7°C
Prvního úhoře chytil ve Vltavě zřízenec pojišťovny pan Oulík, který se o rybu obětavě staral. Když Pepík v roce 1976 uhynul – po 62 (!) letech, stal se exponátem Národního muzea. „V kašně ho vzápětí nahradil Pepík II., který byl během rekonstrukce budovy přemístěn. V roce 2004 se opět vrátil na své místo,“ řekla Blesku recepčí pojišťovny. O rok později ho vystřídal současný Pepík III.
Má mlsný jazýček
O Pepíka se stará technická správa pojišťovny. „Krmíme ho obden, za celý týden je schopný spořádat až deset červíků nebo čtyři velké žížaly. Neurazí ho ani kousek masa,“ popsala recepční. „Je také hodně vybíravý, nejvíce mu chutnají červíci a žížaly až z Podolí, on to prostě pozná,“ dodala s úsměvem. Když je potřeba kašnu vyčistit, přemístí se Pepík na chvíli do kyblíku. Má rád svůj klid, proto se často ukrývá uvnitř plastové roury.
Dům stojí na hřbitově
Budova České pojišťovny je secesní stavba navržená architektem Osvaldem Polívkou (1859 – 1931). Stojí v místech, kde se v letech 1254 až 1478 nacházel jeden z nejstarších židovských hřbitovů. To doložil i záchranný archeologický průzkum z 90. let 20. století, probíhal v okolí před plánovanou výstavbou dalších domů. „Provedl se kvůli protestům ze strany židovských obcí. Ve velké hloubce se opravdu nacházejí pozůstatky pohřebiště. Problematiku řešilo ministerstvo kultury, jednala o tom i vláda,“ potvrdil Blesku vedoucí pražských archeologů Národního památkového ústavu Jaroslav Podliska. Stanovisko bylo takové, že pozůstatky zůstanou na místě a budou prohlášeny za kulturní památku.
Werich: Ouhoř v bazénečku
Protože otec Jana Wericha byl úředníkem pojišťovny, jako malého kluka ho často ke kašně vodíval. Na tento dětský zážitek Werich později vzpomínal: „Živej ouhoř, kterýho pamatuju, to mi bylo pět let. Lidi to nevěděli, a kdyby to věděli, že ve Spálený ulici žije Ouhoř, kterýmu je přes padesát let, tak by to Čedok moh prodávat. Je tam takovej oválnej mramorovej bazéneček, kterej je vyloženej mozaikou. Nějakej úředník tam kdysi přines malinkýho ouhoříčka, no a ten tam rostl a rostl, a ten úředník mu dával žížaly, no a potom, aby ten ouhoř měl nějaký úkryt, tak mu tam dali takovou gumovou rouru a von do ní vždycky zalez.“
