9°C
Podél 1600 kilometrů dlouhé válečné linie, která vedla od Finska až po Černé moře, vypálilo 70 tisíc německých děl, houfnic a minometů na sovětské pozice. 2 700 letadel, zhruba polovina celého německého letectva, shazovalo tisíce bomb na kasárna, letiště a skladiště. V obrovské německé armádě byl i Pavel Návrat (†89). Na opačné straně stál Ludvík Drahokoupil (91). Díky unikátnímu projektu Paměť národa se jejich vzpomínky navždy zachovají.
Německý útok byl veden ve třech směrech. Pavel Návrat byl pod vedením maršála Bocka ve skupině armád Střed, kde působil jako tzv. funker. Jeho hlavním úkolem bylo zajišťovat radiové spojení. „22. června 1941 jsme překročili ve východním Prusku směrem na Litvu - Klajpeda dneska, hranice. Já teda jako voják - funker se tomu říkalo, měli jsme dres ještě s těmi těžkými polními přístroji a s těmi krabicovými telefonními přístroji,“ vzpomínal Pavel Návrat.
Ostřelování
Jako radista se do přímých bojů mnohokrát nedostal. Pouze při opravách spojení. „Mockrát se stalo, že přímo do koní to dělostřelectvo udeřilo. Dělostřelci měli vyhlídnuté body, ostřelovali křižovatky. A tak jsem v jednom tom trychtýru v bahně a marastu strávil dvě hodiny. Na vlastní oči jsem viděl, jak granát udeřil přímo do koně s jezdcem a rozvěsilo je to na všechny stromy okolo, to jsem taky zažil,“ vzpomínal Pavel Návrat.
Přes počáteční úspěch nedokázala německá armáda Sovětskému svazu zlomit vaz. Byla vtažena hluboko na území SSSR a kvůli utrpěným obrovským vlastním ztrátám postupně ztrácela iniciativu, která přecházela na stranu Rudé armády.
Střepina v plicích
Během ústupu v Bělorusku byl Pavel Návrat zraněn. „V prosinci 1941 odrazili Rusi ten nápor od Vyazmy. Já jsem byl mezi Klinem a Vyazmou, to bylo asi 35 km, Moskvu jsme měli před náma jak na dlani. Byli jsme vráceni přes 200 kilometrů zpět do Běloruska až po Smolensk a Vitebs. A tam jsem byl zraněn, to právě při hledání poruchy spojení nás ostřelovali a dostal jsem zásah jednou střepinou do paty a jednu do plic. A to jsem ani nevěděl, že tu střepinu v plicích mám,“vyprávěl dál.
Pavel Návrat musel být převezen lazaretním vlakem do středního Německa, kde byl až do roku 1943. Počet vojáků byl už tak malý, že byli zpět do služby povoláni i zranění vojáci. Tak se dostal zpět na frontu, kde byl zajat Rudou armádou. Zpět domů se dostal až v roce 1949.
Ve spárech Němců
Na opačné straně stál Volyňský Čech Ludvík Drahokoupil. Aby se vyhnul armádě, šel studovat na pedagogický ústav v Žitopmiru na Ukrajině. „I když nám slibovali, že nepůjdeme do armády, proto jsem tam ty zkoušky dělal, tak nás povolali. Já jsem se ocitl až u 48. zvláštního praporu protichemické obrany ve Volsku na Volze. Prodělal jsem přípravku a asi za rok jsem měl odejít (asi jako podporučík v záloze, když jsem byl středoškolák) a pokračovat ve studiu. Jenže 22. června v neděli ve 4.00 byl přepaden Sovětský svaz. Tím se všechno změnilo,“ vzpomíná.
Do války se mi nechtělo
O vojenskou službu, uniformu a střílení neměl Ludvík Drahokoupil nikdy zájem. „Válka ze mě ale vojáka udělala,“ říká. Na napadení Sovětského svazu Německem nevzpomíná rád. „Němci měli značnou převahu, využívali taktiku obkličovacích manévrů, dělali takové ‚pytle‘, a Rusové na to nebyli naprosto připraveni.“ Při jednom z takových manévrů padl sám do zajetí.
"Z obklíčení jsem vyvázl několikrát. Tentokrát to už ale nešlo. Když nás ‚rozbili‘, tak se nám podařilo dostat se ještě trochu stranou a chtěli jsme ustoupit k lesu. Ale tam nás znovu obklíčili. Slyšel jsem, jak Němci křičí, a mezi nimi ale také někoho česky. Pustili k nám dávku, já jsem ještě stačil uskočit, ale mého kamaráda prostříleli přes břicho. Nezbývalo než se vzdát,“ vzpomíná.
Potom byl Ludvík Drahokoupil transportován nákladními vlaky do ukrajinského Proskurova. „Při přesunech kdo vydržel, vydržel, kdo zůstal ležet, toho Němci dobili. Když nás přepravovali těma uhlákama, tak já jsem se do toho jednoho vagonu už nemohl vejít. Chtěl jsem to tam jednomu vysvětlit, že už si nemám kam sednout. Okamžitě na mě vypálil. Místo se potom našlo,“ pokračuje v líčení.
Šťastná náhoda
Přes všechny útrapy nepřestal nikdy věřit ve šťastný konec. A ten nakonec přišel. Při všech přesunech psal na papír, kde zrovna je, aby rodiče věděli, kde zemřel. Pošta nefungovala, tak rozdával lístečky civilistům. Jedna z cedulek se skutečně dostala až k jeho otci.
„Otec zmobilizoval strýce – dobré koně, zásoby – pochopitelně uzený, špek, máslo, šnaps atd., a vydali se na cestu. Vedle lágru sehnali nějakého starostu, který si bral zajatce z tábora k sobě na práci. Němci potřebovali taky něco dobrého k jídlu a ten starosta to s nimi zprostředkoval,“ popisuje.
Ludvík Drahokoupil se tak dostal domů. Zranění a útrapy, kterými si prošel ale způsobily obrovské záněty. Už to vypadalo, že zemře. Místní léčitel mu ale nakonec život zachránil.
Když se vyléčil odešel do československé armády, kde prodělal parašutistický výcvik. Se svou brigádou byl převelen na Duklu. „Dodnes nikdo neobjasnil, kdo vydal rozkaz k nasazení vycvičené paradesantní brigády pro operace v týlu nepřítele k tomuto nasazení. Byla to jatka, selhal průzkum,“ vzpomíná na děsivých 14 dnů. Zbytky jednotky byly nakonec poslány na pomoc SNP. Po neúspěchu povstání vedl Partyzánský boj v týlu nepřítele. Dnes žije v Plzni.
Paměť národa je rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků,budovaná po celé Evropě jednotlivci, neziskovými organizacemi, školskými a vzdělávacími, státními a příspěvkovými institucemi, kteří chtějí své nahrávky, texty, fotografie a archivní dokumenty sdílet, porovnávat, vyhodnocovat a společně nad nimi diskutovat. Zapojte se i vy.
!
