Nedávno oslavil pětašedesáté narozeniny a je šťastný, že všechna svá dobrodružství přežil. Nyní se věnuje ekologii.

Německy hovořící Ital zdolal Mont Everest jako první bez kyslíku (1978) a o dva roky později i bez lan. Bez pomoci psích spřežení přešel Antarktidu a ještě před pěti lety si splnil stejný cíl v extrémních podmínkách pouště Gobi. Se svými zážitky se o víkendu podělil s návštěvníky Smíchovského festivalu alpinismu.

Zůstala vám ve vašich snech jakákoli výzva, kterou jste nepřekonal?
„Bohužel jsem byl zklamán docela často. Asi jedna třetina mých expedic neměla úspěšný konec. Navzdory tomu jsem dnes šťastný, protože možná, kdybych vše dotáhnul do cíle, nemusel bych tu už být. A při neúspěchu jsem se mnohokrát poučil víc než při úspěchu. V 65 letech už nemám šanci soutěžit s mladými ambiciózními horolezci. Hledat nové cesty v horách musí mladí silní lidé, kteří ovšem musí mít spoustu zkušeností.“

Horolezectví ale není pouze sportem mladých, což ostatně dokládá váš příklad.
„Lezení v horách úmyslně nenazývám sportem. Ty aktivity, co tam děláme, mají hodně společného s dobrodružstvím, kulturou, historií hory náboženstvím a podobně. Jsou to takové duševní nároky, které horolezectví vyžaduje, nejdůležitější je vyrovnat se s horou. I já mám požadavky odpovídající mému věku, které můžu ještě zvládnout. A takové to vypořádávání se s horou, tu duševní stránku věci, můžu vykonávat klidně do devadesáti, dokud mi bude dobře sloužit mozek, a i když mě třeba chytne alzheimer, můžu se horám pořád věnovat tímto způsobem.“

Jak často se v současnosti dostanete do hor?
„Samozřejmě jsem pohyb v horách omezil, což souvisí s mým věkem i další prací. Když jsem ještě lezl po skalách, absolvoval jsem tři až čtyři expedice ročně, v další fázi jsem křižoval písečné pouště a planiny, pak jsem si založil rodinu a absolvoval už jen jednu expedici ročně. Skončil jsem u výzkumné činnosti, při níž jsem hodně cestoval, zkoumal hory a různá svatá místa v Tibetu. Například jsem hledal původ a stopy Yettiho. Teď dělám jednu dobrodružnou cestu s rodinou, jednu s manželkou, která by byla jinak nespokojená, a v neposlední řadě hodně lezu v Dolomitech se svým synem, který je už nyní lepší než já. Společně také podnikáme zajímavé výpravy do různých zemí, naposledy jsme byli v Jordánsku.“

Vypadáte, že jste stále ve výborné kondici. Vylezl byste dnes na osmitisícovku?
„Bez kyslíku jako tenkrát už bych si asi netroufl. Ale mám pocit, že lehčí osmitisícovku, jako Čo Oju nebo Gašerbrum, bych ještě zvládl. Po připravené cestě. Nicméně touto otázkou se nezabývám, mám v plánu šestitisícovku nebo menší sedmitisícovku, na to mám připravených několik projektů, které neustále musím přizpůsobovat svým možnostem. Jednoduše řečeno, hory se mi každým rokem zdají vyšší a vyšší. Ale sbírat zkušenosti na menších horách můžu stejně dobře jako dřív.“

Který svůj výkon považujete za nejlepší? Mění se pohled na dosažené výsledky s přibývajícím věkem?
„Mým největším úspěchem je skutečnost, že vůbec ještě žiju. Pro mě nebyly ani tak důležité cesty v horách, jako nasbírané zkušenosti. Svojí vytrvalosti, když se mi třeba napoprvé nepodařilo zdolat stěnu v Alpách, si vážím víc, než že jsem v roce 1978 zdolal Everest.“

Teprve před čtyřmi lety jste pohřbil bratra, který zahynul při sestupu z Nanga Parbat v roce 1970. Chtěl byste se na horu někdy vrátit?
„V roce 2005 byl můj bratr po 35 letech konečně nalezen. O dva roky později jsme na místě udělali takovou rodinnou rozlučkovou ceremonii. Celkem nás bylo sedmadvacet. Chtěl jsem všem blízkým ukázat místo, kde se to přihodilo. To bylo poslední připomenutí této události.“

Není dnes horolezectví spíš módním trendem, do kterého se vloudila masovost?
„Horolezectví se ohromně globalizovalo jako ostatně i mnoho dalších činností. Před padesáti lety začínalo v Alpách a okolních zemích, tedy především v oblasti střední Evropy. Teď už je v Jižní Africe, Izraeli nebo Jižní Americe, prostě po celém světě. V tom nevidím problém, v horách je dostatek místa pro všechny. Ale problém je v tom, že to není činnost pro každého. Důležité je zachovat krásné divoké prostředí. Proto bychom tam měli pouštět jen ty, kteří to budou dodržovat, a ty ostatní nechat dole. V moderním horolezectví záleží na spoustě značených cest a množství chat. My bychom měli zabránit, aby se veškerá horská divočina zpřístupňovala infrastrukturou.“

Jak se vyrovnáváte s komercionalizací Everestu, kam se podívala už i olympijská pochodeň?
„To nevím, jestli tam byla pochodeň. Ty obrázky mi moc neseděly, vypadá to tam trochu jinak. (úsměv) Turismus je přínosný pro Nepál i pro šerpy, takže všechno má dvě stránky. Na zpřístupnění Everestu je vyvíjen obrovský tlak, každý se tam chce dostat. Dřív bylo vydáváno jedno povolení za rok, mohla tam tedy jít jen jedna skupina, pak Čína otevřela hranice Tibetu a už bylo možností víc. Dnes je přístup víceméně volný, ale strašně drahý, protože za povolení se platí 10 000 dolarů. A bohužel spousta peněz z toho zůstane v Káthmándú, takže je nedostanou šerpové, kteří se snaží horu uklízet. Podle jejich slov snesou ročně po expedicích sedm tun odpadu. A já jim na to slíbil poskytnout nějaké fi nanční prostředky z mé nadace. Samozřejmě, to co tam probíhá, není úplně podle mého vkusu, ale nemohu měnit historii, jsem jen ten, kdo to může přesně popisovat.“

Před lety jste začal budovat ekologická muzea. Jak projekt pokračuje?
„Z pěti, která jsem měl v plánu zřídit, jsou už čtyři funkční, poslední bude otevřené za rok. Každé muzeum je zaměřeno na jednu ideu: v Suldenu se věnuje ledům a ledovcům, v Sigmundskronu naleznete historii nejvyšších hor světa, v Monte Rite je taková dolomitská specialita zaměřená na skály a například muzeum v Bruneku se bude zabývat obyvateli velehorských oblastí. Všechen čas, který jsem dřív věnoval horám a lezení, nyní dávám tomuto projektu.“

Co říkáte na názor prezidenta Václava Klause, že je oteplování přirozený cyklus?
„Hned na začátek bych chtěl poznamenat, že změny klimatu vždycky byly, jsou a budou. Bez příčiny lidské činnosti. Je ale fakt, že zhruba milion let se klima neměnilo tak rychle jako v současné době. To víme z různých antarktických vrtů. Je tedy jasné, že člověk výrobou pohonných hmot a energie má podstatný vliv na změnu klimatu. K tomu ale musím také poznamenat, že určité věci, jako poloha zemské osy, skvrny na Slunci i jádro Země, se mění bez našeho vlivu.“

V minulosti jste působil jako europoslanec. Jak jste se cítil mezi samými muži v obleku?
„Za tu dobu jsem se spoustu naučil a získal k politice veliký respekt. Pochopil jsem, jak těžké je přesvědčovat, kolik kompromisů je třeba k tomu, abychom dospěli k určitému závěru. A to vše patří do komplexu demokracie. Do druhého období už jsem nekandidoval, protože bych neměl čas realizovat velký projekt muzeí.“

---

REINHOLD MESSNER
Narozen: 17. září 1944 v italském Brixenu
* jako první na světě zdolal všech čtrnáct osmitisícových horských vrcholů
* Mount Everest zlezl jako první bez kyslíku (1978) a bez lan alpským stylem (1980)
* prošel napříč Antarktidou, Grónskem a pouštěmi Takla Makan a Gobi
* je autorem 17 publikací
* v letech 1999-2004 působil jako europoslanec za italské Zelené