V úterý 18. června před sedmdesáti dvěma lety dotloukla v budově kostela v Resslově ulici v Praze srdce sedmi statečných československých parašutistů, kteří se podíleli na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Jejich mrtvá těla nacisté vynesli z kostela na chodník a po jejich identifikaci zrádcem Karlem Čurdou je převezli k pitvě do německého ústavu soudního lékařství při Karlově univerzitě. Tam jim patologové oddělili hlavy od těl, přičemž hlavy samotných vykonavatelů atentátu, Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, byly speciálně konzervovány a uloženy do skleněných válců s lihovým roztokem. Jejich hlavy totiž chtěli nacisté uchovat i s tváří, zatímco lebky ostatních pěti parašutistů byly zbaveny všech tkání.

„Pamatuji si, že jejich lebky byly vystaveny v zasklené vitríně,“ uvedla novinářka a chartistka Květoslava Neradová, jejíž otec Josef Pánek v té době byl zřízencem ústavu a spolu s dalšími zaměstnanci zamýšlel na konci války ostatky statečných výsadkářů vyměnit za jiné, aby pak byly s náležitou pietou pochovány. Nacisté je však předběhli a dne 20. dubna 1945 všech sedm lebek odvezli neznámo kam.

Na co lebky? K zastrašování i chlubení!

Po atentátu gestapáci používali pečlivě vypreparované lebky pěti parašutistů, stejně jako v lihu naložené hlavy Gabčíka s Kubišem při výsleších rodinných příslušníků a spolupracovníků, zejména pak žen, které výsadkářům pomáhaly. Když odmítaly vypovídat, stačilo jim „exponáty“ ukázat a psychicky je tak zlomit. Pamětníci dokonce uvedli, že nacisté tyto trofeje vystavovali i na veřejnosti a žáci středních školách si je chodili povinně prohlížet! Němci plánovali, že po válce vybudují v Praze kriminalistické muzeum, mezi jehož hlavní exponáty měly patřit právě tyto lebky i všechny osobní věci, které gestapo nashromáždilo po mrtvých výsadkářích.

Nacisté uctívali kult lebek stejně jako staří Keltové

Nebývalý zájem o lebky českých hrdinů zřejmě souvisel s nacistickou mystikou, inspirovanou pohanskými kulty. Podle těch byla lidské lebce přisuzována velká magická síla.

Staří Keltové sbírali lebky svých nepřátel, které porazili v boji, jejich hlavy balzamovali a uchovávali, aby se s nimi mohli pochlubit vzácným návštěvám. O tom, že také nacisté byli lebkami fascinováni, svědčí fakt, že umrlčí lebka (Totenkopf) byla nejznámějším symbolem, který určoval příslušnost Němců k elitním složkám SS, což bylo jádrem nacistické strany.

Zatímco Keltové si pokládali hlavy svých nepřátel na své vlastní ve víře, že z nich přejde životní síla do jejich těl, činili tak nacisté jen v symbolické rovině. Symbol lebky se totiž objevoval na všech čepicích příslušníků SS, ale také na blůzách, dýkách, čestných prstenech i vlajkách. „Smrtihlav nám připomíná, že musíme být připraveni položit kdykoli naše životy pro dobro německého lidu,“ hlásal vůdce SS Heinrich Himmler.

Tímto způsobem nacisté vlastně přiznávali zesnulým českým výsadkářům nebývalou moc a sílu, když o jejich lebky tak moc stáli. Není se ostatně čemu divit, vždyť ti ani po sedmi hodinách obléhání kostela, v němž se ukrývali, se nemínili nepříteli vzdát a bojovali až do poslední kulky. „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme! Nikdy!“ odpovídali na volání, že se jim nic nestane. To, že nepadli do rukou gestapa živí, považovali nacisté za svůj neúspěch.

Atentát na Heydricha přinesl tehdejšímu Československu mezinárodní respekt

Podle vojenského historika Eduarda Stehlíka byl atentát na Heydricha něčím mimořádným, neboť žádnému odbojovému hnutí, a to ani Rusům, Jugoslávcům nebo Polákům, se nepodařilo tak vysoce postaveného nacistu zlikvidovat.

„Rozhodoval o životě a smrti v Říši i na všech okupovaných územích. Patřil k úzkému okruhu čtyř pretendentů na následnictví po Adolfu Hitlerovi v případě jeho smrti. Likvidace Heydricha, který stál i za Konečným řešením židovské otázky, za vyvražďováním milionů evropských Židů, je pozitivním příspěvkem našeho národa k dějinám Evropy,“ připomíná vojenský historik.

Navíc tento čin pomohl uhájit předmnichovské hranice Československa a přispěl ke zrušení platnosti Mnichovské dohody. Podle dopisu nedávno nalezeného v britských archivech ocenil profesionalitu a hrdinství českých odbojářů také tehdejší šéf britské tajné služby generál Colin Gubbins, který atentát na Heydricha označil za úspěšnou akci.

Jak si Češi cení svých hrdinů? Nic moc!

O vztahu Čechů ke svým padlým hrdinům hovoří nelichotivě fakt, že do masového hrobu v pražských Ďáblicích, kam němečtí okupanti ukládali těla umučených a popravených lidí, pohřbívali Češi po válce popravené německé válečné zločince, jako například Heydrichova následníka Daluegeho či ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka. Skončily zde i ostatky Karla Čurdy, který české výsadkáře a jejich spolupracovníky vyzradil gestapu.

Dlouhá léta byla tato část hřbitova jen skládkou a zanedbaným koutem bez špetky piety. Teprve před deseti lety vztyčil stát hrdinným parašutistům na hřbitově v Ďáblicích menší památník. Co však z jejich ostatků v zemi vlastně zbylo, je otázkou. Podle badatele a předního experta na heydrichiádu Jaroslava Čvančary Češi tuto část hřbitova v roce 1990 totiž vybagrovali!