8°C
Hanička v koncentráku viděla popravu mámy: Pamětnice o hrůze po 75 letech promluvila
Svět si připomíná 75. výročí osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi, ve kterém nacisté zavraždili téměř 1,5 milionu lidí. Během druhé světové války celkem zemřelo kolem šesti milionů Židů. Tragédii jejich osudů si lze nejlépe představit díky konkrétním příběhům. V koncentračním táboře zemřela třeba máma tehdy sedmileté Haničky z Polska. Dívka popravě přihlížela. K traumatizujícímu momentu se nyní po 75 letech vrátila v otevřeném rozhovoru.
Hannah Lewisová (82) se narodila ve Wlodawě na východě Polska a nikdo jí neřekl jinak než Hanička. Její rodina vedla šťastný život. Když byl ale dívence rok, začala druhá světová válka, jež všechno změnila. V roce 1942 se do Wlodawy dostali nacisté.
Pro místní Židy to znamenalo deportaci do koncentračních táborů. Hannina rodina nebyla výjimkou. „Dostali jsme hodinu, abychom si vše sbalili. Pamatuju si, jak se tatínek bál, že dědeček nezvládne cestu. Vzal s sebou trakař, na kterém dědu vezl,“ popsala Hannah britskému deníku Metro.
Rodina se dostala do pracovního tábora u obce Adampol. Tam viděla Hannah dědečka naposledy – dozorci ho vyhodnotili jako neschopného práce, jeho další transport považovali za zbytečný, a tak ho jednotka Einsatzgruppen popravila.
Vězni byli využíváni jako levná pracovní síla, často se proto dostávali mimo tábor. Hanninu otci Adamovi se tak jednou podařilo uprchnout a přidat se k partyzánům. Hannah zatím za ostnatým drátem vyrůstala po boku matky.
V zimě roku 1944 Hanička onemocněla s podezřením na tyfus. Aby mohla být v teple, mohla s matkou přespat v domě jednoho z místních vesničanů. Tu noc se Adamovi podařilo dostat k domu a krátce s manželkou promluvit. Snažil se ji přesvědčit, aby Haničku vzala a utekla s ním, jenže ona se bála, že by nemocná dcerka venku nepřežila. Obě proto zůstaly. Pro Hanninu matku to byla poslední noc.
„Ráno jsme z venku slyšely Einsatzgruppen, tak jako pokaždé. Motory džípů, křik a štěkot psů. To už byla rutina. Jenže tentokrát se ozvalo zabušení na dveře. Matka si klekla, objala mě a dala mi pusu. Pak klidně vyšla ze dveří a zavřela za sebou,“ řekla pamětnice Metru.
Když se máma dlouho nevracela, Hanička se rozhodla jít ji hledat. Po chvíli se jí to podařilo. „Rozhlížela jsem se z betonových schodů, když jsem si jí konečně všimla. Byla obrovská zima. Ona mě neviděla. Stála jsem tam a přemýšlela, jestli půjdu za ní. Pak někdo zakřičel rozkaz a začala střelba,“ vzpomínala Hannah se slzami v očích.
I po 75 letech si na moment, kdy její maminka bezvládně spadla na zem a sníh zbarvila její krev, moc dobře pamatuje. „V tu chvíli jsem dospěla,“ povídala o nejtěžším momentě svého života. Hannah se z tyfu dostala a zbytek války strávila v pracovním táboře, a dokonce se znovu shledala s tátou Adamem.
„Musel pro mě jít několik dní. Byl hubený a špinavý, ale byl to on. Objímal mě, smál se a plakal,“ vrátila se Hannah ke shledání. Po válce se odstěhovala do Londýna k příbuzným, v Anglii žije dodnes.
hrozny zverstvo, nejhorsi je, ze to svet dovolil