9°C
Sériový vrah popsal svoje pocity při vraždění žen: Je to jako čokoláda!
Novinářský veterán Piers Morgan popisuje setkání s jedním z nechvalně proslulých sériových vrahů, který má na svědomí životy pětice mladých žen a dívek. Z rozhovoru s inteligentním a naprosto vyrovananě působícím šílencem Bernardem Gilesem (65) ho mrazilo v zádech.
Britský novinář Piers Morgan se rozhodl vyzpovídat sériového vraha Bernarda Gilese. Navštívil ho v jeho dlouholetém domově - přísně střežené věznici na Floridě. Po krátkém čekání ve smluvené místnosti se ve dveřích objevili dva po zuby ozbrojení bachaři vedoucí mezi sebou 180 centimetrů vysokého, plešatícího a obrýleného muže se strništěm, oblečeného v typické modré vězeňské uniformě. „Kdybych neznal jeho minulost, řekl bych, že je Bernard Giles naprosto průměrný a neškodný chlapík, ale vím, že to tak není,“ popsal Morgan začátek jejich setkání.
Ano, Morgan moc dobře ví, s kým měl tu čest. Giles je podle jeho slov asi nejnebezpečnější člověk, se kterým kdy vůbec dělal nějaký rozhovor. Postarší muž na začátku 70. let rozpoutal ve Spojených státech tři měsíce trvající horor. Během čtvrt roku úkladně zavraždil několik mladých stopařek. Mrazivý příběh měl pokaždé stejný průběh. Projíždějící Giles zastavil stopující dívce a v autě na ni namířil zbraň. Pak svou oběť odvezl na pomerančovou plantáž, tam ji znásilnil a zabil.
Bez emocí
Mezi jeho oběťmi byly i teprve 14leté dívky a dvaadvacetiletá matka dvou dětí. Vraždy byly provedeny naprosto bez milosti a ani 45 let poté nejeví pachatel žádnou známku lítosti. Dlouhé tmavé vlasy mu vypadaly a jeho obličej už nezdobí mohutný knír, neúprosné oči jsou i po skoro půl století černé a ledové jako jeskynní tůně a bez známky jakékoli lidské emoce.
Pro zkušeného Morgana šlo o věru unikátní setkání. Nebylo to poprvé, co dělal rozhovor se sériovým vrahem. Ale jen z Gilese se mu dělalo špatně a celé jeho tělo se během rozhovoru plnilo strachem. Zatímco Gilesovi předchůdci novináře přesvědčovali o své nevinně, vrahoun z Floridy s naprostou samozřejmostí a klidem přiznal, že své oběti zavraždil, jako by se nechumelilo.
Hluboko uvnitř
Životní příběh Bernarda Gilese se dost liší od životopisu jiných sériových vrahů. Pochází ze zajištěné, stabilní a šťastné rodiny. Jeho další tři sourozenci dodnes vedou spořádaný život a sám Bernard nedělal až do počátku 70. let žádné problémy. Všichni v jeho okolí ho popisovali jako velmi milého, umělecky založeného a talentovaného mladíka. I přes své výtvarné a hudební vlohy nakonec budoucí monstrum začalo pracovat jako elektrikář. Hned po střední škole si vzal osmnáctiletou Leslie a vychovávali spolu malou Heather. Tikala v něm bomba, o které nikdo nevěděl. Skrytá zrůda číhala hluboko uvnitř.
Nikdo neměl tušení, co se mu už léta daří s jeho hereckým talentem utajit před světem. Od svých šesti let o sobě věděl, že mu násilí na ženách dělá dobře. Hrůznou skutečnost si uvědomil během dětské hry, kdy stejně staré dívce ubližoval během hry „hon na čarodějnice“.
„Vzpomínám si, jak jsem se nad ní rozkročil a začal ji škrtit, jen v rámci hry, ale šlo o můj první sexuální zážitek. Od té doby mě vzrušovalo cokoli, co mělo něco společného s násilím vůči ženám. V pubertě jsem tím byl doslova posedlý,“ vzpomíná vrah.
První příležitost
Poprvé dostal opravdovou chuť vraždit už ve svých šestnácti letech. „Příležitost se mi nabídla sama. Procházela kolem mě mladá žena a nastupovala do svého volkswagenu. Měl jsem po ruce nůž a procházel jsem kolem auta,“ popsal. Podle jeho slov ho celá situace naplnila nebývalým vzrušením a nebýt toho, že odjela, nebyla by už mezi živými.
Po tomto zážitku si byl naprosto jistý, že k vraždě někdy dojde. „Vraždění žen je prostě má celoživotní vášeň,“ přiznal. A opravdu, jen tři roky poté připravil o život svou první oběť, osmnáctiletou barovou zpěvačku Nancy Garry. Odvezl ji na odlehlé místo a střelil ji do hlavy. Své pocity z vraždy popsal následovně: „Vzrušil jsem se, vydráždil. A co v životě baví vás?“
Bezejmenné oběti
Dalších 12 týdnů strávil lovem dalších žen. Bylo mu jedno, jak dívka vypadá, hlavní byl samotný akt násilí. Šílený sadista si dokonce nevzpomene na jediné jméno ani jedné z pěti obětí. „Proč bych s nimi měl mít spojena nějaká jména. Ty ženy pro mě byly jako věci.“
Vrah zároveň přiznal, že si několik jeho vyhlídnutých obětí zachránilo život tím, že se s ním dalo do řeči. Giles je tak lépe poznal a pocítil k nim nějaké pouto. „Objektifikace obětí pro mě hrála velkou roli, nikdy jsem nezabil a ani bych nezabil nikoho, koho znám.“
Jeho vraždění skončilo díky tomu, že se jednou rozhodl pro příliš velké sousto. Pokusil se totiž zavraždit dvě dívky najednou a jedna z nich utekla. Trestu smrti se vyhnul svým doznáním. Rodinám obětí se nikdy neomluvil. Připustil, že ačkoli cítí lítost, omluvit by se asi nedokázal.
Vražda je jako čokoláda
Novinář Morgan však nabyl dojmu, že Giles žádnou lítost necítí a kdyby ho dnes propustili, vyrazil by okamžitě vraždit dál. O svých hrůzných činech totiž vyprávěl jako o naprosto banální denní činnosti. A proč vůbec vraždil? Rozhovor zakončil vrah ošklivou metaforou: „Když máte rádi čokoládu, prostě máte rádi čokoládu. Nemůžete ji jíst, ale nepopřete, že ji prostě máte rádi.“
Myslím si, že se už takoví lidé rodí... Je mi jich svým způsobem líto...