Nápad projet daleké Japonsko vznikl vlastně náhodou. Po návratu z Jižní Ameriky neměla Dominika jasnou představu, jaký kontinent nebo zemi navštíví na své další velké cestě. „V České republice jsem se začala učit japonsky, víceméně abych se nějak odreagovala, a začalo mě to hodně bavit a zajímat, tak vznikla cesta do Japonska,“ vysvětlila cestovatelka Blesku, proč se vydala zrovna do země vycházejícího slunce.

Japonská kultura je od té evropské pochopitelně velmi odlišná, na nejrůznější rozdíly a zajímavosti tak Dominika naráží prakticky denně. Po příletu se Dominika ubytovala v rjokanu, tradičním japonském hostinci. A ihned narazila na zvláštní kulturní rozdíl.

„V botách se sem nesmí, při vstupu se přezouvám do pantoflů. Jejich podrážka je stále sněhobíle čistá, i když v nich vesele pochoduju do výtahu, do kuchyně i po chodbách. Ale ne na záchod. Na záchod potřebujete záchodové pantofle. Je to zřejmě proto, aby vám na sněhobílé pantofle neskočily záchodové bakterie, a vy náhodou neumřeli,“ popsala cestovatelka úsměvný zážitek.

Putování mladé Češky zaujala i japonské novináře, její příběh se tak krátce po vyjetí hned dostal do novin a také do ranního pořadu jedné z nejsledovanějších japonských televizí. „Dostat slovo Češka do titulků v Japonsku, aniž bych vyhrála olympiádu nebo někoho zabila, je fakt hezké,“ okomentovala Dominika zájem médií s nadsázkou sobě vlastní.

Dominika vůbec vyvolává pozornost na mnoha místech, kde se objeví. Zážitky jsou to různě příjemné. Jednou si v poloprázdné restauraci k unavené a hladové cestovatelce přisedl dotěrný muž, který Dominice začal dávat nemístné návrhy a nenechal se jen tak odbýt. Ve městě Tokigawa to byl jiný příběh. V Tokigawě Dominiku na cestu vyprovodil dav tamních obyvatel v čele se starostou.

Nad hloučkem asi 30 lidí byla natažená plachta s nápisem „Dominika startuje na cestu Japonskem!“ a vlajkami České republiky a Japonska. Zaměstnanci radnice se mezi sebou navíc složili a vybrali zavařovací sklenici plnou mincí, kterou Dominice starosta předal. V nádobě bylo v přepočtu kolem devíti tisíc! „Japonci šílení!“ zasmála se Dominika příjemnému překvapení.

Cestovatelka zatím ujela přes dva a půl tisíce kilometrů a navštívila Tokio, Ósaku nebo Hirošimu. Dominika čekají další tisíce kilometrů a měsíce cesty. Putování Jižní Amerikou si sympatická z plánovaných tří měsíců nakonec prodloužila na deset. Jak dlouho zůstane v Japonsku, se teprve uvidí. Ostatně vízum má Dominika na rok…

O svých zážitcích mladá cestovatelka fanoušky pravidelně informuje na Instagramu nebo Facebooku.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

„Ale proč?“ ptám se už poněkolikáté. Nerozumím tomu, proč se mám jet potřetí fotit se starostou. Nedovedou to vysvětlit, jen je to prý hrozně důležité. Leje. Nelibě se nasoukám do nepromokavých kalhot a vyrazím na asi půl hodiny dlouhou cestu. Je mi zima a proklínám starostu. Když však tentokrát zabočím k radnici, to, co spatřím, mi vyrazí dech. Pod stříškou se těsná přes třicet lidí, kteří nejenže, když mě zahlédnou, tak začnou tleskat, ale ke všemu si připravili obří transparent s velkým japonským nápisem: „Dominika startuje na cestu Japonskem!!“ s českou a japonskou vlajkou. Zastavím u nich, slezu z motorky, a když si všimnu, že je tam dokonce česky napsáno: „šťastnou cestu“, začnu se strašně smát a už jen tak nepřestanu. Všichni na mě civí, já civím na ně, fotografové si mě fotí, a já si teprve pomalu uvědomuju, že mi ti blázni japonští uspořádali slavnostní start. „Co mám dělat?“ ptám se, protože na sebe zíráme už trochu dlouho. To už ale člověk, který stojí za mnou, začne hovořit. Do mikrofonu. Nevím, čemu se divit a smát dřív, jestli tomu, že si přinesli mikrofon, nebo že ten transparent už strašnou dobu drží tři vážní muži. Moc řečníkovi nerozumím, ale vyslouží si několik potlesků. Pak se na scéně objeví pan starosta, který dodá celé akci punc oficiálnosti. Blíží se ke mně s jakousi zavařovačkou v ruce. Asi nějaký lokální produkt, pomyslím si. Skleněnou nádobu převezmu a začnu si ji prohlížet. Houby okurky, jsou v tom peníze! Dozvím se, že mezi pracovníky radnice udělali sbírku, a právě mi předávají všechno, co se jim podařilo vybrat. Na chvíli se smát přestanu, nemůžu tomu uvěřit. Nevydržím to však dlouho, starosta mi totiž podává papír s připravenou anglickou větou, kterou chce, abych nahlas přečetla. Zřejmě se bojí, že kdyby mi ji nepřipravil, začala bych o jeho městě říkat nějaké hrozně ošklivé věci. „Tokigawa je město, které překypuje laskavostí místních lidí a krásami přírody,“ přečtu, ale vážnou tvář si prostě neudržím. Následuje fotka, rozhovor a poslední zamávání, a jsem volná. Když pak otevřu zavařovačku, zjistím, že není jen plná drobných, jak jsem si celou dobu myslela, ale že je v ní v přepočtu přes devět tisíc korun. Japonci šílení!

Příspěvek sdílený Dominika na cestě (@dominikanaceste),Čen 10, 2019 v 9:00 PDT

Fotogalerie
27 fotografií