9°C
Co vy a Karel Gott?
Karla jsem jako hvězdu znal odmalička, vnímal ho už jako dítě coby tu největší star. Když jsem se pak dostal do showbyznysu, samozřejmě jsem ho potkával, ale vždycky jsem z něj měl takový zvláštní pocit. A mám ho vlastně dodnes. Vyzařuje pro mě totiž takovou zvláštní auru, kterou úplně nedokážu popsat. Necítím před ním stud, není to ani zbytečný respekt nebo přehnaná úcta, je to něco upřímného, přirozeného, co člověka nutí k němu vzhlížet. U nikoho jiného to nemám, jen u něj. A to nekecám. Pamatuju si, že jsem ho kolikrát někde viděl, ale neodvažoval jsem se k němu jít, protože jsem měl pocit, že k němu nepatřím. Že vedle něj nemám co dělat. Už jsem měl natočený nějaký filmy, myslel si, že jsem slavnej, ale jen tak k němu jsem si netroufl.
Kdy se to zlomilo?
Vzpomínám si, že jsem se s ním poprvé setkal kdysi v Karlových Varech. Seděli jsme s přáteli u nějakého stolu, přišel on, v obleku, přisedl si k nám a já poslouchal, co povídá. Kdo mě zná, ví, že rozhodně nejsem stydlivej. Navíc v tý době ze mě čišela frajerskost, nikoho jsem neuznával, měl jsem svůj pohled na svět. Ale v jeho přítomnosti jsem byl jako pěna. Opět, nenazval bych to pokorou, bylo to něčím, co vyzařuje. Vypráví třeba vtip, který kdyby řekl někdo jiný, tak se mu nezasměješ. Ale on to řekne tak, že je k popukání. Má zvláštní smysl pro humor.
Navíc vše říká s tou svojí noblesou…
Přesně tak. Nemluví sprostě. Líbí se mi na něm, že nikdy o nikom neřekne nic špatného. I když mluví o lidech, kteří mu ublížili, nezachovali se k němu dobře, jiný by řekl, že jsou hajzlové nebo něco horšího, on o nich řekne maximálně to, že jsou komplikovaní. Jsou to věci, které mě utvrzují v tom, jak je speciální.
Když jste udělal muzikál z jeho písní, to jste ho asi v mládí poslouchal…
Neposlouchal. (smích) Teda takhle – když jsem byl půl roku s ledvinama v nemocnici a táta mi koupil první kazeťák, měl jsem na kazetách nahranýho i Gotta a další populární písničky, protože nic jinýho nebylo. Gott zněl odevšad. A navíc měl spoustu skvělejch písniček. Můžete být fanoušek rapu, opery nebo čehokoliv, ale každý musí uznat, že v žánru, který dělá, má hlas, jaký tady dlouho nebyl a dlouho nebude.
Kde se tedy zrodil ten nápad?
Točil jsem už nějaký čas klipy, psal scénáře, vymýšlel reklamy a k muzikálům jsem se dostal díky Františku Janečkovi a Michalu Davidovi, se kterými jsem udělal muzikál Děti ráje. A ten byl opravdu megaúspěšný, tady není třeba být skromný. Přistupoval jsem k tomu totiž úplně jinak. Nepsal jsem scénář, naopak jsem nejdřív naposlouchával všechny písničky Michala Davida a hledal v jejich textech příběh. František Janeček byl coby producent na texty velice náročný, takže to byly mikropříběhy, se kterými se dobře pracovalo. A podle toho jsem stavěl Děti ráje. Pak jsem měl možnost udělat dvojku, ale do toho se mi už nechtělo. Muzikál si žil vlastní život, chtěl jsem se posunout dál, ale kam? Jedině ke Karlu Gottovi. Měl jsem ten nápad v hlavě už dlouho, dokonce jsem jeho písničky začal naposlouchávat tajně v době, kdy jsem o tom ještě nikomu neřekl. K mému zděšení jsem zjistil, že těch písniček má přes dva tisíce! (smích)
Jak dlouho to trvalo?
Poslouchal jsem je roky. Devět let. A celou tu dobu hledal v textech pojítka. Jenže zároveň jsem byl přesvědčený, že na devadesát procent to stejně nevyjde. Bylo tam totiž mnoho autorů textů, se kterými by musela být domluva, každý by to chtěl pro sebe. Pak byli autoři nebo majitelé práv na písničky, u kterých jsem věděl, že tam nejsou dobré vztahy. A pak jsem si byl vědom toho, že Láďa Štaidlchce psát vlastní muzikál a své písně si asi nechá pro sebe, do toho spravuje i práva svého zesnulého bratra Jiřího. A samozřejmě jsem měl na paměti, jak dědicové Karla Svobody už dříve jeden muzikál neschválili. Ale stejně jsem to psal, nedalo mi to.
Máte pravdu, muzikál Lady Carneval s písněmi Karla Svobody se nikdy nerealizoval…
Právě. Mimochodem na Lady Carneval jsem byl oslovený, jestli bych nenapsal scénář. Přišel s tím za mnou Egon Kulhánek (ředitel Hudebního divadla Karlín – pozn. red.), ale přitom já už měl v hlavě to svoje. Řekl jsem si: Do pytle, tak to už je ztracený. Ale půl roku jsem poslouchal Karla Svobodu a pro Egona na tom pracoval. Pak si různí majitelé práv nevyšli vstříc a muzikál nevznikl.
Ta příběhová pojítka, o kterých jste mluvil, ta byla kritériem i pro písně do Času růži?
Ano. I když byla písnička hit, měla dobrou melodii, ale nebyl v ní příběh, dával jsem ji stranou, protože prostě neposouvala děj. Byla jich celá řada. Dokonce jsem došel k závěru, že písní, které by posouvaly děj, Karel moc nemá, respektive je jich hrozně málo. (smích) Karel byl miláček žen a texty byly cílené spíše na ně. Do toho měl ale texty, které se použít daly, a v nich jsem ta pojítka nacházel. Věděl, co působí na diváky. A zjistil jsem, jak Karel své autory ovlivňoval. Měl období, kdy měl rád Beatles, ženy, malování… Postupně jsem ho přes písničky poznával, ale pořád byl vzdálen tomu, abych to někomu řekl. Příběh jsem ale vytvořil, a tím začíná nová kapitola.
Myslíte samotnou realizaci?
Ano. Neměl jsem sílu dát dohromady všechna ta práva, na mě samotného by to byla velká nálož, takže jsem se spojil s producentem Oldou Lichtenbergem, který chtěl něco podobného udělat taky a dozvěděl se, na čem pracuju. A dal mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. (smích) Sedli jsme si spolu a domluvili se, že bez Karla to dělat nebudeme. Moc lidí to neví, ale muzikál by de facto mohl vzniknout i bez něj, protože on je interpret, ale není vlastníkem autorských práv na hudbu a texty. Touhle cestou jsme ale jít nechtěli, Karlův souhlas byl důležitý.
To se psal podzim 2015 a je veřejně známé, že zasáhl osud.
Nastala fáze, na kterou celý život nezapomenu. Po devíti letech mých snah Olda domluvil schůzku u Karla Gotta. Byl jsem celý rozklepaný z toho, že k němu mám jít, že mu mám říkat, jak z jeho písniček stavím muzikál, který by chtěl dělat každej, prostě jsem byl šíleně nervózní. Stanovil se termín na úterý a ten den ráno mi Olda najednou zavolal, že Karla Gotta odvezli do nemocnice. Došlo mi, že to je v pytli. V té době byl Karel nejvíc ohrožený na životě a nikdo k němu nesměl. Smířil jsem se s tím, že to nebude. Měli jsme o něj hrozný strach, nikdo jsme si nedokázali představit, že by tu najednou nebyl, muzikál bylo to poslední, na co by někdo chtěl myslet.
Nakonec jste se ale nevzdal…
Když se Karel trochu stabilizoval, napadlo nás s Oldou, že zkusíme alespoň jeho manželku Ivanu, říci jí, o čem by to bylo, ať máme klid na duši. Zavolali jsme jí a ona, že si to poslechne. Zajeli jsme za ní, odvyprávěli jí příběh, který jsem měl v hlavě, protože to je vždy lepší než nějaká synopse, jí se to líbilo a řekla nám, že až pojede za Karlem, vyřídí mu to. Karel byl v tu dobu někde zavřený, odříznutý od světa, ale sestavil jsem pro něj takové krátké psaní.
Přečetl si ho?
Ne. Asi po čtrnácti dnech mi Ivana zavolala, že to Karel nečetl, ale že si to nechal odvyprávět a že ho to i v té nemoci zajímá. Domluvili jsme se, že za ním máme přijít, až ho pustí z nemocnice. To byla voda na můj mlýn. Po nějaké době ho skutečně pustili a Ivana mi zavolala. Bylo to v době, kdy jsme nechtěli, aby to vypadalo, že na něm parazitujeme, ale přijeli jsme k němu domů, celí rozechvělí, co bude. Otevřela nám Ivana, pozvala nás dál, pobíhal tam pes, byla tam hospodyně, a ať prý jdeme do kuchyně. Vešli jsme a Olda někoho pozdravil – dobrý den. Nepoznal ho.
A to byl…
Byl to Karel. Po chemoterapiích, v županu, pod ním pyžamo… Bez vlasů, pětačtyřicet kilo, hubený… Sedli jsme si k němu ke stolu, já, vedle mě Olda, proti nám Karel s Ivanou. A Karel, ve svém zesláblém stavu, chtěl znát můj příběh. Ať prý tedy spustím. Já, který jsem byl rozklepaný, když jsem mu ho měl vyprávět zdravému… Nevěděl jsem, jestli je to čest, nebo úděl. Olda byl úplně zařízlej, protože byl stejně rozklepanej jako já. Úplně se mi zatmělo před očima, ale začal jsem vyprávět. Karel mě dvě a půl hodiny poslouchal. Občas měl nějakou otázku, jednou se u nějaké písničky, kterou jsem mu vyprávěl, zastavil, protože ji vůbec neznal. To ale nebylo jeho stavem, prostě jich nazpíval tolik, že si ji nepamatoval. (smích) Celé to byl jeden z nejsilnějších momentů mého života.
Několikaleté úsilí se vyplatilo.
Šel jsem za Karlem Gottem jako někdo, kdo s ním nikdy nespolupracoval. Přestože jsem pro něj musel být floutek, on ke mně byl slušnej. Jako je ke každému. Přistupoval jsem k němu s tím, že mě všichni varovali, jak je to s ním těžký. Jak si hlídá každý slovo, jak vrací texty, vracel je i Zdeňku Borovcovi. A mně to vzal s tím, že se mu to líbí.
Podílel se Karel i na realizaci?
Byl na konkurzech i na čtecí zkoušce. A pak chodil i na další zkoušky, zajímalo ho, kdo v tom bude zpívat. Toho jsme se báli, protože bylo jasné, že nikdo nebude zpívat jako Karel Gott, a imitovat ho také nešlo. Museli přijít lidé, kteří jeho písně zazpívají po svém. A Karel se na ně díval a schvaloval je. Prý byl překvapený, kolik lidí tak dobře zpívá. (smích)
Dopadl muzikál podle vašich představ?
Víte, samozřejmě když vzniká takhle velký projekt, jako je muzikál na písně Karla Gotta, tak se na realizaci samotné podílí celá řada lidí – producenti, autoři, režiséři, dramaturgové – kteří chtějí do díla také vnést své názory a myšlenky. Je to velmi specifické a je to hodně i o kompromisech. Ale přesto věřím, že příběh, který jsem měl devět let v hlavě a který jsem tenkrát v kuchyni odvyprávěl tomu »pánovi v županu«, je nadčasový a spousta věcí teprve dozraje. A možná i mnoha lidem teprve dojde, jak moc ty drobné nuance souvisí se životním příběhem Karla Gotta i přesto, že není přímo o něm.
Říká se, že to byl projekt, který jej vzpružil v době, kdy to potřeboval. Bylo to vidět i z toho, jak se s chutí zapojil…
Odehrávalo se to všechno v době, kdy vážně nikdo nevěděl, co bude. Máte pravdu, i já myslím, že tohle byla věc, která ho možná i tak trochu povzbudila a, jak se říká, »nakopla«. Celé to mohlo dopadnout všelijak, stačilo, aby se stala jedna věc špatně. Jsem rád a doufám, že jsme Karlovi ostudu neudělali. Je to naše živoucí legenda.
Knihu NÁŠ KAREL můžete objednávat – ZDE!!
Sagvan Tofi přezpíval Gottův hit! Poslechněte si ukázku jeho „Zvonků“!
Sagvan Tofi přezpíval Gottův hit! Poslechněte si ukázku jeho „Zvonků“! Markéta Reinischová, Aleš Brunclík
