Zapomněla jsem dítě v rozpáleném autě, přiznala matka. Jak se to stalo?
Jsem máma, která zapomněla své dítě v rozpáleném autě, přiznává zcela otevřeně Američanka Rita Templeton, spisovatelka a blogerka, která žije se svou rodinou na venkově v Ohiu. Proč to udělala?
Léto, sezona grilování, koupání, kempování, rodinných výletů, vyjížděk na kole, hraní… A čas od času bohužel také zapomínání dětí v zavřených autech, která se během chvíle v červencovém horku změní v rozžhavenou pec. O tragických koncích takových případů, kdy rodiče nechají své potomky v uzamčeném automobilu na parkovišti s tím, že si „jen“ doběhnou něco rychle koupit nebo vyřídit do banky či na poštu, média informují s železnou pravidelností. Že by vás nic takového ani nenapadlo? Něco podobného si dříve myslela i Rita, která se rozhodla se se svým příběhem svěřit veřejně na sociálních sítích.
Něco tak hloupého? Nikdy!
Mám čtyři malé děti a snažím se být za všech okolností zodpovědnou matkou. Samozřejmě nejsem dokonalá a čas od času si dovolím udělat ústupek v podobě smažených kuřecích nugetů s hranolkami a kečupem k večeři nebo povolení hrát Minecraft o pár minut déle, než máme domluveno. Ale až na tyto drobné „přestupky“ si skutečně nemyslím, že by mě mohl někdo nazvat strašnou a zanedbávající matkou. Ještě před časem bych s naprostým opovržením odsoudila každého, koho by napadlo něco tak totálně hloupého a nezodpovědného, jako je to, že zapomene své dítě v zaparkovaném autě a bezstarostně od něj odejde. Ale abyste si něčeho takového vždy všimli, nesměli byste mít doma čtyři divoké kluky...
Štěstí, že bylo vyprodáno!
Ten červen byl u nás na Středozápadě nezvykle teplý. Zrovna se k nám do městečka přestěhovala má máma a já byla nadšením bez sebe. Tentokrát totiž nešlo jen o krátkou návštěvu, přijela, aby s námi zůstala a užila si vnoučat. Na oslavu prvního společného víkendu jsme se rozhodli užít si na zahradě grilování. Můj muž roztopil gril a v tu chvíli jsem zjistila, že nemáme žádnou sladkou kukuřici, kterou všichni tolik zbožňujeme.
A tak, aby byla zahradní párty dokonalá, rozhodly jsme se já a má matka, že pro ni zajedeme na otočku do nedalekého obchodu. Manžel mě požádal, ať s sebou vezmu nejmladšího ročního syna, že ho nemůže hlídat a zároveň obsluhovat gril a vše nachystat. Naložila jsem benjamínka do auta, připoutala ho vzorně do autosedačky a vyrazili jsme. Po cestě jsme se já a maminka pořád smály, žertovaly jsme, zpívaly si s rádiem, prostě jsme byly šťastné, že jsme zase pohromadě.
Zajela jsem na parkoviště, ve skvělé náladě jsme vystoupily, pamatuji se, že jsem kontrolovala čas na telefonu a maminka hledala v kabelce peněženku. Zamkla jsem auto dálkovým ovladačem a zamířily jsme rovnou do obchodu. Zdálo se ale, že minimálně polovina města měla stejný nápad a chutě, a po sladké kukuřici nebylo v regále ani památky. Co se dá dělat, zkusíme zajet ještě do dalšího obchodu, zda nebudeme mít větší štěstí. A tak jsme během chvilky zase vyšly ven. Odemkla jsem auto, nastoupily jsme, zapnula jsem klimatizaci a vyjela z parkoviště. A pak jsem slyšela, jak moje matka tlumeně vykřikla a hlasitě zalapala po dechu. V tu jedinou vteřinu mi to došlo a hlavou mi projela jako blesk jediná myšlenka – zapomněla jsem syna v autě. Obě jsme na něj zapomněly!
Stydím se za své selhání
Trvalo mi neuvěřitelně dlouho, než jsem našla dostatek odvahy k tomu, napsat tato strašlivá slova. Dokonce ještě teď, po několika letech, se mi hrudník stáhne hrůzou, nemůžu dýchat a zachvátí mě panika pokaždé, když si na ten otřesný zážitek vzpomenu. Je opravdu těžké někomu přiznat, že jsem udělala tak zásadně špatnou a potenciálně zničující rodičovskou chybu. Jenže já ji udělala. Jako milující máma bych přece měla za každou cenu dbát na bezpečí svých dětí. A zklamala jsem na plné čáře.
Byly jsme tenkrát naplno zaujaté naší radostí a živým rozhovorem, navíc jsem se ocitla v situaci, která je mi obvykle naprosto cizí – a to v situaci, že mám v autě jen jedno dítě. Jsem zvyklá, že buď jezdím sama, nebo mě naopak všude doprovází všichni čtyři synové, takže je auto obvykle plné povyku, dokola se opakujících otázek nebo vzájemného překřikování. Tentokrát byl ale mrňous sám a během jízdy naprosto potichu, ani nedutal. Nedělal nic, čím by mi připomněl, že tam sedí. A tak jsme ho bezstarostně opustily, na zadním sedadle auta, ve žhnoucím letním slunci, s okýnky vysunutými nahoru.
Věřím, že zázraky se dějí!
Začala jsem věřit na zázraky a šťastné náhody. Tím největším zázrakem a požehnáním pro mě ten den bylo, že v supermarketu už neměli žádnou kukuřici. Díky tomu jsme tam pobyly „jen“ asi čtyři minuty a vrátily se do auta. Jenže co kdybychom se rozhodly dát si zmrzlinu? Nebo si objednat domů ještě čerstvé hovězí steaky? Co kdyby bylo potřeba dokoupit i pečivo, barbecue omáčku nebo nějakou drogerii? A co by se stalo, kdyby stála dlouhá fronta u pokladen? Dodnes se mi hlavou honí samé „kdyby“… Raději nedomýšlet!
Podle odborníků může teplota v zavřeném automobilu v horkém dni vystoupat během několika málo minut až k devadesáti stupňům! Jen ve Spojených státech je podle statistik téměř 40 případů úmrtí dětí uvězněných v rozpálených vozidlech ročně. Taková hrůza! A mé dítě mohlo být součástí této srdcervoucí statistiky! Ještě pořád se mi dělá zle, když si uvědomím, jak snadno a rychle mohl syn zemřít – a já bych za něj byla zodpovědná! Já, jeho matka, která ho miluje vroucněji než kdokoli jiný na světě.
Svůj zážitek a zkušenost sdílím se světem nikoli jako doznání, jaký jsem strašný rodič, ale spíše jako prohlášení, že ve skutečnosti jsem opravdu dobrá máma, která chce varovat, že něco podobného se může stát komukoli. Je to tak. Dokonce i když máte pocit, že je to naprosto nemožné a něco podobného byste nedopustili ani za milion let! Protože věřte mi, cítila jsem to úplně stejně. Dokud jsem to sama neudělala. Dostala jsem cennou lekci – nikdy neříkejte: „To bych já nikdy neudělal(a)!“ Jste totiž jen člověk!
