Sašu dvacet let. Až do roku 2002.“

Co se stalo?

„To už byla Saša úspěšná producentka. Ozvala se mi, že táta umírá v nemocnici, neustále o mně mluví a jestli bych za ním nepřijela se rozloučit. Tak jsem sedla do auta a jela jsem do Bratislavy.“

Jak probíhalo poslední setkání s tátou?

„Klasika. Táta si mě spletl s maminkou a začal na mě mluvit, jakoby se bavil s ní: Mariko, omlouvám se ti, vždy jsem tě měl rád a miloval jsem tě. Já jsem ho chtěla upozornit, že nejsem máma, ale Saša do mě šťouchla a řekla: Nech to bejt. Konečně se omluvil.“

Co jste dělali pak?

„Potom jsme se mu samozřejmě začali věnovat a tatínek chvíli nato zemřel. Spokojený a šťastný. Pak Saška s dcerami přijela do Prahy, představit se mámě a mému synovi Matyášovi.“

Kromě sestry svěřujete svoje pocity a zážitky také deníku, který si píšete od roku 1977. To už si píšete skoro čtyřicet let deník?

„Ano, jsou to asi čtyři tlusté knihy. Předtím jsem psala každý den nebo ob den a nyní je to tak, že když se mi v životě uděje něco silného, tak se to snažím sepsat na papír.“

Pročítáte si to?

„Vzhledem k tomu, že to píšu rukou drobným písmem, tak se mi do toho nechce. Moje motivace pro psaní je taková, že se vždy z něčeho vypíšu.“

Chystáte se to někdy zveřejnit?

„Teď určitě ne. To je příliš osobní.“

Pěšáci revoluce

Pro Yvettu Blanarovičovou byla za komunistického režimu symbolem hrdosti Marta Kubišová. V roce 1989 se proto rozhodla také postavit režimu. Společně s kolegou Ondrou Vetchým se v České televizi rozhodli, že nebudou točit »agitační« dvoudílnou inscenaci. „Režisér Jiří Adamec řekl, že nás respektuje,“ vypráví Blanarovičová.

Přátelství s Vetchým si udržuje dodnes a občas vzpomínají na zážitky, které prožili jako pěšáci revoluce. Třeba jak s Vetchým rozdávali až do noci revoluční letáky, a když se pak vracela domů, zastavili ji policajti.

„Bála jsem se, že mě zmlátí. Ptali se: Tak co, řidičko? A mně v hlavě běžela jediná myšlenka, jestli to obuškem bolí,“ popisuje chvíle strachu herečka. Naštěstí tehdy natrefila na rozumné muže zákona...

VŠE O YVETTĚ BLANAROVIČOVÉ NA BLESK.CZ>>>ZDE!

Fotogalerie
49 fotografií