9°C
Likvidátoři škod šli v Černobylu na smrt: Pracovali v nelidských podmínkách
Přesně před 30 lety vybuchl Černobyl. Vojáci i civilisté, kteří sem po havárii byli nahnáni, aby odstranili její následky, patří k nejhůře zasaženým radiací. V dubnu 1986 byli v podstatě vysláni na smrt...
Bylo jich na 600 tisíc a vžil se pro ně termín likvidátoři. Sto tisíc z nich byli vojáci, zbytek hasiči, potápěči (z reaktoru odčerpávali radioaktivní vodu), horníci (kopali podzemní chodby), dělníci i zástupy studentů a dalších dobrovolníků. Přes 30 tisíc už jich v důsledku ozáření zemřelo, zbylí se s následky potýkají dodnes.
Podmínky byly tehdy nelidské. „Ve stanech se topilo v píckách radioaktivním dřevem, jedli jsme obyčejnou kaši bez přídavků důležitých v radioaktivním prostředí,“ vzpomínal Viktor Čegusov. „Také se rozšířil mýtus, že alkohol odvádí z organismu radionuklidy. Takže jsme všichni chlastali. I z abstinentů se stali alkoholici,“ tvrdil muž, jenž v Černobylu po havárii strávil 139 dnů. To vše prý za medaili, odměnu sto rublů a trochu vodky...
Zatímco vrtulníky shazovaly na reaktor lepkavou směs zvanou Burba, která měla vázat radioaktivní prach k zemi, pozemní likvidátoři odstraňovali z domů všudypřítomnou vrstvu radioaktivního prachu a odklízeli trosky.
„Kam skutečně jedeme, jsme se dozvěděli až v Černobylu,“ vybavuje si Petr Gangnus, jenž byl tehdy do Černobylu coby záložník povolán z Moskvy. „Měli tam posílat vyškolené odborníky, ne nás. Nikoho nezajímalo, jestli zemřeme, nebo ne. Poslali nás na smrt.“
Drhli se navzájem pětkrát denně
Jedním z těch, kteří pár hodin po havárii dorazili na místo, byl i fotograf Igor Kostin (†78). „Báli jsme se ozáření, takže jsme se pořád myli. Až pětkrát denně, drhli jsme se navzájem od hlavy až k patě klidně i půl hodiny. Používali jsme konopné rukavice a co nejsilnější mýdla,“ vzpomínal muž, jenž jako zázrakem unikl rakovině. Zemřel loni při autonehodě.
Hodit lopatou a utéct
Po odstranění trosek se nad reaktorem začal stavět betonový sarkofág, což byl v zamořeném prostředí šílený úkol. „Dělníci museli přiběhnout, hodit lopatou nebo vysypat kýbl s cementem, a hned rychle pryč. Radiace byla obrovská, dozimetry se kvůli ní rozbíjely,“ líčí Jurij Bertov (60), jenž na místě měřil radiaci. „Kamarádi, se kterými jsem tam byl, umírají jeden po druhém. Nevím, jak dlouho vydržím já…“
Témata:
