Příběh českého uprchlíka. „Nepatřím nikam,“ říká Joe. Před 70 lety prchl komunistům do USA

„Rodiče nevěděli, že jsme se domluvili na útěku, ač jsme o tom dost mluvili a viděl jsem, že se oba obdivovali uprchlíkům a měli strach z budoucnosti v komunistickém režimu. Když se to konečně stalo, nic jsem rodičům neřekl a odešel jsem na Velikonoční neděli, zatímco byli v kostele. Když se to dozvěděla policie, otce na týden zavřeli, aby jim řekl, kde jsem. Matka dostala z rozčilení infarkt,” popisuje Joe Vítovec své asi největší rozhodnutí v životě.

Odejít se rozhodl v osmnácti

Bylo mu 18 a bylo krátce po komunistickém převzetí moci v roce 1948, když se i s několika spolužáky ze strakonického gymnázia rozhodli odejít. Na škole vydávali časopis Duch, kritický ke komunistům, a očekávali, že je za to stihne trest. „Buď vyhození ze školy či i něco horšího,” dodává. „Také jsme tehdy v BBC slyšeli, že se v Německu v americké zóně formuje česká uprchlická legie,” popisuje.

Diktátor zradil Moskvu: Proč Ceauşescu nevyslal tanky a fandil Čechoslovákům?

Rozhodující okamžik přišel, když si pro jednoho z kamarádů z časopiseckého kroužku přišla policie. „Přišli pro něho v sobotu v noci. Tak jsme se rozhodli, že už nemůžeme čekat,” dodává. Nakonec šli ale všichni kamarádi, co se pro útěk rozhodli, každý po vlastní ose, neboť další se musel na poslední chvíli schovat před policií. „Je pravda, že jsem se cítil roztáhnutý na dva směry, zůstat nebo ne, ale situace se najednou změnila a strach z uvěznění byl daleko silnější,” vzpomíná Joe starou češtinou.

Emigrace do USA

K legiím se nakonec nedostal, neboť „Německo bylo plné uprchlíků ze všech možných zemí”. Místo toho skončil v táboře Mezinárodní uprchlické organizace IRO v Itálii a do Spojených států emigroval v roce 1950, kdy se jeho a několika dalších krajanů ujal doktor Prošek. V Americe začal pracovat v privátním klubu pro smetánku, kde dělal vše od uklízení a mytí nádobí až po obsluhování.

Po roce, kdy splatil cestu do USA, se přihlásil v Texasu do letectva. „Viděl jsem to jako svou odpověď k útěku z domova a konkrétní angažování ve službě vlasti, přestože z dálky,” vysvětluje.

Služba u letectva

Udělal si potřebné zkoušky a postupně působil v Texasu, Washingtonu, Francii, New Yorku, Michiganu, Německu a zpátky v Texasu, kde se usadil na 35 let, pracoval v letecké škole a podílel se na výrobě instruktážních filmů a stavbě leteckých trenažérů.

Dnes 88letý rodák ze Čkyně mezi Volyní a Vimperkem se před skoro 20 lety přestěhoval se svou manželkou Ruth do městečka Anacortes ve státu Washington.

Setkání s rodiči během pražského jara

Působení v armádě mu také umožnilo vůbec poprvé se sejít se svými rodiči, které viděl až po dlouhých dvaceti letech v emigraci. „Nelitoval jsem útěku, ale dodnes mě mrzí, že jsem je nechal bez rozloučení a že měli nesnadný život. Shledal jsem se s nimi v roce 1968, když jsem sloužil jako americký letec v Německu a Dubček otevřel hranice. Přijeli za mnou na základnu Rammstein a byli jsme spolu měsíc,“ vzpomíná Joe. 

„Doufali, že se česká situace změní a že se dostanu domů, alespoň na návštěvu, ale ihned po návratu do republiky přišla invaze a hranice zase uzavřeli. Potom už jsem rodiče nikdy neviděl a nedostal jsem se ani na jejich pohřeb,“ dodává smutně.

Po revoluci zpět do vlasti. Ale jen na návštěvu

Po roce 89 se do Česka podíval ještě asi pětkrát a dodnes je v kontaktu s příbuznými, o jejichž existenci se dozvěděl v pozdějších letech.

Hodnotit tuzemskou situaci si ale netroufá, neboť „americká média jsou orientovaná na jiný svět”. Dodnes prý ale na dálku lituje rozdělení federace. „V mysli a srdci to ještě vidím jako Československo. Vím, že byly problémy, ale jsem si jistý, že by se mohly vyřešit například formou federální republiky tří států: Čech, Moravy a Slovenska, každý se svým parlamentem a všichni pod centrální vládou. Čím menší je stát, tím horší je ekonomika,” říká.

„Zeď znamená slabost,“ vzkazuje Trumpovi žena, která dokumentuje život na hranicích

A jak se za 70 let v emigraci sžil se Spojenými státy? „Dnešní Amerika není ta samá, do které jsem tehdy přijel. Vzala mě sem zdráhavě, ale dala mi nový život. Přesto se však po tolika létech necítím „Američan.“ Co je ale také pravda, že když jsem se navrátil „domů“, cítil jsem se jako cizinec. Všechno tam ještě bylo, rodný domek, městečko, řeka, pole, ale bylo to jiné,“ přiznává.

Joe Vítovec nedávno vydal knihu, která je inspirovaná jeho životním osudem. Je možné ji najít pod názvem Full Circle: A Refugee’s Tale. „ V srdci se nikdy nezměním. V hlavě slyším Dvořáka, Smetanu a jinou českou lidovou hudbu. Naše národní hymna mně ještě přinese slzy do očí. Ale ve skutečnosti si myslím, že nepatřím nikam,“ dodává.