Vrch Vítkov vydává svá tajemství: Co se skrývá pod povrchem? „Tajná“ laboratoř a kryt

Celý Vítkov je do značné míry doslova prošpikován tunely. Vyjma těch nejnovějších železničních, které vznikaly už ve 21. století, lze hovořit o změti nejrůznějších ražených štol, které vznikaly ve svahu z karlínské strany a které lidé využívali především jako vinné sklepy. Až v letech druhé světové války je nacisté začali pozvolna měnit na protiletadlové kryty, které se staly základem pozdějšího protiatomového krytu.

Nedostavěné dílo

Do něj vcházíme na první pohled nenápadnými dveřmi zhruba uprostřed Žižkovského tunelu. Jedná se o jeden ze čtyř možných vstupů do podzemního komplexu, který je plný setmělých místnůstek a dlouhých chodeb, u jejichž stropu se linou nejrůznější roury a dráty. Jak upozorňuje Petr Koníček, vedoucí Odboru protipovodňové ochrany a úkrytu civilní ochrany (CO), kryt je neustále napojen jak na vodovodní síť, tak i elektrickou.

Například topení zde běží dennodenně. „Aby zde nebyla přílišná vlhkost, která by se na stavu krytu podepsala. Udržovaná je tak konstantní teplota okolo 15° Celsia,“ upozorňuje Koníček. Kryt o výměře přes 1600 m² byl budován souběžně s Žižkovským tunelem, přičemž plně zprovozněn byl až v roce 1953. Jeho původní kapacita přitom měla být téměř dvojnásobná.

Zatímco nynější kryt se rozprostírá v západní části Vítkova, směrem na východ byla plánovaná podobná síť křivolakých chodeb. Z nějakého důvodu však vznikla pouze její nepatrná část, která je rovněž přístupná z Žižkovského tunelu. Komunisté ji vedli v evidenci jako márnici, aby bylo kam v případě pohotovosti ukládat těla těch, kteří v případě evakuace v krytu zemřeli.

Ani ne desetina Žižkova

„Kryt vznikal důlní technikou, přičemž tloušťka železobetonových zdí se pohybuje okolo tří metrů,“ vysvětluje Koníček. Ty, spolu s tunami zeminy, kamenů a skály, které vyplňují prostory až 53 metrů nad našimi hlavami, by podle něho byly plně schopné čelit i několikadennímu bombardování, a v případě pádu atomové bomby by byly schopné odolat tlakové vlně, zamezit průniku radioaktivního spadu i světelného záření. I navzdory tomu, že zhruba šest metrů nad krytem jsou vedeny železniční tunely.

„V případě vyhlášení pohotovosti by lidé přebývali na chodbách,“ vysvětlil Koníček. Než by se ale mohli nastěhovat, bylo by zapotřebí kryt tzv. zpohotovit, což znamená vybavit jej vším potřebným pro obyvatelnost. „Během 24 až 48 hodin od vyhlášení mimořádného stavu se do krytu musí navozit nezbytný materiál, balená voda, lavice, na kterých mohou přebývat obyvatelé a také kyslíkové lahve,“ přibližuje Koníček.

Celkem by se do krytu mělo vejít 1 200 obyvatel, což není ani desetina obyvatel Karlína nebo Žižkova. Právě těm by měl být kryt určen primárně. „V Praze je zhruba 200 protiatomových krytů, z nichž ten pod Vítkovem je jedním z těch větších,“ říká Koníček. „V zásadě na ně ale lidé nemají přednostní právo. Jsou určeny zkrátka pro ty, kdo dříve přijdou.“

Pokud by se náhodou někdo ze Žižkova při vyhlášení pohotovosti nacházel třeba v Dejvicích, vážil by do „domácího“ krytu  zbytečnou cestu. Lepší by pro něj totiž bylo ukrýt se v nejbližším možném krytu – přičemž ten největší celopražský funguje v rámci sítě pražského metra. V jeho podzemních prostorách by se v případě nouze mohlo ukrýt až 332 tisíc osob. „Naštěstí ale nikdy k žádné mimořádnosti nedošlo, tudíž nebylo zapotřebí žádný z protiatomových krytů zpohotovovat,“ uvádí údržbář protiatomových krytů pro Prahy 8, 9 a 10 Petr Kalouš.

Tři dny k nevydržení

Zatímco procházíme podzemními prostory, je zřetelně slyšet ozvěna z každého kroku, který učiníme. Akustika je zde opravdu silná, tím spíše, že se kryt dá hermeticky uzavřít a navýšit mu tlak natolik, aby byl vyšší, než je přirozené. „Je to z toho důvodu, aby případně dovnitř nepronikaly škodliviny zvenčí. Je určitě lepší, když něco z krytu uniká ven, než naopak,“ vysvětluje Koníček. Kryt je určen pro třídenní pobyt. Není to ani tak z důvodů možného vyčerpání zásob vody, kyslíku či eventuálně z nedostatku hygieny.

Soudruzi totiž neopomněli nic, a tak je i zde k dispozici několik umýváren a toalet. Kryt dokonce disponuje malou nádrží vody a celkem pěti kopanými studnami. Cirkulaci vzduchu navíc zajišťuje ventilační zařízení, které se dá v případě nouze přenastavit na vnitřní okruh, takže jen tak nedojde. Podle Koníčka je důvod prostší. Lidé by déle ve stísněných prostorách v podzemí, namačkáni jeden na druhého, nevydrželi psychicky.

Častí hosté

Na druhou stranu, ještě v nedávné minulosti prý byli tací, kteří do krytu lezli dobrovolně - aby z něj mohli ukrást, co se dá. „Z toho důvodu bylo nutné nechat zavařit výlezy na povrch Vítkova,“ vysvětluje Kalouš. „Do té doby byl kryt vykraden asi ve 33 případech. Zažil jsem už i tu zkušenost, že zloději zkoušeli na pancéřové tlakové dveře úhlovou brusku. Samozřejmě s ní nepořídili. Stálo jim to ale za všechny pokusy, aby zjistili, co dveře skrývají,“ krčí údržbář rameny.

Tlakových dveří je v západní části krytu několik. Funkci mají jasnou – zatarasit přístupové cesty ke krytu. Ten lze v případě nouze ještě navíc rozdělit na dva samostatné, třeba pro případ, že by jedna část znenadání byla neobyvatelná. K tomu se pojí ještě jedna zajímavost. Procházeli-li jste někdy Žižkovským tunelem, nelámali jste si náhodou hlavu nad tím, proč jsou v něm zřízeny dva velké bílé výklenky – každý na obou koncích? Pro účely protiatomové ochrany byl totiž zařízen i Žižkovský tunel, který disponuje dvěma tlustými železobetonovými pojízdnými „čočkami“, které umí tunel zcela zahradit. Ty se nachází přesně v místech oněch výklenků. Ale stejně jako v případě krytů, i jejich využití nebylo nikdy plně ozkoušeno.

„Tajná“ laboratoř

Chod dějin umí mnohdy být plný paradoxů. Zatímco protiatomový kryt pod Vítkovem vznikal s tím, aby do něho nepronikly škodlivé vlivy atomového záření, dnes ve druhé – nedokončené - části krytu, který se v jedné chodbě line směrem na východ, funguje laboratoř Ústavu jaderné fyziky Akademie věd s urychlovačem částic. V zásadě se dá říct, že tam funguje právě proto, aby pro změnu žádné škodlivé částice či záření nepronikly zpod vítkovského masivu do města. Jedná se ale skutečně o prevenci, k žádné nehodě totiž nikdy nedošlo.

„Detašované pracoviště Akademie věd zde funguje už od 70. let minulého století,“ vysvětlil vedoucí tzv. mikrotronové laboratoře David Chvátil. Se svými kolegy nejčastěji pracuje na určení látek, které mu vědci z různých oborů poskytnou. „Pomocí záření urychlovače jsme už například zjišťovali původ pravěkého náramku, kolik dusíku je obsaženo v houbách, nebo důvod praskavosti střívek u jitrnic,“ uzavírá vědec.