9°C
Odvahu a odhodlání pan Zbyněk podělil podědit po svém tatínkovi, který bojoval v první světové válce. Z ní se vrátil zraněný, jak se tehdy říkalo, jako »těžký válečný poškozenec«, kvůli vážně poraněnému kyčelnímu kloubu. „Bojoval proti Srbům,“ vysvětluje pamětník. „Když mi pak o válce vyprávěl, doufal jsem, že podobné hrůzy jako tatínek nezažiji. Jenže se nachýlil čas nacismu,“ pokývá hlavou.
Konec kamarádství ze dne na den
Pan Zbyněk se narodil v roce 1925, dětství a mládí prožil v Opavě, kde tehdy ve městě žily dvě třetiny Němců, zbytek byli Češi. Ani jedna z národností mezi sebou v té době neměla problém. Než přišla 30. léta, nástup NSDAP v Německu k moci, což mělo za následek dmýchání nenávisti mezi Čechy a Němci. „Léta letoucí jsem si hrával s jedním německým klukem, než ke mně jednou přišel jeho tatínek a řekl mi, že jeho synkovi ve škole nadávali za to, že se kamarádí s »českou sviní«, a že bychom naše styky měli omezit,“ vzpomíná. Tehdy nechápal proč, a nepochybuje, že jeho kamarád na tom byl stejně.
„Normálně jsme proti sobě nic neměli, až teprve s nástupem Sudetoněmecké strany se všechny styky začaly přetrhávat a uměle se tvořila vlna odstupu a nenávisti. Pro dřívější kamarády jsme byli už jen »české svině«, ale nezazlívám jim to, nemohli za své rodiče. Od poloviny 30. let nás postupně všechny rozeštvali, takže se pak děla taková zvěrstva, jako třeba podřezávání vlastních sousedů.“
Následoval rok 1938, Mnichovská dohoda, a postoupení Sudet Třetí říši. „Němci tehdy normálně stříleli i naše četníky.“ Vliv nacistické ideologie záhy zasáhl i do výuky. „Začali nás učit, co to znamená rasa, což bylo pro děti značně matoucí. Polák pro Němce například nebyl plnohodnotný člověk, nemluvě o černoších nebo o Židech,“ vzpomíná. Do té doby byl premiantem. Byl skautem i chodil do Sokola, a jak sám líčí, zažil tam různá dobrodružství, která by se dala poměřovat s těmi, jaká zažili kluci z Rychlých šípů. Ty následující, která jej čekala, se s nimi už však srovnávat nedaly.
Totální nasazení
„Jako právníka mne po právní stránce vždycky zajímalo, jak práva fungovala za války,“ vysvětluje pan Zbyněk. „No, popravdě moc nefungovala. Obecně během válek platilo takové nepsané pravidlo oko za oko, zub za zub.“ O tomto pravidlu se přesvědčil na vlastní kůži. „Byl jsem totálně nasazen na hlavní olomoucké poště při třídění zásilek. Měl jsem zachycovat důležitou poštu pro gestapo,“ vzpomíná. „Cítil jsem už tehdy, že jde o existenci českého národa, proto jsem se snažil zachycovat různá udání na ilegální organizace.“ Netřeba zdůrazňovat, že kdyby se na to přišlo, riskoval tím nejen svůj život, ale i vlastní rodiny.
„Nacisté museli něco tušit, protože tam nakonec nasadilo gestapo svého člověka. Musím říct, že tehdy na mne doslova sahala smrt. Moc dobře jsem věděl, že kdyby mne tehdy odhalili, čekal by mne osud podobný ostatním, kteří byli takto odhaleni. Nacisté by mne umlátili k smrti,“ vypráví. I tak si z válečných let odnesl nejeden šrám.
»Pomož a nebude ti pomoženo«
„Zastal jsem se svých kolegů, které Němci fackovali proto, že neplnili přesně to, co měli. Já jim navrhl, aby je namísto fyzických trestů raději lépe naučili německy, aby jim rozuměli. Němci si mne okamžitě vzali stranou a zlámali mi za to prsty,“ říká, poukazuje na své ruce. Prsty se mu sice scelily, ale křivě. Proč? „Stěžovat jsem si nemohl, protože kdyby ano, hned bych byl označený za nepřítele státu.“
„Řešilo by se to na státní úrovni, takže jsem s těmi zlámanými prsty na obou rukách prostě nějak musel žít. Nebylo to nic příjemného,“ vzpomíná. „Pořádně jsem si ani nemohl do ruky vzít hrníček nebo pero. Nakonec mi pomohl jeden vesnický doktor, který se mi ale i tak bál dát ruku do sádry. Kosti mi nakonec srostly, ale dodnes mám prsty křivé.“ Nakonec za svou činnost obdržel po válce vyznamenání za protinacistický odboj.
K odsunu Němců v roce 1945
Ve 30. letech byl pan Zbyněk mezi těmi, na které se valila německá nenávist, roku 1945 byl při odsunu Němců na straně druhé. Ač nebyl přímým účastníkem zvěrstev, která se tehdy děla, lituje jich. „Tragédie při odsunu byla taková, že tím trpěli starousedlíci, kteří za nic nemohli, protože ti, kteří neměli čisté svědomí, normálně utekli, ale ti, kteří mezi námi žili dlouhá léta, k útěku neměli důvod. Nechovali se vůči nám nijak zle, nemohli za to, že to byli Němci. Ale i na nich bohužel ulpěla zloba Čechů.“
Léta poválečná a současná
Po roce 1945 došlo k obnovení chodu vysokých škol. Zájem o práva jej přivedl do Prahy, kde žije dodnes a může díky svým bohatým zkušenostem i všeobecnému rozhledu bilancovat i rekapitulovat. „Co mne dnes nejvíce mrzí a co se dnes už sotva nahradí, že za první republiky se ctilo vzdělání. Tehdy to každý bral za něco, čím můžeme vyniknout,“ vysvětluje. „Dříve jsme se učili fakta, dnes žáci a studenti spíše své pedagogy »ukecávají«. Za nás bylo nemyslitelné, aby někdo vychodil školu, a pořádně nic moc nevěděl,“ vychází z vlastní zkušenosti vysokoškolského pedagoga.
Jako jeden z nemnoha zažil všechny československé i české prezidenty. Který byl jeho cítění nejblíže? „Masaryk,“ říká rezolutně. „Zastával, že jsme malý národ, ale musíme vynikat svou vzdělaností. Byl člověkem, který své zemi rozuměl. Nesmírně pracovitý, věcem skutečně rozuměl a zbytečně se nepletl do politiky. Dneska je prezident spíše pro srandu králíkům, s odpuštěním,“ lomí rukama pan Zbyněk, který se dlouhá léta zasazoval o to, aby například pracovníci ministerstva vnitra měli adekvátní vzdělání.
