Dáte 117 kilometrů za 38 hodin? Armáda nabízí medaili za nacistický pochod smrti

Účastnící mají na výběr z několika kategorií s odlišným účastnickým příspěvkem, který poslouží na obnovu pamětního hřbitova obětem pochodu ve Volarech.

Víkendový pochod proběhne od 12. do 14. dubna ve Vimperku a jeho okolí. Nejdelší trasa „SEW“ bude mít 117 kilometrů a za účast zaplatíte 1450 kč. Kratší Extreme walker (EW) je dlouhá 105 km a stojí 1130 kč a na „nejkratší“ ujdete 87 km. Na jmenované trasy máte pouze 38 hodin, doprovázet vás budou profesionální vojáci z Armády ČR.

Lidé se do 1. března mohou registrovat i na kratší cesty v rozmezí od 12 do 42 kilometrů, které startují přes den a nesou se v duchu vzpomínání na hrůzný pochod, ve kterém zahynuly tisíce lidí.

Helena Szilárdová: Se sestrou přežila koncentrák i pochod smrti, zbytek rodiny už nikdy neviděla

„Vojáci z 252. protiletadlového raketového oddílu ze Strakonic, kteří budou průvod doprovázet, také jako první přišli s myšlenkou na uspořádání dálkového pochodu, kterým chtějí uctít památku žen a dívek, jež zahynuly na sklonku druhé světové války během jednoho z takzvaných pochodů smrti,“ vyjádřila se k projektu plukovnice Magda Dvořáková z AČR a dodává, že přítomni budou také zdravotničtí záchranáři z vojenského útvaru. Kapacita je neomezená.

Medaile jako ocenění za včasný návrat

Účastníci pochodu, kteří zaplatí příspěvek a úspěšně dokončí trasu v časovém limitu,  získají medaili „pamětní kříž“ i se stužkou. Pokud se najde úspěšný chodec z trasy SEW, získá dokonce medaile tři. Uděleny jsou pouze v případě, že úspěšně projdete všemi kontrolními body na trase. „Vychází se z Vimperku v kempu Vodník a okruh zde také končí,“ svěřila podrobnosti Blesk Zprávám plukovnice.

Při úspěšném zdolání jedné ze tří tras získáte pamětní medaili | Facebook - Military death march

Medaili také neobdrží takzvaný doprovod. Tedy člověk, který zaplatí asi 300 korun a pouze doprovází svého známého. Tato „funkce“ je vhodná pro partnery nebo děti účastníka, kteří si chtějí část trasy jen zkusit. „V ceně je drobné občerstvení na cestách. Například silná polévka a teplý nápoj na stanovištích,“ upřesňuje podmínky na drsném pochodu AČR. Na „přeživší“ také čeká oslava jejich úspěchu na konci trasy.

Volary byly smutným cílem

Uživatelský příspěvek půjde na opravu hřbitova ve Volarech, kde jsou pohřbeny ženy a děti, pro které bylo toto město cílovou stanicí téměř půlroční hrůzné cesty. Pochod smrti, který se touto akcí připomíná, začal v polském Glogau. Odtud byly ženské vězeňkyně evakuovány do 80 km vzdáleného Grünbergu.

„Ráno jsme byly rozděleny do dvou skupin cca po tisíci lidech. Postavili nás do řad po pěti, aby nás dozorci mohli lépe sledovat. Pochodovaly jsme k Bavorsku, druhá polovina pak do Bergen–Belsenu,“ vzpomíná jeden z přeživších v knize „Naši nebo cizí“.  Z přibližně 1200 žen jich dorazilo do 400km vzdáleného cíle pouze 621. Vězeňkyně byly nuceny jít pěšky nebo jet část trasy vlakem.

Rodina Anny Frankové zkoušela před Hitlerem utéct do USA. Lákala ji i Kuba

Z Bavorska se pochodovalo dál, a to do tehdy sudetských Volar. Z původních 1200 došlo do cíle 118 vyhladovělých a zesláblých žen. Část z nich zemřela po cestě, některým se podařilo uprchnout. Zbytek „úspěšných chodců“ byl na místě povražděn, právě hřbitov, na který půjde uživatelský příspěvek, je věnován těmto statečným židovkám z celé Evropy, jejichž osud skončil chvíli před koncem války.

Jedna z neznámých přeživších vzpomíná v upomínkové knize na situaci, kdy v Blažejovicích zemřela jedna z dozorkyň. „Náš transport byl napaden americkým letounem a ostřelován kulometem. Nastal zmatek, SS stráže se vrhly do příkopu, my jsme zůstaly na silnici. Dvě dozorkyně byly zraněné, jedna dozorkyně zemřela. Vztek esesáků, že to odnesly ony a ne my, si s hrozným masakrem vybili na nás. Bylo ubito 22 vězeňkyň,“ píše přeživší, které se podařilo během cesty uprchnout.

Němci se po sobě snažili „uklidit“

Pochody smrti byly výsledkem konce války. Němci totiž pospíchali a vězňů se potřebovali zbavit. „V pochodech smrti šlo o to, aby se vězni co nejrychleji a co nejméně nápadně zlikvidovali. Třetí říši bylo jasné, že prohraje, ale pobít vězně na jednom místě bylo složité a navíc to mohlo vyvolat vzpouru,“ vysvětluje  pro Blesk Zprávy spisovatel a nadšenec do historie Matěj Čihák s tím, že vězni totiž měli převahu a cítili konec války. Jejich likvidace měla zamést stopy po hrůzách koncentračních táborů, o kterých osvobozenecké síly nevěděly.

Pochody smrti na Tachovsku: Němci vraždili i po osvobození českého území! 600 těl pálili na hřbitově

„Postupné zabíjení na cestách nebylo tak nápadné,“ pokračuje Čihák. „Spousta vězňů doufala, že se jedná jen o přemisťování, cílem ale bylo se těch chudáků postupně zbavovat a nechávat je v bažinách a lesích po cestě,“ popisuje. Během pochodu bylo zakázáno zastavovat se a jíst. Denně se ušlo kolem 50 kilometrů.

Některé pochody končily trochu šťastněji, než ten s cílem ve Volarech. Ty, které dostihli Američané nebo Sověti, končily útěkem dozorců a záchranou zbylých vězňů. Bohužel ani přeživší kolikrát nevydrželi zkoušku, která byla za nimi a celkovým vyčerpáním zahynuli pár dní po záchraně.

Zajímavostí je, že pochody smrti nebyly doménou pouze nacistické říše. „Během druhé světové války prosluly i na druhé straně světa v Japonsku,“ řekl Blesk Zprávám Čihák a uzavírá rozhovor informací, že podle dochované literatury byli japonští vojáci v asijské džungli k americkým zajatcům kolikrát brutálnější, než nacističtí Němci.