7°C
Dějiny zvonařského rodu se začaly psát již v 19. století, kdy se narodil Rudolf Manoušek starší. Jak bylo zvykem, vyučil se a šel na zkušenou do světa. Naučil se lepším technologickým způsobům a v roce 1908 si založil vlastní továrnu „Rudolf Manoušek & spol“. v Husovicích u Brna. Za druhé světové války však musel továrnu prodat.
Absurdity
Mnohdy byly požadavky režimu na jediného zvonaře v Česku absurdní: „My jsme mohli vyrobit zvon, ale nesměli jsme ho namontovat a nesměli k němu vyrobit příslušenství, protože to nebyla umělecká práce. Táta to proto naučil jednoho zámečníka, který to dělal zpola načerno,“ směje se Manoušek.
Největší český zvon
Jako kluka ho tatínkova profese přitahovala. Líbily se mu různé nástroje v dílně, žár ohně a práce ve výškách: „V roce 1972 jsme poprvé čistili největší český zvon Zikmund v chrámu sv. Víta. Byl totiž dlouho mimo provoz a byl strašně zaneřáděný od holubinců,“ usmívá se Manoušek a pokračuje ve vypravování: „Tatínek v té době restauroval všechny zvony v chrámu, proto jsem zažil troje prázdniny ve svatovítské katedrále, kde jsme pracovali ve výškách. A to se ve mně zapsalo. Kluci chtějí být kosmonauty, popeláři, ale já chtěl pracovat se zvony,“ říká ke své celoživotní lásce.
V roce 1990 si Petr Rudolf Manoušek založil vlastní firmu „Zvonařství Manoušek“, přijímal jednu zakázku za druhou a pokračoval v rodinné tradici. Výrobci zvonů ze západu obdivovali, že mistr Manoušek dělá všechno sám, ručně a za použití starých postupů. „Držím se jich i nadále. Kouknu třeba do pece a podle barvy roztaveného kovu vidím, jestli už má správnou teplotu. Ostatní na to potřebují měřící přístroj,“ říká mistr. Přitom jeho děda objevil revoluční zvonařskou technologii.
Restaurování
„V minulosti znali jedinou metodu jak spravit poničený zvon. Prolévali slévárenský kov trhlinou tak dlouho, až se zacelila. Což bylo velmi náročné, ne vždy to šlo a bylo to i poměrně drahé. Děda ve dvacátých letech objevil technologii jak zvony svařovat plamenem. Takže autogenem nebo plasmou. Tehdy byl první a dnes to dělají jen dvě firmy v Evropě. Jedna je v Německu a druhá v Nizozemsku,“ popisuje dědečkův objev.
Dneska postupuje při restauraci zvonu obdobně, ale přístroje jsou lepší. Podle Manouška lze zvon spravit, i když z něj zbyly jen tři kusy: „Prvně musíte udělat analýzu kovu, protože svar musí být stejného složení jako okolní zvon. Pak si musíte odlít svařovací tyčinky stejného složení a hlavně se musí zvon předehřát skoro na pět set stupňů v izolované komoře. Velmi pozvolna se pak musí zvon nahřívat, aby nepuknul. Při teplotě pět set stupňů se trhlina svařuje. A pokud je těch trhlin víc, tak vždycky kus po kusu. To znamená nechat to vychladnout, začistit a znova opakovat celý proces s dalším dílem. Je to technologie docela zdlouhavá, ale jde to,“ popisuje celý proces restaurování.
Výroba zvonu
Výroba zvonu trvá podle Manouška dva až tři měsíce a minimálně jsou potřeba dva lidé. Musí však obsáhnout řemesla kováře, tesaře, slévače, zámečníka a dalších. Celý proces začíná výpočty profilu zvonového žebra, které se převedou do výkresu a posléze dřevěno-kovové šablony. Pomocí šablony se následně staví zvonové forma, která je trojdílná. První je forma na vnitřek zvonu, tzv. jádro. Potom na falešný zvon, což je předzvěst samotného těla zvonu. Falešný proto, že je vyrobený z hlíny. A nakonec plášť, což je forma na vnější tvar zvonu, včetně výzdoby.
Jakmile je falešný zvon hotový, tak se vyjme. Mezi jádrem a pláštěm tak vznikne dutina pro odlití zvonoviny. Když je zvon odlitý, tak se hliněná forma rozbije a následují další drobné práce. Musí se však ještě vyrobit příslušenství a samozřejmě také srdce z měkkého železa, které se dělá každému zvonu na míru.
Světové úspěchy
Petr R. Manoušek měl díky svobodě konečně možnosti, jak dělat své řemeslo pořádně. Jen do roku 2002 vyrobil 2 144 560 kilogramů nových zvonů. Může se pochlubit údržbou nejstaršího funkčního českého zvonu Vilém přibližně z roku 1300 z Havlíčkova Brodu. V roce 2002 vyrobil nové srdce pro největší český zvon Zikmund na Pražském hradě. V roce 2006 pak zachránil před puknutím třetí největší zvon ČR v Rychnově nad Kněžnou. Kryštof byl před restaurováním v dezolátním stavu, nyní má podle Manouška nejlepší zvuk ze všech velkých, starých, českých zvonů.
Pohromy
Kolem roku 2000 měl pan Manoušek prosperující firmu s dvanácti zaměstnanci a dobře vybavenou dílnu ve Zbraslavi. Jenže kvůli špatné dohodě s Prahou vyrobil zvonohru, kterou nedostal zaplacenou: „Lidi mě podezřívají, že jsem si vyrobil velkou hračku z rozmařilosti, ale bylo to jinak. Byla to v podstatě standardní objednávka, akorát mi to zůstalo, protože to nikdo nezaplatil,“ vysvětluje smutnou historii. Celá zvonohra s 57 zvony stála 14 milionů a je největší mobilní zvonohrou na světě. Petr Manoušek však musel kvůli ní a dalším výdajům prodat dům svých rodičů a to ho pálí dodnes.
V roce 2002 pak přišla povodeň a zničila mu dílnu v historické budově z roku 1625. Žádné příspěvky na obnovu nedostal a pomoc mu poskytla až konkurence z Nizozemska. Mohl se tam i usadit, ale to odmítl: „Jsem pyšný, že jsem Čech. Máme tu tisíce zvonů a nechci hodit 120 let Manoušků za hlavu. A taky vím, že když se člověk přestěhuje, tak je cizincem vždy a všude,“ říká smutně mistr.
Největší zvon na světě
Do dílny v Holandsku musí jezdit 850 kilometrů, díky tomu však mohl se zhruba 50 lidmi vyrobit největší výkyvný zvon světa. V roce 2006 odlili zvon vysoký 4 metry a o váze 36 250 kilogramů pro japonské město Gotemba.
Poslechněte si, jak zní největší mobilní zvonohra na světě:
Záznam zvonohry na Staroměstském náměstí. Petr R. Manoušek
V současnosti je toho málo, co mistra Manouška těší. Dílnu ve Zbraslavi nemá stále opravenou, snaží se znovuotevřít rodinné muzeum a jeho děti v rodinném odkazu nebudou pokračovat. Přesto na zvony nedá dopustit: „Občas se mi stane, že narazím na zvon, co odléval můj dědeček. To mám potom radost. Líbí se mi, že můj odkaz, moje zvony budou bít třeba i více než tisíce let,“ říká poslední český mistr zvonař. V Česku totiž není už nikdo, kdo by pokračoval v prastaré zvonařské tradici.
jsem před časem četla zajímavý článek. Jak píše baronessa, na Moravě je skutečně další zvonařská firma Dittrichových, paní Leticie dostala státní vyznamenání. Nechápu, proč ho ještě nedostal pan Manoušek, který na rozdíl od herců Krampola a Vyskočila si ho skutečně zaslouží. Jako herci jsou dobří, ale to je asi tak vše. Zvonařství není v naší zemi až tak rozšířené, proto by měli tito lidé být uznáváni 
