Brady slaví 90. narozeniny a říká: Nechápu volbu Zemana. Jsem rád, že mě nevyznamenal

Jiří Brady žije téměř 70 let v Kanadě. „Kauza s vyznamenáním - nevyznamenáním nebyla pro mne nikdy nic na překonání, byla to spíš úleva, že nejsem v situaci, kdy bych měl přijmout vyznamenání z rukou člověka, kterého si nevážím,“ odpověděl Brady na dotaz, zda se už přes tehdejší události přenesl.

Brady měl údajně dostat státní vyznamenání, po schůzce tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL), který je Bradyovým příbuzným, s dalajlamou ale bylo ocenění zrušeno. Podle prezidenta byl Brady nominován, ale on vyznamenání neschválil, a proto nebylo co rušit. Brady říká, že ocenění chtěl přijmout pro respekt k lidem, kteří ho na vyznamenání navrhovali.

Kvůli židovské krvi čelí Herman urážkám. Vzpomněl masakr příbuzných i strýce Bradyho

To, že nedostal vyznamenání od prezidenta, strhlo v roce 2016 lavinu mnoha jiných ocenění a přijetí vysokých představitelů státu. Při přebírání jednoho z nich uvedl, že nic si nepřeje víc, než aby lidé chodili k volbám. „Stále si myslím, že volby jsou důležitou částí demokratického procesu, je to naše občanské privilegium. Jsem velice rád, že Češi si to uvědomili a přišlo jich víc k volbám. A jsem přesvědčen, že příště jich přijde ještě víc a že budeme volit správné lidi,“ uvedl. Volil na torontském konzulátu.

„A bylo pro mne těžko uvěřitelné, že Miloš Zeman vyhrál,“ poznamenal Brady. „V mezidobí se mnoho politických expertů snažilo vysvětlit, proč člověk s takovými kvalitami byl zvolen prezidentem v kulturní a kultivované zemi s jedinečnou historií… Je to pro mne záhada. Pevně ale věřím, že náš příští prezident bude důstojně reprezentovat naši zemi a že se za něj nebudeme stydět,“ uvedl muž s neobyčejným životním příběhem.

Zmínil, že jeho návštěva Česka v roce 2016 i přes zmíněné peripetie měla význam. „Jsem rád, že jsem v Česku byl, protože jsme všichni viděli, jak se dokážeme postavit k pravdě, co máme opravdu za důležité. Opakování informací o holokaustu, xenofobii je nutné, ochrana lidských práv a svobod jsou věci, na kterých nesmíme přestat pracovat,“ uvedl.

Po válce se vrátil do Nového Města

Za nejhorší okamžik svého života považuje chvíli, kdy se po válce vrátil do rodného Nového Města na Moravě a musel přijmout skutečnost, že rodiče a sestra se domů nevrátí. Sestra Hana zahynula v Osvětimi jako třináctiletá. „Trvalo mně rok, než jsem se rozhodl, jak dále a uvědomil si, že nejlépe uctím památku na rodiče tím, že budu vést dobrý život. Věřím, že tam nahoře je někdo, kdo mne životem vede a pomáhá mi překonávat životní překážky,“ říká Brady, který byl v roce 1944 deportován z Terezína do Osvětimi se známým chlapcem Petrem Ginzem.

Bradymu se z dalšího tábora v lednu 1945 podařilo během pochodu smrti uprchnout. Zůstal na cestě až do května, kdy se dostal na Moravu k příbuzným. Nic na svém životě by nechtěl prý změnit. „Myslím, že jsem se celý život snažil žít čestně v souladu se zákony lidskými i božími. Pomohl jsem mnoha lidem. Jediná věc, kterou bych chtěl změnit, je osud mých rodičů a sestry,“ uvedl. Nejvíce šťastný prý byl, když se mu narodily děti a vnoučata. „Ale štěstí je prchavé, je asi více důležité být spokojený. Mám dobrou rodinu, čtyři hodné děti a osm vnoučat, takže jsem velice spokojený,“ uvedl muž s osudem, v němž se zrcadlí dějiny 20. století.

Po dvou letech v Terezíně nastoupil do Osvětimi

Příběh Jiřího Bradyho a jeho mladší sestry Hany by asi zůstal zapomenut mezi mnoha jinými válečnými osudy. Tento rodák z židovského rodiny z Nového Města na Moravě však inspiroval tisíce dětí po celém světě díky knize Hanin kufřík a vzdělávacímu programu ve školách. V ČR též vzbudila v roce 2016 pozornost kontroverze kolem státního vyznamenání pro Bradyho, který oslaví 9. února devadesátiny.

V roce 1941 byla Bradyho maminka deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku, o několik měsíců ji následoval i jeho otec. Ten zahynul poté v červenci 1942 ve vyhlazovacím táboru v Osvětimi. Jiřího i jeho o tři roky mladší sestru Hanu si k sobě vzal strýc Ludvík (katolík), v květnu 1942 ale dostali předvolání do transportu.

„Bydlel jsem v Terezíně v jedné místnosti s kluky mého věku. Můj kamarád Petr Ginz se rozhodl, že budeme vydávat časopis Vedem. Taky jsem tam přispíval, ale brzy se naskytla šance, že jsem šel na práci, tak už jsem neměl tolik času,“ vzpomínal. Po dvou letech v terezínském ghettu musel nastoupit do transportu směr Osvětim. „Vůbec jsem netušil, co je s mojí mladší sestrou. Až po válce jsem se dozvěděl, že odjela pár týdnů po mně, v Osvětimi ji poslali rovnou do plynu,“ doplnil Brady, který měl štěstí v neštěstí.

V lednu 1945 během pochodu smrti uprchl

V táboře smrti se dostal do skupiny lidí, kteří šli na práci do pobočného tábora Gliwice, odtud dále do bývalého zajateckého tábora Blechhammer. V lednu 1945 se mu podařilo během pochodu smrti uprchnout. Zůstal na cestě až do května toho roku, kdy se dostal k příbuzným v Novém Městě na Moravě, od kterých se dozvěděl, že jeho rodiče zahynuli. Brady vystudoval obchodní akademii a v roce 1949 emigroval, od roku 1951 žije v Kanadě. Zde založil úspěšnou instalatérskou firmu a vypracoval se ve váženého podnikatele. Oženil se a narodili se mu tři synové a dcera. Žije v Torontu.

Na Staroměstském náměstí citovali oba Masaryky. Bez Bradyho byla účast slabá

Brady se významně angažoval v pomoci krajanům – emigrantům. Také celý život přednášel po celém světě a vydával svědectví o německé zrůdnosti během druhé světové války a hrůzách holokaustu. Po pádu komunistického režimu v Československu zorganizoval sbírku na tiskárnu pro Lidové noviny. Brady se angažuje v projektu Hanin kufřík, který bývá srovnáván s příběhem Anny Frankové. V roce 1999 byl do muzea holokaustu v Tokiu převezen z Osvětimi kufřík Hany Bradyové. Ředitelka muzea Fumiko Išiokaová začala pátrat po jeho historii, zjistila, komu kufřík patřil, spojila se s Bradym, na něhož sehnala adresu s pomocí terezínského památníku a pražského Židovského muzea.

Dostal ocenění v Kanadě a v Německu

Na základě pátrání vznikla v Japonsku v roce 2001 putovní výstavu o životním příběhu Hany Bradyové. Následně vyšla kniha Karen Levineové Hanin kufřík – Příběh dívky, která se nevrátila. Kniha vypráví příběh sourozenců na základě vzpomínek Bradyho a zjištění Išiokaové. České vydání knihy je doplněno o úvod, který napsal Jiří Brady. Na základě knihy vznikla za pomoci Bradyho i divadelní hra. S představením určeným hlavně dětem a mládeži cestovalo torontské divadlo po Kanadě a USA. Po Kanadě a USA hojně cestoval také Brady a čtenářům Hanina kufříku vyprávěl, co zažil. Příběh Hany Bradyové zná díky knize, která byla přeložena do 35 jazyků, takřka celý svět.

„Jen doma, v České republice, jakoby zapadl,“ řekl v rozhovoru pro ČTK v roce 2006 Brady. Brady se také významně podílel na vydání anglické verze knihy Je mojí vlastí hradba ghett?. Kniha o časopisu Vedem, ilegálně vydávaném třináctiletými až patnáctiletými chlapci v Terezíně v letech 1942 až 1944, vypovídá nejen o osudech autorů, ale také o celém životě za hradbami ghetta. Kniha byla oceněna v New Yorku prestižní národní cenou za nejlepší publikaci o holokaustu. Brady obdržel řadu vyznamenání, například v Kanadě nejvyšší civilní vyznamenání ontarijské provincie Order of Ontario a v Německu Spolkový kříž za celoživotní úsilí týkající se obrany lidských práv a svobod.

Senát ho navrhl vyznamenat už v roce 2013

Český Senát navrhl Bradyho na státní vyznamenání již v červnu 2013. V srpnu téhož roku ho nominovala i Poslanecká sněmovna, a to na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Návrh, kterému prezident Miloš Zeman nevyhověl, zákonodárci neúspěšně opakovali i v roce 2014 a 2016. V říjnu 2016 se před udílením státních vyznamenání 28. října rozhořela kauza ohledně nevyznamenání Bradyho.