Váš nejnovější film Šťastný nový rok se odehrává v Tatrách. Čekala jsem, že vás tam uvidím i na lyžích, ale vy se zjevně stále držíte toho, že jste „rovinový“ herec.

No jo, to já jsem, a nijak se tím netajím. (směje se)

Dáváte si to jako podmínku do smlouvy, že se před kamerou nebudete moc hýbat?

To ne. Ale hraju v tom filmu v podstatě starce, co se po padesáti letech vrací z Kanady najít svoji dávnou lásku. Takže se logicky nevrací proto, aby si zalyžoval, ale aby osvěžil ten dlouho ztracený vztah.

Film je o osudové lásce, vy sám jste živoucím důkazem, že taková existuje…

To je fakt, s Adélkou jsme spolu třiačtyřicet let. O nás měli natočit film! (směje se) Abych byl upřímný, tak já Šťastný nový rok ještě neviděl. Ale je to zimní romantická komedie, taková ideální podívaná, u které se lidi budou nepřítomně usmívat.

Vy jste romantik?

Asi jo… Rozhodně bych se neoznačil za nějakého škarohlída, jsem v zásadě pozitivní člověk. Snad by to potvrdila i moje žena. Řekl bych, že ano.

Ta vaše role ve filmu není velká, podle čeho si práci vybíráte?

Zrovna nedávno jsem to s někým řešil… Že dneska se točí filmy pro třicetiletý ženský a čtyřicetiletý chlapy. Takže na výběr moc není, mantinely jsou hodně úzké. Já měl před pár lety obrovské štěstí, že se mnou Radek Bajgar natočil Teorii tygra, což byla krásná role pro staršího chlapa, co bilancuje svůj život. To byla vážně zajímavá postava. Ale jinak ty nabídky nejsou kdovíco…

Neříkejte, že zrovna vy nedostáváte spoustu nabídek?!

Jenže… Většinou jsou to nabídky typu – otec hlavního hrdiny, dědeček dětí hlavní hrdinky… Jsou to role veskrze dost nezajímavé a člověk nemá ani moc chuť se do nich pouštět. Já zrovna v poslední době vrátil asi dva nebo tři scénáře, které se odehrávaly v tomto duchu. Mám pocit, že už jsem si holt svoje odtočil. A zaplať pánbůh za to!

Copak? Vás natáčení nebaví?

Jestli mě nebaví? Víte, co to je, takové natáčení? To jsou dvanáctihodinové směny! Když jsme teď točili film Havel, natáčelo se až za Jaroměří, takže pro mě v pět ráno přijelo auto, dojel jsem na místo, tam jsem celý den točil a někdy v sedm, v půl osmé večer jsem se dostal zpátky domů. Takže abych odpověděl na vaši otázku: Ne, nebaví. (směje se)

Vaše filmová partnerka Emília Vášáryová mi říkala, že už ani točit nechtěla, že byla do filmu Šťastný nový rok v podstatě „ukecána“…

Já to měl podobně. Mě vlastně utáhli na Emilku, na to, že budeme partneři. My spolu kdysi hráli v jednom dílu série Soukromé pasti takový milostný trojúhelník ještě s Vilmou Cibulkovou. To bylo tehdy hrozně pěkný, takže když mi teď řekli, že tam bude hrát Emilka, začal jsem být nalomený. Pak mi ještě volala další kolegyně z filmu, Táňa Pauhofová, a přemlouvala mě, ať do toho jdu, že v Tatrách bude nádherně. A tak jsem řekl, že teda jo. Jenže až poté jsem si uvědomil tu hrůzu, že člověk se na to Štrbské pleso musí nějak dostat. Takže zase ráno sednete do auta a vezou vás ty hodiny a hodiny po dálnici, která je velice problematická… No strašný. Během téhle cesty jsem toho svého rozhodnutí lehce litoval. (směje se)

Vy celou dobu zníte, jako byste snad chtěl s herectvím definitivně seknout. To snad ne?!

To ne, mám pořád divadlo a to je fajn. A s tím natáčením… Já vám nevím, když ony fakt nejsou zajímavé role. To je velký problém.

A co seriály? Těch u nás vzniká stále spousta.

No tak takové ty nekonečné, to chraň bůh, do toho bych opravdu nešel. Jinak jsem ale v nějakých seriálech samozřejmě hrál. Právě s Radkem Bajgarem, kterého už jsem zmiňoval, jsem natočil Neviditelné, pak jsem začal točit film Já, Mattoni, jenže jsem do toho onemocněl a museli mě přeobsadit Lojzou Švehlíkem. No a hned po ukončení léčby jsem naskočil právě do Teorie tygra. Což teda byla šílená makačka, protože se natáčelo v tropických vedrech, já tam ještě dost času projezdil na kole… To by mi dalo zabrat, i kdybych byl kompletně zdravý, což jsem nebyl. Jenže to byla tak krásná práce, že mi to stálo za to. Takové role jsou pak radost, ale abych hrál nějakou indiferentní postavu v nablblém seriálu, která přijde a řekne: „Dobrý den, jak se máte? A co Maruška, ještě ji bolí v krku? Tak jí dejte aspirin!“ Tak to fakt ne, to už nemám zapotřebí. (Dlouze si potáhne z jakési elektronické cigarety…)

Co to kouříte?

Já právě kouřit přestal, tak už mám jen tohle šidítko. Už se držím dva dny, což je pro mě úspěch.

No vy jste prý ještě před nemocí kouřil osmdesát cigaret denně. To jde vůbec stihnout?

No, jde… Ale teď už jsem nekouřil tolik, tak třicet. Jenže mě to hulení už prostě limitovalo. Chtě nechtě se po tom člověk zadýchává. Tahleta náhražka je fajn, že díky ní nemám absťák. Dneska mě tak třikrát za den po jídle napadlo, že bych si dal cigáro. Ale prostě jsem si ho nedal.

Tak to gratuluju! Ale to jsme odbočili… Říkal jste, že točit už v podstatě nechcete, hrajete divadlo a jste prezidentem karlovarského festivalu. Co takhle stát se taky „opravdovým“ prezidentem? To vás neláká? Přece jen se k politice často vyjadřujete a myslím, že byste měl šanci.

(dlouho se směje) Ani omylem! Ani v tom nejhorším snu! Možná bych se teda dobře olizoval na známkách, ale do politiky se fakt cpát nebudu. Vždyť je to naprostá mizérie.

Je fakt, že herecký svět by vás postrádal. Ale vy jste se prý ani hercem stát nechtěl…

Nechtěl, chtěl jsem být kunsthistorik. Jenže když jsem se hlásil na vysokou, tak zrovna neotvírali ročník, a další rok brali jen dva lidi. A tak jsem skončil na JAMU, ale rozhodně toho nelituju. Víte co, tam se začínalo v deset. To je přece skvělý, ukažte mi druhý obor, kde by se začínalo dopoledne?! (směje se) Takže já tam byl naprosto spokojený.

Řekl bych, že si to povolání našlo mě, ne já jeho. Protože já to fakt dělat nechtěl, dostal jsem se tam v podstatě omylem. A taky zásluhou štěstí, protože to je v naší branži extrémně důležité. Důležitější než talent. Jsou mraky talentovaných herců, kteří ale neměli to štěstí říct ani jednu blbou větu v nějakém seriálu, a tak umřeli na oblasti. My měli s mými kamarády a spolužáky Karlem Heřmánkem a Pavlem Zedníčkem to štěstí, že jsme v podstatě zakládali brněnské Divadlo Husa na provázku. A tam odtud jsme pak po roce odešli do divadla v Ústí. To byly krásný roky a spousta krásných rolí. No a později přišel přesun do Prahy a všem se nám tady rychle začalo dařit. Prostě jsme v té herecké ruce měli toho štěstí strašně moc. Bez něj to nejde.

Vám krom štěstí jistě pomohl i fakt, že jste se vždycky dost líbil ženám…

Tak byl jsem vysokej, černej, nekopal jsem do psů, nerozváděl jsem se… To se to pak ta kariéra dělá, že jo? (směje se)

No co vím, tu kariéru jste si dost ohrozil tím, že jste prý na první konkurz do filmu přišel opilý!

Co přišel, přijel! (směje se) Ovšem vlakem, z Ústí. Jeli jsme tehdy i s Karlem Heřmánkem, byl to casting na takové menší vedlejší role. Šlo o film Hřiště, režíroval to Štěpán Skalský a ten mi řekl, že by mě zkusil na roli hlavní!

Tak to jste zjevně nebyl namol, když jste takhle zabodoval.

To ne, já myslím, že si toho, že jsme opilí, vlastně nikdo ani nevšiml. Možná mi to nakonec i pomohlo, byl jsem takový uvolněný. (směje se) Jenže Karel Höger, který měl hrát mého otce, se mnou odmítl točit…

Proč?

Prosazoval, aby to dostal Hanzlík nebo Preiss nebo prostě někdo známý. Ale že žádnýho Bartošku nezná a prostě s ním točit nebude. Skalský ho ale nakonec ukecal, takže ten no name Bartoška nakonec opravdu točil a nakonec se z nás s Karlem Högerem stali, troufám si říct, přátelé. Byl to můj učitel, protože šlo o můj první film a jeho bohužel poslední. A tak mi dával rady, kam se mám kdy natočit, jak mluvit na kameru a podobně. Prostě mě naučil takovou tu filmovou abecedu.

Načež zemřel a pětatřicet let poté mi od jeho manželky přišel dopis, který už nestačil před smrtí odeslat. Bylo to k naší svatbě s Adélkou, kde mi psal: Jirko, vstupujete na jiné hřiště, než na kterém jsme spolu točili, to hřiště bude váš život… No byl to strašně nádherný osobní dopis, který se ke mně dostal se zpožděním několika desítek let. Mám ho dodnes schovaný… No a tak začala moje filmová kariéra. Že jsem přijel na konkurz opilý! (směje se)

OČIMA AUTORKY

Co říct k setkání s Jiřím Bartoškou? Pokud bych měla být upřímná, dalo mi zabrat, abych na něj nekoukala s otevřenou pusou nebo freneticky neječela. Protože je to prostě „Barťák“ a pořád má neskutečné charisma. A ačkoliv si na rozdávání rozhovorů zrovna nepotrpí, rozhodně nebyl protivný ani odměřený. Naopak, když vzpomínal na své profesní začátky, bylo vidět, že to dělá rád a s příjemnou nostalgií.

VIDEO: Jiří Bartoška: Důchodci a psi nemají v horku vycházet, já přesto pracuju!

Video
Video se připravuje ...

Jiří Bartoška: Důchodci a psi nemají v horku vycházet, já přesto pracuju! Markéta Reinischová, Aleš Brunclík

Fotogalerie
47 fotografií