Sluníčkář je mýtus, ale dva miliony Čechů bez úspor vážná potíž, míní experti

O rozděleném Česku se v poslední době mluvilo hodně v souvislosti s demonstracemi, které vyvrcholily protestem na Letné. Tématem rozdělené společnosti jste se zabývali ve vašem výzkumu, Česko podle něj není rozdělené jen na dva tábory, že?

Daniel Prokop: Sociálně je spíš rozčleněné a my jsme se zabývali tím, jaké jsou různé skupiny obyvatel podle toho, jaké mají ekonomické zdroje (příjem, majetek), ale třeba i kontakty ve společnosti, znalosti apod. Ukazuje se, že je šest tříd české společnosti, které se výrazně liší. 

Do jisté míry to ovlivňuje, jakou mají důvěru v demokracii, schopnost participovat v demokracii, účastnit se veřejného dění, jak jsou spokojené, jaké mají hodnoty vzdělání. Část postojů není ovlivněná jen tím, kde žijete, ale i v jaké situaci se nacházíte. Není to jen o nějakém názorovém rozporu dvou skupin, který ve většině věcí ani neexistuje, ale je to o tom, že máme jiné životní podmínky a neuvědomujeme si to.

Řešili jste také to, jaká témata společnost rozdělují. Co je nejvíce polarizující. Poměrně vysoko se objevilo téma migrace, co říkáte na tento výsledek?

Martin Buchtík: Sledovali jsme 18 možných štěpících linií a jsou čtyři, které společnost rozdělují výrazně víc než ostatní. Je to právě migrace, která zaplňuje mediální prostor již několik let a je to velmi polarizující téma. Nicméně není polarizující v tom ohledu, ve kterém bychom si intuitivně mysleli. Diskuse a názory veřejnosti jsou spíš nepřijmout nikoho, nebo za určitých podmínek diskutovat o tom, jestli někoho přijmeme. Nálepka sluníčkáře, který chce přijmout úplně všechny, je naprosto marginální procento lidí a vlastně je to mýtus.

Co další témata rozdělující Čechy nejvíce?

Martin Buchtík: Druhé téma – a to je vlastně velmi překvapivé – je to, jak vnímáme sociální nerovnosti, společenské nerovnosti, nerovné rozdělení bohatství ve společnosti. Tam je diskuse o tom, jestli je to problém, nebo opravdu veliký problém. U Ohrožené a Strádající třídy je přes 80 procent lidí, kteří jsou přesvědčeni, že ty nerovnosti jsou příliš velké. U Nastupující kosmopolitní třídy je to 50 procent lidí. Takže vidíte, že všechny třídy si v průměru myslí, že ten problém tady je, ale je to otázka intenzity.

A to všechno se prolíná v to, jak vnímáme vývoj od roku 1989 a naše směřování. Je tady velká skupina lidí, kteří cítí, že ten vývoj pro ně nebyl příznivý a u mladých lidí, že ten vývoj, který tady byl, jim nedává možnost v té společnosti uspět, a proto nemá cenu, aby se nějak extra snažili, protože karty jsou rozdané a jejich možnost prorazit je výrazně nižší.

Důchodci i prodavačky strádají. Česko rozdělují migranti i majetky, ukázal průzkum

Při vašem rozdělení společnosti do šesti tříd trochu stranou stojí české elity. Kam se poděly?

Daniel Prokop: Elity existují, ale je jich relativně málo. Jsou to desítky tisíc lidí, kteří mají všechny kapitály. Mají vysoký příjem, vysoký majetek, hodně kontaktů, dobré vzdělání, kulturní kapitál. Je to skupina, která třeba v Británii má šest procent, ale u nás těm, kteří by se mohli tvářit, že jsou elitami, většinou jeden z těchto zdrojů chybí.

Buďto mají majetek, ale třeba už jim ujíždí vlak v jazycích a znalosti PC, nebo mají tyto nové kompetence, nebo ještě nemají ten majetek, protože ho v porevoluční historii teprve získávají. Mladá společnost nemá takovou etablovanou elitu. Občas tlačíme do pozice elit někoho, kdo to splňuje z jednoho kritéria, ale ne ze všech. To je další zajímavé zjištění: máme spíš dva typy vyšší střední třídy, z nichž jedna je majetnější a druhá více připravena na globalizovaný, digitální svět, je trošku liberálnější, kdežto ta majetnější třída je poměrně konzervativní.

Přes dva miliony lidí v Ohrožené třídě se ocitají jednou nohou v maléru. Jak si vysvětlujete, že jde 30 let od sametové revoluce o takhle velké množství lidí?

Martin Buchtík: S výzkumem se ocitáme v nejlepší ekonomické situaci a je třeba říct, že tahle skupina lidí je v tuto chvíli nejmenší pravděpodobně za celou dobu existence České republiky. Je tady velmi nízká nezaměstnanost, před třemi lety poprvé ten poměr lidí, kteří se cítí, že jsou dostatečně ekonomicky zajištění, předčil ty, kteří se cítí, že jsou chudí a nemají dostatek. Ale ta situace se může rychle měnit.

Je tady pořád 2,5 milionu lidí, jejichž domácnosti nemají v podstatě žádné úspory. A to je přesně ten krok od problému, protože v momentě, když nemáte úspory, tak nejenom necestujete a výhody demokracie jsou vám částečně jedno, nemáte možnost se prosadit. Na konci měsíce často úplně neživoříte, ale velmi přemýšlíte, na co peníze dáte a na co peníze nedáte.

Co tyto ohrožené Čechy přivádí často do problémů?

Martin Buchtík: U těchto lidí v momentě, kdy se jim stane nějaká nečekaná událost, může nastat spirála problémů, ze které se budete těžko vyhrabávat ven. Může to být i relativně banální věc. Třeba když vám v půlce zimy bouchne kotel a vy pravděpodobně nemáte ve svém okolí nikoho, kdo by vám půjčil takový obnos peněz a musíte si půjčit rychloobrátkový úvěr. 

V tom smyslu je tady poměrně hodně lidí, kteří jsou ohroženi nějakým průšvihem a problémem. A to neštěstí se kumuluje. To znamená, že jakmile máte určitý typ problému – třeba ekonomický – tak je větší šance, že se dostanete i do sociálních problémů. Ta situace může rychle eskalovat.

Rozděleni svobodou. Česká společnost je rozdělena na 6 tříd, stranou pak stojí nejednotné elity, ukázala studie Českého rozhlasu. | Foto pro Blesk - Český rozhlas

Jak poukazuje i průzkum, je tu i velký počet lidí v exekucích – na 800 tisíc. Z toho 400 tisíc obyvatel má kumulované, vícenásobné exekuce. Co říkáte na tato znepokojivá čísla?

Daniel Prokop: Právě exekuce jsou jedna z věcí, které zasahují do nejchudších vrstev, ale sráží i střední vrstvy. Mají docela solidní vzdělání, znalosti, sociální kontakty, ale věci jako exekuce nebo chudoba některých regionů je srazí, že vlastně ekonomicky jsou na dohled chudině. Dnes je v exekucích 800 tisíc lidí, jak jste říkal. Ale v posledních 10 letech to zasáhlo nějakým způsobem výrazně víc lidí, z našeho výzkumu se dá odhadovat, že to je mezi 1,2 až 1,5 milionu lidí, kteří měli v domácnosti exekuci.

Některé třídy se s ní vyrovnají rychleji. Zapomenete zaplatit pokutu za jízdenku, přijde vám 10 tisíc, tak to zaplatíte. Ale pro někoho je to velký problém a pošle to vaši životní dráhu z kopce, zadlužíte se ještě víc. Přestanete pracovat oficiálně, začnete pracovat načerno. A to je věc, na kterou společnost doplatí jako celek.

Češi v exekucích jsou tedy pro rozdělenou společnost velkým problémem?

Daniel Prokop: Do osobního bankrotu jde 20 tisíc lidí ročně, asi to stoupne na 40 tisíc po uvolnění, ale pořád bychom tu společnost oddlužovali třeba 15 let. Po pěti letech ekonomické konjunktury a růstu jsme na úrovni země, která je v těžké ekonomické krizi, tímto předlužením.

Třeba Finsko bylo takhle zadlužené v 90. letech, kdy byla dvacetiprocentní nezaměstnanost a desetiprocentní pokles HDP. A my máme takový počet lidí v exekuci v ekonomicky nejlepší době ČR. Exekuce, bydlení a chudoba některých regionů jsou tři věci, které by mohly velmi pomoci těmto 2,2 milionu lidí, aby se dostali do střední třídy, kdybychom je vyřešili.

Když se podíváme na elity a vedoucí dvě třídy na jedné straně a ohroženou a strádající třídu na druhé straně, rozevírají se 30 let od revoluce dál sociální nůžky v Česku?

Martin Buchtík: Určitě se sociální nůžky rozevírají, a to v několika ohledech. Společnost byla po období socialismu uměle „zrovnostářštěna“, takže se sociální nůžky rozevíraly už v 90. letech. Dnes tady dochází ke generačnímu předávání majetku, kulturních vzorců, ale i sociálních kontaktů.

A vy prostě máte mnohem větší šanci uspět ve společnosti a být takříkajíc za vodou, pokud vaši rodiče vám předají aspiraci na VŠ vzdělání, řadu sociálních kontaktů, kdy se můžete uplatnit, najít práci, vazby, právní či lékařskou pomoc, ale také kulturní vzorce – to znamená vkus ohledně toho, co konzumujete. Jestli chodíte do divadla, kina, na operu, na balet, nebo jestli se koukáte na televizní seriály. To jsou věci, které rodina generačně určuje a v tomhle ohledu se česká společnost začíná přibližovat západním společnostem, kde to rozrůznění je opravdu velké a sahá napříč generacemi.

Kdo všechno spadá do nejnižší třídy obyvatel v Česku? Kdo potřebuje nejvíc pomoci?

Martin Buchtík: Strádající třída zahrnuje poměrně velké množství lidí v důchodovém věku, větší množství nezaměstnaných, než by se očekávalo oproti průměru. A pak jsou to lidé, kteří nemají buď jisté pracovní pozice – sezonní zaměstnanci, kteří málokdy pracují dlouhodobě někde v kancelářích –, nebo lidé, kteří pracují za minimální mzdu nebo za mzdu blízkou té minimální.

Jsou to též lidé, jejichž domácnosti trpí různými socioekonomickými problémy. Ať už jsou to zmíněné exekuce, nebo se dostávají do sociální izolace tím, že nemají známé, lidi okolo sebe, kteří by jim pomohli. Jsou strádající nejen v ekonomickém smyslu, ale i sociálním. Nemají dostatek lidí, o které by se mohli opřít. Problémy se u nich rychle kumulují a dostávají se do velké spirály, která je může ohrozit.

Komentář: Demonstranti zaplnili Letnou, zahrál i Klus. A co dál?

Termín rozdělená společnost vnímáme dnes a denně. Dá se tahle „nemoc“ nějakým způsobem léčit? Dá se léčit ono rozdělení společnosti, které dle vašeho výzkumu není zdaleka tak černobílé, ale je pestřejší, více rozvrstvené? Dá se s tím něco dělat, aby během dalšího kulatého výročí od sametu nebyla situace horší a bylo naopak lépe?

Daniel Prokop: Ve stavu tohoto léčení jsme v pozici pacienta, který si začal uvědomovat, že trpí obezitou a špatným  životním stylem, ale ten infarkt dostane až za 20 až 30 let. Takový pacient nemusí panikařit, ale měl by začít řešit věci, které ho mohou velmi výrazně ovlivnit za 20 let. Měli bychom řešit to, že třídní pozice a to, kde se narodíte, se velmi silně reprodukuje přes vzdělání.

Děti, které se narodí ve Strádající třídě, hodně často dosahují velmi nízkého vzdělání a skončí znova tam. Ve vzdělávání velmi často rozdělujeme děti, od 6. třídy chodíte buďto na víceleté gymnázium jen s budoucími vědci, lékaři a programátory, nebo chodíte z velké části s lidmi, kteří skončí na učilišti.

Na tom není nic špatného, ale potom nesdílíme různé zkušenosti, známe jen perspektivu vlastní třídy. Divíme se, že si něco může ten člověk vůbec myslet, že je takhle chudý. Přisuzujeme to jenom jeho selhání. Nebo naopak považujeme někoho jenom za elitního, přehlíživého „spratka“ a neznáme zkušenosti druhé části společnosti.

Jaký je v tom výhled? I do budoucna varovný? 

Náš výzkum ukazuje, že lidé z vyšších tříd posilují vzdělání, mají velké vzdělanostní aspirace pro svoje děti a na druhé straně lidé ze strádající třídy vlastně ani netouží po tom, aby jejich děti měly vysokou školu. Vede to k velkému rozdělování, které se může v budoucnosti promítnout i do postojového rozdělování, které dnes není tak hrozné, ale může být větší.

Ukazuje to třeba příklad USA, kde tímto problémem trpí malé mobility, americký sen je mýtus, máte velmi malé šance se dostat ze spodní třídy výš a skupiny se tam uzavírají mnohem více než u nás. Možná Británie je do jisté míry podobný příklad, tam je také nízká mobilita, naopak ve Skandinávii je mobilita velmi velká a i ta společenská koheze díky tomu, že se znají ty společenské třídy navzájem, je výrazně větší. Je to poučení, že v mobilitě, v šancích je lepší jít skandinávskou cestou než anglosaskou.