8°C
Pan Humberto: „Cirkus nám shořel, spláchla ho voda, odnesl vítr.“ Na výrostky vzal vzduchovku
Cirkus je zábava - tedy pro diváky. Při pohledu z druhé strany to může být i pěkný průšvih. Zvlášť když si na vás zasednou všechny přírodní živly jako na majitele cirkusu Humberto Hynka Navrátila st. I drsný drezér dravé zvěře toho měl někdy „plné kecky“. A s těmi nejhoršími zážitky se svěřil Blesk Zprávám.
Cirkus není pro měkkoty - postavit stan, obstarat zvířata, pobavit diváky, všechno sbalit a jet k dalšímu městu. „Tuhle práci vydrží málokdo,“ říká Hynek Navrátil starší, který se v maringotce i narodil. Ve svých 61 letech stále se svými zvířaty vystupuje pod šapitó a to šapitó mu navíc patří.
U cirkusu vám nové technologie nepomohou - jeho princip se totiž za více než sto let nezměnil. Jenže náklady rostou, šetřit se musí a divák rozmazlený virtuální realitou nesmí být ošizen. Zatímco dřív v jednom cirkusu pracovalo 80 lidí, dneska jich musí stačit 30. „Prostě každý teď dělá víc profesí,“ řekl Blesk Zprávám drezér.
Ale bylo i hůř, někdy šlo dokonce o život. Cirkusový pamětník pro Blesk Zprávy zavzpomínal na nejdramatičtější momenty cirkusu Humberto.
Cirkus uplaval, pudlíky našli až v Humenném
V druhé polovině polovině 60. let z přehrady u Michalovců nekontrolovaně uniklo velké množství vody, která způsobila povodeň. Místní si to prý pamatují dodnes.
„Všechno už jsme měli připravené na vystoupení a najednou bylo vody po kotníky, pak jí bylo půl metru. Táta rychle odřízl přivázaná zvířata, pod vodou naslepo zapřáhl maringotky a pryč...“ vzpomíná na dramatické okamžiky Navrátil st., který tehdy byl ještě kluk. Ke ztrátám na životech u lidí ani u zvířat nedošlo. Čtyřnozí cirkusáci našli dočasně domov ve stájích v okolí. Akorát pudlíci, kteří v manéži předváděli psí fotbal, nebyli k nalezení: „Našli jsme je až v deset kilometrů vzdáleném Humenném, vylezli si tam na kopec štěkali.“
Jednu ztrátu ale cirkus utrpěl: uplavala část peněz a bylo z toho velké mrzení. „Poslední, co se tátovi ještě podařilo zachránit, byly peníze z budky, kde byla pokladna. Jenže z toho měl problémy, málem by mu hodili na krk zpronevěru, protože část uplavala,“ vzpomíná Navrátil st. Jak tehdy bylo zvykem, musel se za jeho tatínka zaručit kolektiv, který potvrdil, že to je poctivec.
Šapitó v plamenech sestřelili hasiči
Přátelství se Sovětským svazem se utužovalo i na poli zábavy - sovětské cirkusy jezdily k nám, československé zase na východ. Někdy tak daleko na východ, že si vyzkoušely sibiřskou zimu. „Bylo asi deset hodin večer, mráz jako když praští a já se zrovna koukal z okna. Vidím světlo a říkám si, jaká je to pěkná polární záře. No a on nám hořel cirkus,“ směje se Hynek Navrátil st.
Tehdy se v maringotkách topilo ještě uhlím v kamínkách a kdosi vysypal žhavý popel ke stěně cirkusového stanu. Vyčaroval tak dramatickou scenérii - z šapitó k nebi šlehaly plameny. Podle drezéra, co nezpustošil oheň, to dorazil hasičský zásah: „Všechna čest, hasiči přijeli rychle, to jo. Ale oni nám ten stan vodním dělem prostě ustřelili.“
Bylo čtyři dny do konce turné a všichni se těšili, že se z té sibérie dostanou domů o něco dřív. Jenže...„vedení rozhodlo, že se pošle pro nový stan. A ředitel byl tak na hlavu, že jsme zatím v tom shořelém cirkusu a v těch mrazech museli vystupovat,“ klepe si pamětník ještě po letech na čelo.
V Berlíně cirkus vzal vítr
„Jak to bývá v létě - sluníčko na nebi ani mráček,“ vzpomíná drezér na Berlín. A pak to přišlo - pravá letní bouřka s pořádným vichrem. "Vepředu, my tomu říkáme fasáda, byla taková železná konstrukce a to železo bylo normálně zauzlované," popisuje drezér následky řádění živlu.
Když se přehnalo to nejhorší, byl na cirkusový stan smutný pohled: “Jeden stožár se zlomil a plátno na něm viselo. Pořád byl vítr a my jsme stan museli složit. Takže my jsme skládali, ale jakmile to zafoukalo, tak jsme rychle utekli."
Místo zlomeného stožáru se dal nový a za pár dní byli lidé z maringotek zase na cestě. “Vždycky se jelo dál, cirkus totiž musí vždycky pokračovat dál ..." říká Hynek Navrátil st.
Se vzduchovkou na „spratky“ v Čečensku
Živly nejsou jenom přírodní - živlem je i dítě, to nevychované zvlášť. „Byli jsme tehdy v Grozném, v Čečensku. To je hodně divoký kraj a mají tam i divoké děti,“ vysvětluje Navrátil st. V době, kdy tam byl ještě nikdo netušil, že se Sovětský svaz rozpadne a kavkazskou zemi čekají dvě války s Ruskem.
„My jsme zrovna přijeli a já jsem uvázal ta větší zvířata u zdi. Po chvilce jsem si všiml, že jsou nějaká neklidná. Tak jsem se byl podívat, co se děje. A koukám, že v té zdi jsou díry a ti místní ‚spratci‘ píchají do zvířat drátem.“
Nepomohl křik ani hrozby, na malé Čečence byl krátký i krotitel šelem. A tak si Navrátil st. do maringotky skočil pro vzduchovku, kterou si pro každý případ propašoval přes hranice: „To víte, tenkrát jsem měl docela dobrou mušku. Mířil jsem na zadek, ale jak se jeden ten ‚spratek‘ při běhu mrskal, tak to koupil do ruky a brok mu uvízl pod kůží.“
Během chvíle na místě byla hlídka místní milice (sovětská policie, pozn. red.). Problém byl brok v ruce i pašovaná vzduchovka. Krotitel si už bral kabát, že se soudruhy od milice půjde ... ale nešel. Jednak zadržet hosty ze spřátelené ciziny tehdy nebylo jen tak a také před maringotkou se začal tvořit menší dav nepřátelsky naladěných cirkusáků, takže sovětská státní moc radši ustoupila. „Víte, my lidi od cirkusu držíme hodně pohromadě, to taky bylo vždycky,“ uzavřel své vzpomínky krotitel.
Témata:
Související
