7°C
Na rozdíl od ostravských dolů Nedělnímu Blesku stačilo překonat jen několik metrů do jediného pražského uhelného dolu, pocházejícího z 50. let 20. století. Ačkoliv i tady je hned několik tun černého uhlí a rudy, je to však jen maketa, umístěná v podzemí Národního technického muzea. Právě sem s redaktorem zamířil Oskar Hes, mladý herec, který je zároveň jedním ze synů (dvojčat) významného českého choreografa Richarda Hese (†50) a dlouholeté tanečnice Marcely Karleszové (55). Zatímco jeho bratr Oliver pracuje se dřevem, Oskar jde ve šlépějích rodičů, rozjíždí vlastní hereckou kariéru a daří se mu. V uplynulém týdnu maturoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Před dvěma lety na sebe upozornil výkonem v seriálu Pustina (2016), letos ztvárnil jednu z titulních rolí v dvoudílném televizním filmu režiséra Davida Ondříčka Dukla 61 o největší tuzemské důlní katastrofě druhé poloviny 20. století. Tu v Havířově a dalších lokacích znovu prožil jako Petr Šlachta, jeho filmovými rodiči se na chvíli stali Marek Taclík (45, Milan Šlachta) a Martha Issová (37, Marie Šlachtová). Jaké natáčení bylo, prozradil Hes v následujícím rozhovoru.
Vaše postava ve dvojfilmu Dukla 61 se znatelně vyvíjí. Z klučiny se tam stává dospělý chlap. Cítíte se už také dospělý?
„To je otázka, kde je vlastně hranice té dospělosti… Papírově už dospělý jsem, ale uvnitř jsem stále dítětem.“
V roli umíte pořádně zařvat a prosazovat si svou. Jak to máte v soukromí? Také se nenecháte nikým ovlivňovat?
„Ovlivňovat se nechám, pokud je to pro mě pozitivní. Ale kdyby mi někdo chtěl měnit celkový přístup k tomu, jak si chci řídit svůj osud, to by mi vadilo a svou bych si stejně prosadil.“
Uděláte všechno, co vám řekne režisér, nebo s ním raději diskutujete, případně nabídnete svou variantu?
„Zrovna s Davidem Ondříčkem to bylo fajn, protože jsme si sedli nejen pracovně, ale i lidsky. Je to naprosto prima člověk. Když mi třeba dal nějaký pokyn v rámci natáčení, vždycky mi zároveň dal možnost uchopit to po svém tak, aby nám výsledek byl příjemný oběma. Doslovně naplnit představu režiséra nejde nikdy, mám za to, že je to o vzájemné spolupráci.“
Mohl jste improvizovat? Pokud ano, kde se vám to povedlo?
„Krásných momentů, kdy to šlo, bylo tolik! Konkrétně třeba ty hádky v rámci dramatických rodinných scén. Tam nám David nechával hodně prostoru.“
Dokázal jste se vžít do toho, že je Martha Issová vaše máma?
„Martha je skvělá osobnost, je velmi příjemná a působí takovým rodinným dojmem, takže to šlo samo. Bylo to fajn, ona je hodně milá.“
Jak jste si s Marthou rozuměli při natáčení?
„Skvěle, neobjevil se jediný zádrhel. Všechno probíhalo podle mých představ. Dokonce nad představy.“
Některé scény působí velmi autenticky, přistihl jste se někdy, že jste při natáčení přestal vnímat, že točíte film?
„Nikdy jsem si nepřestal uvědomovat, že točíme film. Ale autentičnost toho projevu je moje zásada číslo jedna! Na place chci vždycky existovat jako ta postava, ne ji jen hrát. Chci ty jednotlivé okamžiky prožívat, skutečně v nich být. Tam jsme nebyli herci, ale havíři.“
Film působí velmi vážně, byla přesto někdy situace, kdy jste vybouchl smíchy?
„Horníci mají obrovský smysl pro humor a my jsme měli možnost ho zažít, protože v tom dole byli s námi. To jsou neskuteční šprýmaři! Padla tam velká spousta vtipů a na smích bylo dost prostoru.“
Jedním z vašich vzorů tam je váš otec v podání ostříleného Marka Taclíka. Dal vám nějakou radu do vašeho hereckého života?
„Marek mi do mé herecké práce ani nemluvil, ani nezasahoval, bral mě prostě jako kolegu. I on na tom place žije svou postavou. Nevnímáte, že by hrál.“
Vaší postavě zemře ve snímku táta. Vám ve skutečném životě táta také zemřel. Nebál jste se, že si kvůli roli prožijete opět nepříjemné emoce?
„Ony ty emoce samozřejmě přijdou, pokud je taková scéna. Ale my jsme je tam s Davidem dokonce chtěli, v rámci autenticity. Takže ano, byly a my jsme je využili ku prospěchu výsledné podoby záběru. Nebál jsem se jich, protože potřeba jsou jak pozitivní, tak negativní zkušenosti ze života a využívat je v herectví je vlastně, myslím, základ té práce. Mně ty zažité věci pomáhají.“
Jak jste se vyrovnával se smrtí otce? Navíc vám ji často lidé připomínají…
„Jak? Je to přirozená věc, která nás každého dřív nebo později čeká. Problém to ale není. Dokud to někdo osobně neprožije, neví, jak to na něj zapůsobí. Proto je normální, že to lidi zajímá. Já to naopak vnímám jako pozitivní zájem o mě i o tatínka. Není mi to nesympatické.“
V čem vás smrt nejbližšího posílila?
„Nedokážu úplně říct, jestli mě to v nějakém ohledu posílilo. Je to prostě přirozená věc, kterou bylo potřeba si projít.“
Dokážete si představit, že byste se teď sám stal tátou jako vaše postava?
„To je pro mě teď naprosto nepředstavitelné být otcem, když vidím, co všechno obnáší být rodičem. Vidím vlastní maminku, vzpomínám na tátu… Nedokážu si představit, že bych měl dítě v tomhle věku, kdy mám co dělat, abych se postaral sám o sebe.“
Je něco, co by vás osobně přesvědčilo, abyste šel pracovat do dolů?
„Horníci měli obrovsky těžkou práci, a hlavně i co se týká zdraví tak velice náročnou. Neumím si to představit. Tolik hodin pracovat tak tvrdě. Smekám před nimi, pro mě je to doslova záhada, úplné mystično, jak to dokázali vydržet. Byli to fakt hrdinové, nikdy nevěděli, jestli se zase vrátí domů… Takže ne, určitě bych do toho nešel.“
Který moment natáčení byl pro vás něčím zásadní?
„Silných okamžiků tam byla spousta. Například první den, kdy jsme sfárali do těch dolů. Nikdo kromě štábu netušil,jak to tam bude vypadat. Adrenalin. Totéž samotné kutání nebo vyhrocené scény v rámci rodiny.“
Jak náročné bylo líčení do poctivé hornické černi?
„Zajímavé. Čtrnáct dní jsme točili v Rakovníku,pak chvíli v Ostravě, kde nás všude černili. Všichni jsme s tím, že budeme začernění, samozřejmě počítali, ale bylo to náročné. Ani nevím, čím nás vlastně mazali. Ještě měsíc dva po natáčení jsem tu čerň měl v pórech, ve vlasech i v očích. Nakonec jsem prostě musel jít na kompletní kosmetické čištění od prsou ke kořínkům vlasů, abych se toho zbavil.“
Při natáčení Pustiny jste měl přímo mezi hereckými partnery dlouholetého kamaráda Janka Gregora, s nímž jste tam hráli vlastně soky. Našel jste někoho blízkého i u Dukly 61?
„Tam byla prostě jedna velká rodina, všichni do jednoho. Mám štěstí na projekty plné báječných lidí. Co se týká herců, tak od Petra Buchty, Štěpána Kozuba přes kluky z Ostravy, Roberta Mikluše… Všichni jsou to báječní pracanti i lidi. Samozřejmě David Ondříček, Marek Taclík…“
Pomáhal vám někdo zvládnout krajový přízvuk a výrazy? Nevadily vám při hraní?
„Hodně jsme se s Davidem bavili, jak to udělat, aby nepřekážely. Nakonec jsme to zkombinovali. Kde to šlo, snažili jsme se je používat, když ne, mluvili jsme po svém. »Pražštině« jsme se ale snažili vyhýbat. Jako poradce nám pomáhal rodilý ostravák Robert Mikluš, jehož tatínek byl skutečně horník, a dokonce snad fáral právě na Dukle. A také jeho maminka nám pomáhala.“
VIDEO: Dukla 61 je příběhem velké tragédie a skutečného filmařského umu.
Dukla 61 je příběhem velké tragédie a skutečného filmařského umu. Česká televize, Totalfilm.cz
