Stabilně vzrůstá zadluženost domácností (hypotéky), což v praxi znamená, že ten z rodičů, kterému dítě soud nesvěří do péče a odsoudí ho k placení alimentů (což je v 90 % případů otec), se ocitne ve vážných ekonomických problémech.

Proč žádají o rozvod většinou ženy

V ideálním světě se dva lidé rozvedou tak, že se dohodnou. V reálném světě je třeba vzít si advokáta a pokud jde o spor o dítě, připravit si asi 300 tisíc korun a sebrat sílu na nikdy nekončící boj.

Žádost o rozvod podává v 70 % případů žena. Může to být proto, že je prostě 70% mužů tak špatných, že se s nimi nedá žít. Může to být ale i tím, že 90 % žen rozvodem zbohatne. A když jde o peníze, je dobré si to vše promyslet včas.

Většina žádostí o rozvod je podle statistik ženami podána v době, kdy dítěti ještě nejsou tři roky. Není to náhoda. Je to proto, že do tří let je matka soudem chápána jako tzv. primární rodič, tedy někdo, bez koho se tak malé dítě neobejde.

Když se ženě podaří rozvést se včas, soud přidělí dítě do její péče (protože je primární rodič) a když se muž pokusí podat později nový návrh, soud konstatuje, že si dítě u matky zvyklo a nebude se nic měnit.

Ekonomická past

Muž je tak odsouzen k placení alimentů, které matky s přibývajícím věkem dítěte zvyšují s odkazem na to, že rostou jeho potřeby. Podívejte se ale na diskusní fóra ženských webů, kolik matek zajímá, jak by se to dalo zaonačit, aby otec dítěte platil výživné nejen na svého potomka, ale i na ni.

Pokud jste nerozvedený muž a vašemu dítěti už byly tři roky, můžete si oddechnout. Ekonomická past, která na vás byla připravena, sklapla naprázdno. Máte sice stále jen malé šance na získání dítěte do své nebo střídavé péče, ale do tří let dítěte jste neměl takřka žádné.

Pro výpočet ceny rozvodu zvolme modelový (nejčastější) případ:

Žena odejde od muže, v náručí má dítě, kterému ještě nejsou tři roky, podává žádost o rozvod a nastěhuje se k mamince. Muž se soudu nebojí a naivně doufá ve spravedlnost. Myslí si, hlupáček, že má dítě právo na oba rodiče.

Neví nic o tom, že je nějaký rodič primární a druhý sekundární, a že 90 % matek u soudu uspěje (přičemž u dětí do tří let jde takřka o 100 %). Často se, snílek, dokonce domnívá, že je lepší rodič než matka, a že soud přidělí dítě do péče jemu (to se děje v cca 8 % případů, zbylá cca 2 % tvoří střídavá péče, nějaké drobné pak jsou jiná osoba než rodič).

V pasti, která je na něj připravena, se spustil mechanismus odpočítávání.

Dvě základní otázky pro muže

První krok, který je třeba udělat, je vzít si advokáta. Někteří muži mají tendenci hájit se sami, ale je to obrovská chyba. Advokát je nutnost. Stojí přibližně 2 tisíce za hodinu. Jedno stání tak vyjde přibližně na 10 tisíc.

Druhý krok je: Položit si otázku, zda mám dost sil obětovat většinu svého času boji, ve kterém pravděpodobně neuspěji. Ženy jsou ve zkreslování reality neuvěřitelně vynalézavé a většinou platí poučka: „Představte si, co nejhoršího by vám mohla udělat a připravte se na to, že udělá ještě něco mnohem horšího.“

Označení za opilce je nejmenší zlo. Od něj je jen krůček k domácímu násilí a extrémní případ je nařčení ze zneužívání dítěte.

Ženy vynikají v hyperprotektivitě, která se projevuje strašením. Vytvoří neexistující problém a pak ho chce řešit. Tak ostatně našla žena v prvobytně pospolné společnosti své místo, ze kterého ji nešlo vystrnadit: Neustálými projevy nesouhlasu nutila muže k vyšším výkonům.

V manželství se tato vlastnost projevuje jako pouhá výčitka. Ve sporu o dítě nic nevyčítá, ale rovnou vás ve jménu dítěte označí za nesvéprávné monstrum.

Stát stojí rozvody miliardu ročně

Tím, že vstoupíme do rozvodového řízení, se stáváme součástí obrovského státního mechanismu, jehož součásti nejsou jen rozvádějící se páry a jejich advokáti, ale také:

- soudci a soudní úředníci
- sociální pracovnice
- poradenské organizace
- soudní znalci
- pošta

Stát živí dotacemi desítky organizací, které mají v programu zastávat se žen. Přitom jsou to právě ženy, které se odmítají dohodnout na jiném opatrovnickém uspořádání než na tom, že dítě patří jen jim, že je jejich výhradním majetkem.

Podle odhadu odborníků stojí rozvodová řízení stát miliardu ročně.

Opatrovnické (a rozvodové) spory na sebe nabalily tolik pracovních sil, že tu, zcela nepozorováno, vzniklo samostatné super-nákladné odvětví, které neustále bují, a to ve jménu toho nejcennějšího, tedy ve jménu dětí. Státu ale tato přebujelost vyhovuje, protože oč je rozbujelejší, tím je silnější.

Destruktivní role advokátek

V zájmu vašeho advokáta není přijít k soudu, přednést skvělou řeč a na jedno stání slavně zvítězit. V jeho zájmu je, aby se spor vlekl co nejdéle, protože čím déle, tím víc peněz pro něj. Ideální situace pro advokáta je ta, kdy spor neskončí nikdy.

Soudy sice mají na lhůty, ve kterých musí udělat ten který úkon nebo dokonce rozhodnout, ale advokáti mají spoustu pák, jimiž lze případ natahovat donekonečna, přičemž nejvíc času zabere úkon, proti kterému se dá odvolat městskému soudu (podjatost soudce, místní nepříslušnost soudu).

Mnoho matek před zahájením sporu nemělo ani tušení, jak účinně se lze pohybovat za hranicí zákona a zůstat přitom bez trestu (nepředávání dítěte, indoktrinace). Nevěděli, že i když jim soud například za nepředávání dítěte udělí pokutu, na odvolání jim bude s takřka 100 procentní jistotou prominuta.

To jim poradili jejich advokáti, či spíše advokátky (opatrovnické spory jsou mezi právníky nepopulární a uplatnění v nich nacházejí především ženy).

Vraťme se ale k našemu modelovému příkladu:

Pokud se nestane nic nepředvídaného a vašeho případu se chopí soudkyně, který má zažité mechanismy rozhodování, je za rok za dva hotovo, a to takto:

„Nezletilý se svěřuje do péče matky. Otec se smí s nezletilým vídat každý druhý víkend a každou sudou středu. Výživné činí pět tisíc korun.“

Tento rozsudek ulehčí vaší peněžence: o peníze za advokáta 50 tisíc korun, o peníze za různé soukromé poradce 10 tisíc korun, o peníze za soudní znalce (pokud na ně dojde) 15 tisíc korun, ušlý zisk (čas, který věnuje pořizováním a archivací dokumentace) 30 tisíc korun.

Kalkulačka odrbaného otce

Celkem jde o částku pro jiné instituce než matce 105 tisíc korun a to je teprve začátek. Matka bude své vyživovací nároky (pod rouškou nároků dítěte) neustále zvyšovat. A vy musíte platit, protože jinak vás čeká exekutor, nebo vězení. Když se bude zdráhat platit víc, vyvolá matka další soudní spory, ve kterých se dostane zpátky do výchozího bodu a na konci opět zaplatíte cca 100 tisíc.

Opatrovnické spory mají dva stupně: obvodní soud a městský soud. Proti rozsudku městského soudu sice není odvolání, ale není to rozsudek konečný. Matka má možnost otevřít případ znovu, a to i takřka okamžitě (když se jí podaří přesvědčit soudkyni, že je to nutné).

Z tohoto kolotoče můžete vystoupit jedině tak, že budete matce svého dítěte platit tolik, kolik si řekne.

Druhá, náročnější možnost je bojovat o dítě, které milujete.

Na začátku je svatba

Možná proto mají ženy takovou radost ze svateb. Možná proto je tak dojímají. Svatba (a pak dítě) je pro ně jackpot. Záruka, že mají na mnoho let úplnou moc nad vaší peněženkou.

Jak bylo řečeno výše: V zájmu státu je být co nejrozbujelejší. Na druhou stranu ovšem nastavený mechanismus drtí otce tak mocně a likvidačně, že záhy přestanou mít odvahu pořizovat si dítě. A to už v zájmu státu není.

Tato likvidační politika je navíc zaměřena proti těm mužům, kteří vydělávají víc, jsou schopní a pro společnost přínosní. Fakt, že by tito potenciální otcové ze strachu o své peníze odmítali mít děti, je pro stát vyloženě nebezpečný.

Jediným řešením je prevence a tou je posílení střídavé péče, což si stát, zdá se, uvědomuje stále více a tento institut se stává trendem. Jakmile přestanou mít matky jistotu, že rozvodem zbohatnou, klesne počet rozvodů a muži přestanou mít strach, že je otcovství zruinuje.

Alan Kopecký

Chatovali jste s ministryní Kovářovou! Čtěte ZDE!