10°C
Nadace Terezy Maxové začala pomáhat nejprve dětem, teď už jste přešli i na rodiče.
Pokud má být pomoc účinná, je potřeba zaměřit se i na prevenci. Začali jsme pomáhat těhotným ženám i sociálně slabým rodinám v krizových situacích a dnes podporujeme i ženy v azylových domech, protože někdy je třeba pomoci dospělým, aby se pomohlo dětem. Ústavní péče pro děti prošla za dobu působení naší nadace řadou změn. Počet dětí v ústavech se pomalu snižuje. Řada z nich funguje jako rodinná centra, a co se týče materiálního zabezpečení, tak to je na dobré úrovni. Samozřejmě to ale nenahradí rodinu.
Azylové domy jsou na tom úplně materiálně opačně – maminky mají pro dítě v podstatě rohlík a žijí ve velmi skromných podmínkách. Většina z nich byla či je dlouhodobě týraná a rozhodnou se utéct až ve chvíli, kdy partner vztáhne ruku na jejich děti. Berou s sebou jen to nejnutnější, co v rychlosti stihnou sbalit. Jsou to hlavně věci pro děti.
V tu chvíli určitě potřebují také i pomoc terapeuta.
Ano, odborná psychologická pomoc je pochopitelně klíčová a stejně tak i bezpečné prostředí, safe-homes, domy na utajené adrese, kde ty ženy nikdo nemůže najít. Naše Nadace přispívá na terapie a také pomáhá postavit se ženám na vlastní nohy. V době pobytu, kdy jsou v azylovém domě, zde nemají trvalé bydliště, nemohou tedy přihlásit děti do školky nebo školy v okolí. Nemají trvalý příjem, zaměstnání. Mnohdy je tíží dluhy či exekuce. V rámci projektu „Made by“ se snažíme jim pomoct dostat pod kontrolu rodinný rozpočet a zlepšit finanční gramotnost. Také nabízíme možnost přivýdělku – ať už brigádně nebo výrobou výrobků, které následně azylový dům prodá a maminky si můžou nějakou tu korunu přivydělat.
Říkáte my – jsou to tedy i nápady přímo vaše a vaší Nadace?
Ano, inspirujeme se v rámci návštěv azylových domů, kam pravidelně jezdíme, potkáváme se s odborníky, ale i s ženami z azylových domů, mluvíme s nimi a posloucháme, co by potřebovaly. A samozřejmě zjišťujeme, jak konkrétně můžeme pomoct. Nápadů je celá spousta. Například bychom rádi naše aktivity chtěli ještě rozšířit, naučit třeba ženy vařit, péct nebo založit komunitní zahrady. Mohou vypěstovat zeleninu pro sebe, mohou ji prodávat na trzích, navíc práce na zahradě je svým způsobem terapeutická. Vidíme, že by potřebovaly kurzy práce na počítači, zvýšit svou finanční gramotnost, to všechno jim pomáhá dostat se z té těžké situace.
Pod vaší záštitou proběhla nedávno dvoudenní výstava fotografií v Evropském parlamentu. Na nich byly věci, které si ženy s sebou berou při útěku domova. Jaký měla ta výstava vlastně cíl?
Měla za úkol upozornit na to, že domácí násilí vůbec není „vyřešená“ věc. Podle nejnovějších průzkumů se s nějakou jeho formou setkala každá třetí žena v Evropské unii. A protože se aktuálně řeší, zda Česká republika ratifikuje Istanbulskou úmluvu, nebo ne, výstava má jasně říct všem: Stále se to děje a násilí se rozhodně nevyskytuje v sociálně vyloučených rodinách. Obětem násilí pak zajistit dostupnou pomoc. Azylových domů s neveřejnou adresou je v České republice jen pět – z toho tři v Praze a dva v Brně. To rozhodně nestačí.
Co vás čeká v nejbližší době?
Nedávno jsem se sešla s Déňou, klukem s vrozenou lámavostí kostí, kterému naše Nadace pomáhala. Povídali jsme si a já si v tu chvíli uvědomila, kolik on toho musí v životě překonávat. Už jen to, že je velmi málo bezbariérových restaurací a míst, kam se pohodlně dostane s vozíčkem. Celý život musel bojovat s osudem, ale to ho nerozhodí.
A jak jsme si povídali, tak mi najednou došlo, v jakém jsem poklusu. Pořád něco plánuji, nevím, jestli budu zítra v Londýně, nebo v Amsterodamu... Dokážu se vůbec někdy zastavit a říct, jak moc jsem za to všechno vděčná? Že jsem zdravá, mám zdravé děti, mohu jim dát vzdělání, netrpím nedostatkem lásky, mohu dělat to, co mě baví... Tak jsem si včera díky Déňovi, kterého jsem snad nikdy neslyšela si stěžovat, uvědomila, jak je důležité si tyhle věci umět říct a být pokornější.
A říkáte si je často?
Asi ne, ale snažím se najít si čas, užít si běžný den, někdy se i pochválit. Přiznat si, že celý svět asi nespasím, ale že to, co jsme doposud s nadací udělali, má cenu.
Co vám pomáhá si tyto věci uvědomit? Jóga?
Když se člověk chvilku zastaví a spočine. K tomu možná pomáhá jóga i meditace. Jsem přesně ten „new age“ člověk, který dorazí do nějakého centra, tam medituje a má pocit rovnováhy a pět minut poté, co to skončí, zase vystresovaně běží na nějaké schůzky. To je asi normální, ale je fajn si toho být vědom.
Letos jsem byla na zajímavé přednášce o tom, jak je důležité být dobrým předkem, vzorem pro další generace. Naši prarodiče si prošli válkami. Bojovali za svobodu, pravdu a my bychom měli tyhle hodnoty nejen zachovat pro další generace, ale zároveň přidat i nějaké další. Třeba vědomou lásku a úctu k bližnímu. A zároveň se pokusit některé strachy nebo špatné vzorce chování na další generace nepřenášet.
Co nebo kdo vám dává pozitivní náladu nebo energii?
Určitě rodina. Čím dál tím více si uvědomuji, jak jsou pro mě mí nejbližší důležití. Mimochodem – právě širší rodina, pospolitost, vědomí, že se mám o koho opřít, je podle všeho to, co činí lidi spokojenější a zdravější na celém světě napříč kulturami i kontinenty. Není to žádná superpotravina nebo absence stresu, co vám dá zdraví a dlouhověkost. Stresu mají všichni dost, mnohem lépe ho ale zvládají ti, kteří se o někoho mohou opřít. A já cítím, že to ve svém životě mám.
Celý rozhovor vyšel na webu Zeny.cz - další rozhovory na tomto webu najdete ZDE
