7°C
Většinu lidí čekala v lágrech smrt v plynu, další byli zastřeleni, jiní zemřeli zimou, na podvýživu či vyčerpáním… Z příběhů těch, kterým se podařilo nelidské podmínky přežít, dodnes mrazí. Smrti sice unikli, ale v táborech přišli o to nejcennější – své milované. Jak na továrnu na smrt dodnes vzpomínají?
Tři dny ve vagonu pro dobytek
J. R., (*1924, Huklivy, Zakarpatská oblast Ukrajiny)
Chtěli nám oholit hlavy, ale my jsme se bránili a žádali je, aby nám vlasy jen zkrátili. Tehdy jsme ještě netušili, že nám nevezmou jen vlasy, ale i životy našich rodičů. O měsíc později nás čekal transport a tři dny a noci nás drželi ve vagonech pro dobytek...
Nedostali jsme nic k jídlu ani k pití. Měli jsme tam jen kýbl na vykonání potřeby… První večer byl hrozný. Bylo tam hodně mladých dívek. Zpívali jsme a doufali, že se nám zlepší nálada. Pak ale můj desetiletý bratr měl něco, čemu dnes říkáme předtucha, začal najednou plakat a řekl: „Vezou nás na smrt, zabijí nás, nebudeme žít.“ Všichni jsme začali hrozně plakat...
Matka i sestra šly rovnou na smrt
CH. D. (*1930, Neresnica, Ukrajina)
Když mi bylo čtrnáct, poslali nás na moje narozeniny do Březinky. Nevěděl jsem, co to je… Byli tam lidé ze skupiny Komando Kanada, které vyklízelo zavazadla z vagonů. Zeptali se mě: „Mluvíš jidiš?“ Odpověděl jsem, že ano. A oni řekli: „Jdi se starším bratrem, ne s matkou.“ Neřekli mi už proč, ale tušil jsem to, tak jsem je poslechl.
Matka i sestřička šly rovnou do plynu… V Osvětimi jsme byli ve velmi špatných podmínkách. Šest lidí spalo na metru čtverečním. Když se chtěl jeden otočit, museli všichni. Náhodou jsme tam byli jen týden, pak nás poslali do Buchenwaldu.
Cítili jsme zápach spáleného masa
J. R. (*1924, Huklivy, Zakarpatská oblast Ukrajiny)
Do Osvětimi jsme přijeli 20. května pozdě odpoledne. Dlouho nás drželi ve vagonech, protože spousta transportů přijela z Rumunska a Podkarpatské Rusi, takže v plynových komorách a krematoriích měli plné ruce práce. Stáli jsme tam a nemohli uniknout zápachu spáleného masa.
Viděli jsme kouř, viděli jsme tábor a lidi v pruhovaném oblečení, ale nechápali jsme, o co jde… „Všichni ven!“ řvali pak na nás. „Každý půjde samostatně, žádné držení za ruce!“ Nevěděl jsem, že osoba, která drží za ruku dítě, skončí v plynu s ním. Můj otec neměl ještě ani padesát, ale s mým bratrem odešel do plynové komory.
Ze sprch »tekl« Cyklon B
S. V. (*1929, Teresva, Zakarpatská oblast Ukrajiny)
Než jsme se dostali do bloku 14, šli jsme do sprch. Hned vedle nich bylo krematorium. Na zemi bylo mýdlo a byl tam příšerný zápach dehtu nebo něčeho podobného. Nemohli jsme přijít na to, co to je. Byl to Cyklon B, který dali do sprch místo vody.
A lidé se udusili k smrti. My přišli na řadu po nich a museli si všechno svléct. Když jsme byli všichni nazí, přišli esesáci se psy a prohlédli nás. Pak nám oholili hlavy a dali nám dlouhé šedé šaty s krátkými rukávy. Bylo v nich příšerně, když byla zima nebo pršelo.
Dívali se nám do úst, hledali zlato
J. V. (*1927, Brody, Ukrajina) Byl tam důstojník SS, zřejmě Mengele, vysoký a hladce oholený v uniformě. Ukázal na mé rodiče, ať jdou vpravo, já s bratrem měl jít na druhou stranu. Neměli jsme ani čas na rozloučení. V ten samý den jsme dostali pruhované oblečení a čepici. Oholili nám hlavy, dívali se nám do úst…
Nikdo z nás nevěděl proč, ale zřejmě hledali zlato. Pak nás nahnali do velké dřevěné budovy, spali jsme na palandách, byli jsme tři nad sebou. Byla tam strašná zima a večer byl slyšet pláč. Bylo mi teprve sedmnáct let.
Osvětimské album
Výstavu s názvem Osvětimské album, která bude od 3. února do 3. dubna v Moskvě v Centru fotografie bratří Lumiérů, připravilo Židovské muzeum v Praze. Návštěvníci tam mohou vidět skoro 200 fotografií, které byly pořízeny ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka na jaře roku 1944.
Černobílé snímky se nacházely v albu neznámého důstojníka SS. V roce 1945 toto album objevila tehdy 19letá Lili Jacobová, bývalá vězeňkyně. Narazila na něj v jedněch kasárnách v táboře Mittelbau-Dora v den osvobození.
Historici album považují za jedno z nejdůležitějších svědectví o osudu lidí, kteří byli v táboře zavražděni. Jedná se totiž o jediný autentický dokument, jenž život v tamním koncentráku zachycuje. Kromě tří fotografií, které pořídili tajně vězni, neexistuje žádná jiná!
Osvětim
Osvětim byla osvobozená 27. ledna 1945. Za zdmi táborů zemřelo dle oficiálních údajů 960 tisíc Židů, 70–75 tisíc Poláků, 21 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců, 10–15 tisíc příslušníků dalších národností (Češi, Slováci, Němci, Rakušané, Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Francouzi, Jugoslávci…). Neoficiální zprávy však hovoří až o více než 3 milionech mrtvých.
