„Nepoděláš, nevyděláš,“ zastává Tomáš Studeník (42). Průšvihy úspěšných osobností představuje veřejnosti

Když se řekne „hacker“, málokdo si pod tím představí něco chvályhodného. Tomáš je ale městským hackerem a je na toto označení hrdý. „Nerozumí se tím totiž hacker, který se bourá někam někomu do počítačových systémů za cílem škodit,“ vysvětluje. „Vycházím z odvozeniny významu anglického slova hack neboli zlepšit.“. Například v Praze se podílí na vývoji projektů Smart City, spolu se svým týmem například pracuje na možných technických vymoženostech metra D, nebo na rukavicích pro hluchoněmé, které simultánně překládají znakovou řeč do mluvené.

Jeho první projekty přitom nijak příliš úspěšné nebyly. „S kamarádem a ve spolupráci se studenty ČVUT jsme vyvinuli seznamovací aplikaci, v rámci které jsme utopili stovky tisíc korun a rok práce. Chtěli jsme udělat něco ve stylu facebooku, kde by se lidé seznamovali navzdor jazykové bariéře. Princip spočíval v rozpoznání způsobu ťukání prsty do dotykových mobilů,“ říká charismatický inovátor. 

Omylem k úspěchu

„Nainstalovalo si to nejprve asi 50 lidí, po měsíci už to ale nepoužíval nikdo,“ připouští. „Problémem bylo, že jsme si nezjišťovali, zda by někdo o něco takového vůbec stál.“ Vydřená práce málem vyšla vniveč, inovátoři tak nakonec složitý matematický systém „ťukání“ hodlají přetvořit v zabezpečovací systém pro počítače. Jednoduše funguje tak, že rozezná uživatele podle toho, jakou silou a jakou rychlostí zadávají svá hesla.

Obdobnou metodou pokus – omyl vznikl i jeho projekt FuckUp Nights. „Testoval jsem google, jak umí být odolný vůči sprostým slovům. Zadal jsem proto spojení Fuck up, a vůbec mi to nevyhledalo nic sprostého, naopak mi to ukázalo partu Mexičanů, kteří popíjeli pivo a bavili se mezi sebou o tom, co v životě nebo své profesi podělali.“

Myšlenka organizování veřejných besed a přednášek známých nebo úspěšných osobností, kteří by byli ochotní podělit se o své propady a pády, Tomáše zaujala. Řekl si, že by nebylo od věci zkusit zorganizovat i něco takového v Čechách. „Lidé nejsou schopní veřejně mluvit o tom, že něco podělali. Naopak jsou dnes obklopeni zejména příběhy úspěchů, ale když se někomu něco nepovede, tak je to považované za něco, o čem se nehodí mluvit,“ vysvětluje s tím, že to není nejlepší přístup. Kde by totiž úspěšní byli bez prvotních neúspěchů?  Tak se v prosinci 2014 uskutečnil první Fuck up Night Prague.

První přednáška byla úspěšný „fail“

První seance o neúspěších se málem ani nekonala. Jako by naschvál chtěla dostát svému pojmenování. Udělat Fuck up ve volném překladu totiž znamená něco »podělat«. „Pozval jsem na ní pětici zdánlivě úspěšných řečníků, aby promluvili o tom, že za každým úspěchem se skrývají desítky přešlapů,“ líčí Tomáš. Mezi nimi například zakladatel portálu Slevomat Tomáš Čupr nebo umělec Pasta Oner.

Slibnou skladbu úspěšných jmen však začal kazit jeden »průser« za druhým. „Byla to docela katastrofa. Mnozí to každopádně považovali za vychytralý plán, protože akce, která je o průšvizích, je jeden učiněný průšvih,“ usmívá se Tomáš. Co přesně se stalo?

„Hodinou před zahájením jsem se dozvěděl, že o naší akci majitelé prostorů, kde se měla konat, neměli ponětí. Dalším problémem bylo to, že ve vedlejších prostorách se konala lekce jógy, která vyžaduje přísný klid,“ vysvětluje. Nakonec se s nimi musel domluvit, zda by se nepřesunuli jinam, aby se mohla první FuckUp Night v Praze uskutečnit. „Do toho začali najednou chodit lidi, kterých bylo více, než jsme čekali, takže celý sál byl zakrátko přeplněný asi trojnásobně. A když jsme začali, praskla žárovka osvětlení…“ krčí rameny.

Největší omyl? Vlastní syn

I přes prvotní nesnáze však první FuckUp Night slavila úspěch. Dodnes jich nejen v Praze Tomáš zorganizoval zhruba šest desítek a další budou přibývat. Vystoupila celá plejáda lidí z nejrůznějších oborů, které se publiku svěřili se svými profesními i životními omyly. Herečka Aňa Geislerová, designérka Anna Marešová nebo ekonom Tomáš Sedláček. Výčet těch nezajímavějších výpovědí by vydal na knihu – ostatně Tomáš Studeník spolu s Ivanem Brezinou jednu takovou vydali. Dokonce přímo Velkou knihu fuckupů.

Které stojí za to zmínit? „Například Jan Strmiska, bývalý šéfredaktor časopisu T3, vynalezl pilulku, která po polknutí produkuje v útrobách techno, což zní dost psychedelicky,“ přikyvuje Tomáš. „Dal do projektu celé své úspory, ale podcenil certifikáty o nezávadnosti. Ve výsledku tak svůj produkt prodával jako něco, co to nebylo. Nepovedla se mu propagace a tak bohužel skončil v dluzích, které dodnes splácí,“ uvádí Tomáš.

Ještě zajímavější „fuck up“ zažil z úst Martina Šmída. „Ten před celým sálem posluchačů, mezi kterými seděl i jeho syn, řekl, že jeho největší životní neúspěch je právě vlastní potomek,“ vysvětluje Tomáš. Vadilo mu, že nedostudoval, nemá práci, nemá přítelkyni. „Syn vůbec nechápal, proč na jeho hlavu padala kritika, naštvaně proto odešel. Jenže Martin Šmíd pak na konci zcela své vystoupení otočil o 360°, že i přesto, jak se synovi nedaří, jej má rád jako nikoho jiného. Jenže syn už tenhle dovětek neslyšel… no a od té doby spolu nemluví, pokud vím.“

Vše zlé je k něčemu dobré

Většina vystupujících má však spíše poučné příběhy s dobrým koncem. Příkladem budiž spisovatel a badatel, laureát Magnesie litery za rok 2015, Petr Stančík. „Měl plán, že by v Čechách choval nosorožce kvůli jejich rohům. Vadilo mu, že kvůli nim v divočině umírají, tak by je choval v bezpečí, jen aby jim je seřezával a dal jim tak naději na přežití. Velmi se projektu věnoval, měl to propracované, vytvořil si i vlastní webové stránky. Nakonec jeho záměr krachl na české legislativě. Jenomže Petr nelenil a podle této zkušenosti napsal úspěšný román Nulorožec,“ uvádí Tomáš s tím, že za každým škobrtnutím může být rovná půda.