Za jejich smrt je odpovědný strojvůdce Ambroz Růžička, který před nehodou za jízdy vypil minimálně litr silného červeného vína, podobně na tom byl i topič Štefan Adamec a střízlivý nezůstal ani vlakvedoucí Josef Hubač.

Namol opilý Růžička pak usnul a vlak ve velké rychlosti minul hned několik návěstí. U Šakvic se pak kovové monstrum vřítilo do dřevěných vagónů osobáku plného lidí, který čekal na průjezd jiného rychlíku. Šanci přežít měli jen cestující v prvním vagónu.

„Ten obrázek, to mi nevymizí z paměti nikdy. Děti tam plakaly, křičely ‚Maminko!‘ Všichni naříkali. Jednoho jsme vynesli navrch a ten pořád: ‚Zabijte mě, zabijte mě!‘,“ řekla v televizním dokumentu o neštěstí pamětnice Jarmila Kostrhounová.

Ta si stejně jako všichni přeživší nese hořkou pachuť z toho, jak se komunisté snažili celou událost ututlat. V novinách o ní tehdy vyšel jen kratičký, lživý článek a nedochovaly se žádné záznamy a fotografie. Dodnes se ani neví, zda je číslo 106, udávané jako počet mrtvých, správné.

V podobném duchu postupoval totalitní režim i proti viníkům tragédie. Ambroz dostal za smrt více než stovky lidí pouhých pět let vězení. Podle historiků proto, že byl otcem někdejšího známého reprezentanta v cyklistice Vladimíra Růžičky. Pomohlo mu samozřejmě také to, že byl oddaný komunista, a režim nemohl žádný skandál připustit. Jeho spoluviníci pak dostali o jeden a dva roky méně. Neštěstí dnes v Šakvicích připomíná pamětní deska, kterou na budovu nádraží nechali umístit pamětníci.

Fotogalerie
4 fotografie