„Přežití v teplotách, které mohou padat i pod -50 °C, není žádná sranda. Nezakrytá kůže může zvláště v kombinaci s větrem omrznout během několika sekund, bivakování začíná být komplikované a nelze spát víc než třeba jen dvě hodiny. K tomu všemu se pak přidává za mnoho dnů naakumulované vyčerpání a únava, často končící až usnutím za jízdy,“ popisoval Richtr úskalí náročného závodu před dvěma lety, kdy Iditarod absolvoval zatím naposledy jako cyklista.

V pondělí se na startovní dráhu postavil počtvrté, tentokrát už ale jako chodec. Se speciálními saněmi naloženými nezbytnostmi, které táhne uvázané za pasem, se pokusí ujít tisíc mil (1600 kilometrů) a stát se tak vůbec prvním člověkem, který extrémní Iditarod Trail zdolal na kole i pěšky. „Veterán a legenda závodu, kterému už je skoro 60 let, to loni dal pěšky za 19 dnů. Má průměr asi 80 km za den. Normální časy dalších hodně dobrých lidí jsou 23, 25 až 30 dní, což je limit,“ uvedl před odjezdem na Aljašku v rozhovoru pro web Hike My World.

V sobotu odpoledne středoevropského času měl za sebou Richtr téměř čtvrtinu cesty, počasí ale příliš nepřeje:

 

Iditarod, který kopíruje trasu bývalého musherského závodu z Anchorage do Nome, je jedním z nejnáročnějších závodů na světě, mezi těmi zimními je pravděpodobně vůbec nejtěžším a rozhodně nejdelším. Na delší, tisícimílové verzi závodu účastníci dřou v průměru 16 až 20 hodin denně, ti nejlepší vydrží i několik dní bez spánku. Pavel chce zdolat průměrně kolem 55 kilometrů za den.

Hlavní je přežít

V závodě jde ale hlavně o to vůbec ve zdraví dojít do cíle, což obvykle zvládnou jednotky účastníků. Na konci je nevítají žádné fanfáry nebo novináři, cílovou fotku si musí pořídit sami. Pak jen zatelefonují pořadateli a v tichosti se zase vrátí do svých domovů a k běžnému životu.

„V pozadí je pohoří Alaska Range, které jsem překonal. Za mnou 450 km, přede mnou 1160 km,“ komentoval Richtr tuhle fotku z roku 2015.
Autor: Archiv Pavla Richtra

Každoročně se závodu účastní kolem padesátky lidí, ale jen 10 až 20 z nich si zvolí delší a náročnější tisícimílovou trasu. Závod je náročný po fyzické i psychické stránce. Kromě mrazu se člověk musí vyrovnávat i s nedostatkem jídla, větrem či zraněními. Nedá se navíc jen tak skončit. Závodník, který se rozhodne to vzdát, se stejně musí napřed dostat do nejbližší vesnice, což může být i stovky kilometrů daleko. Spojení mezi závodníky a organizátory totiž prakticky neexistuje. Navíc některé části trasy jsou tak nehostinné, že vydat se tam, byť na záchrannou akci, by byl risk. 

„Tohle byla první noc závodu 2012, který poznamenala sněhová bouře asi hodinu po startu. Spal jsem od 4 do 7 a zapadával jsem sněhem. Sníh byl měkký, na kolo jsem sednul až po třech dnech,“ popisuje Pavel Richtr.
Autor: Archiv Pavla Richtra

„Žádný jiný závod se nekoná v takové pustině a izolaci a současně s takovým minimem podpory. Být několik dnů sám, pozorovat okolo sebe vlky, řešit různé zdravotní a technické problémy, jít po praskajícím ledu zamrzlého moře, riskovat namočení se v často rozlévajících se říčkách, brodit se hlubokým sněhem rychlostí 800 metrů za hodinu, hledat nouzové sruby, počítat, jestli vystačí jídlo, a zažít halucinace a mluvení si sám se sebou – to vše je dohromady opravdu velkou zkouškou psychické odolnosti,“ tvrdí Richtr.

Závod je náročný, Richtr si tam ale podle svých slov jede hlavně pro dobrodružství a zjistit, co dokáže.
Autor: Archiv Pavla Richtra

Dodává ale, že v závodě jde především právě o duševní kondici. „Je to z 60 nebo 80 procent o hlavě, nejsou tam největší sportovci světa, jsou to strašně odolní lidi, kteří ze sebe dovedou vyždímat maximum a hlavně to vydržet,“ říká český sportovec. „Jde o velké dobrodružství a to chci. Že je tam velká zima, je takové nevyhnutelné, asi i zlo,“ uzavírá. (Celý rozhovor si můžete přečíst zde.)

Fotogalerie
6 fotografií