7°C
Začněme asi tím základním. Můžete vysvětlit, co to znamená být nebinární člověk?
Nebinárnímu člověku je identifikace sebe sama jako buď muže, nebo ženy jednoduše cizí – i kdyby si mezi těmito dvěma kategoriemi mohl kteroukoli svobodně vybrat, chtěl by mít možnost nezvolit žádnou, nebo se volně pohybovat mezi oběma.
Takže vznikla potřeba tento životní pocit i nějak pojmenovat…
Potřeba těch nových termínů vychází z toho, že nebinární lidé nejsou nějací extravagantní podivíni, kteří se vymykají stereotypům a chtějí pro to vlastní jméno. Naopak, většinou jsme obyčejní lidé, často až stereotypní, kterým kategorie muž/žena prostě nesedí, a pokud se z ní chceme dostat ven, potřebujeme alternativu – například termín nebinární, který bychom pro sebe mohli systémově používat.
Kolik je u nás nebinárních lidí?
Kolik takových lidí u nás je, teď nemůžeme říct, ty termíny jsou relativně nové, řada nebinárních lidí se s nimi zezačátku třeba ani nebude chtít identifikovat. Zjistíme to, teprve až se ta možnost trochu normalizuje, bude se třeba objevovat v dotaznících. Mně třeba trvalo několik let, než se z uvědomění, že se jako žena prostě nevnímám a že by mi nejvíc vyhovovalo tuhle otázku přeskakovat, stala potřeba se veřejně označit jako nebinární a začít lidi přesvědčovat o tom, že existuju, přestože ten termín mi byl už nějakou dobu známý.
Kdy jste přišla na to, že je u vás něco jinak?
Mám odmalička problém komunikovat s lidmi, hlavně se ženami, v pubertě přišly úzkosti z toho, že ve skutečnosti neexistuji, jen si na někoho hraji. Pokud mě staví na místo ženy (a čím víc je to žena a ne jen holka, tím je to výraznější), někde to drhne, snažím se chovat přirozeně a otevřeně, ale nedaří se mi to, jenom cítím, jak se křečovitě usmívám. Mezi ženami jsem si připadala trapně, jako že ze sebe dělám něco, co nejsem.
Jak se cítí nebinární člověk? Popište klidně na konkrétních situacích z běžného dne, aby bylo možné si to lépe představit.
Zatím není možné se přestat neustále zařazovat do binárních kategorií, tedy buď muž, nebo žena… Většinu lidí to asi nenapadne, ale v dnešním světě prakticky nejde existovat jen jako člověk, v jakémkoli formuláři, většině dotazníků nebo tím, kam vás pošlou ve společných prostorech, se nejdřív ze všeho rozdělíte na muže a ženy. Dokonce e-mail na seznamu si můžete založit pouze jako muž, nebo žena. A je opravdu nutné uvádět své pohlavní orgány na přihlášce do knihovny? Je přece tolik důležitějších věcí, které bychom měli chtít o člověku vědět mezi prvními informacemi.
Jak vnímáte své tělo?
Nestojím o fyzickou přeměnu a nekřičím od dětství na lidi, že nejsem žena – nemám fyzický problém, který by bylo nutné vyřešit. Mé tělo mě spíš abnormálně nezajímá, ale určitě v něm netrpím, je přibližně stejně dobré/špatné jako kterékoli jiné.
Jste básník a učitel českého jazyka. Ten je pro vás tedy hodně důležitý. Preferujete v komunikaci mužský, nebo ženský rod, nebo to střídáte?
Čeština je v tomhle opravdu zrádná a rodových koncovek se těžko zbavíte. V osobním životě používám mužský rod, ve veřejném ženský – trvalo mi asi týden si zvyknout a od té doby se téměř nepletu. Vlastně mě tehdy dost šokovalo, jak mi to hned začalo být naprosto pohodlné a přirozené. Moje ženské vlastnosti ani ženský rod mi samy o sobě nevadí, ale jenom pokud je můžu nějak vyvážit, znegovat nebo popřít, o což se pokouším už od puberty tím, že v soukromí jsem docela buran a projevuju se tak, jak mi to připadá maskulinnější. Součástí toho je, že v mužském rodě mluvím obecnou češtinou, v ženském obvykle dost spisovně, nějak to samo vyplynulo.
Jak na vaše vnímání sebe samé reaguje okolí?
Hodně mých blízkých a známých jsou lidé, kteří jsou o takových věcech poučení, takže to berou dobře. Hodně mě překvapili kamarádi (kluci), se kterými chodíme na pivo a k této sféře úplně nepatří. Řekli mi, ať jim to vysvětlím, usoudili, že to dává smysl, začali mi říkat mužským rodem a v podstatě uznali, že mě stejně jako (ostatní) holky neberou.
Pro jiné lidi je samozřejmě celá diskuze o genderu naprosto nesrozumitelná a já nemám potřebu jim něco vnucovat. Komické je, když mi třeba lidé na mém rodném uherskohradišťsku naštvaně vmetou něco jako „co ty vlasy, vypadáš jako kluk!“ v domnění, že mi to bude vadit. Co na to říct, když je pro ně kontroverzní už to, že se nesnažím být krásná?
A co kolektiv v práci?
V práci je to zase úplně irelevantní, všichni máme jiné starosti, navíc mě od kolegyní i kolegů mnohem víc odlišuje to, že jsem básník, nechci vlastní děti a spíše než na dovolenou k moři pojedu na festival. Když si do práce stáhnu prsa, oholím hlavu a obleču košili s kravatou, už to nikoho nějak zvlášť nepřekvapuje.
Jste vdaná. Můžete popsat, jak to funguje u vás v manželství?
My jsme s manželem devět let, oba nemáme moc talent na komunikaci s lidmi, žijeme dost ve vlastních hlavách a tím, jak dlouho to spolu sdílíme, se známe příliš dobře na to, aby v našem vztahu hrál nějakou roli gender. Kdyby manželovi vadilo, že se neidentifikuji jako žena, asi by nebyl se mnou, ale s nějakou ženou, varovných znamení dostal až až.
Poslední asi rok doma mluvím v mužském rodě, manželovi to nejdřív připadalo jako příliš velká změna, teď to střídá, případně experimentuje. Nedávno mi řekl: „Ty jsi šikovné“, což ve mně jakožto člověku s brněnskými prarodiči vyvolalo záchvat smíchu. Co se týče nějakých genderových rolí a vůbec pravidel ve vztahu, od začátku se řídíme jen podle vlastních potřeb, takže se ani nemohlo nic změnit.
Co vám dalo pochopení sebe samé a možnost označit se za nebinárního člověka?
Co ze mě v mých očích dělá nebinárního člověka, není to, co mi vadilo před coming-outem, ale to, co přišlo po něm. Zásadní změna sebepojetí způsobená tím, že mě konečně něco přimělo vyzkoušet si mužský rod. Přiznal jsem si, že jednoduše nejsem holka a nehodlám se pokoušet být žena. A najednou si připadám nesrovnatelně skutečnější, úplnější a šťastnější teď, když už skoro rok nevím, jak se jmenuju, netuším, jak mám používat svůj rodný jazyk, a pro většinu lidí je nejspíš moje identita výmysl. Je mi najednou lehko v situacích, které ve mně dřív vzbuzovaly paniku. Mám pocit respektu sama k sobě, vědomí, že můj život žiji opravdu já, dospělý a úžasný nebinární člověk.
Psychoterapeut: Ten pocit mají lidé od pradávna
O nebinárních lidech si Blesk.cz povídal s psychoterapeutem Janem Kulhánkem z Psychoterapie Anděl.
Kdo jsou nebinární lidé?
Jsou to ti, kteří se nedokážou, nechtějí nebo nemohou ztotožnit s naším obecně platným pohledem, kdo je muž a kdo je žena. Někdo se necítí být mužem ani ženou, někdo se cítí být spíš opačným pohlavím, je tam více variant. Tito lidé, jako kdyby nechtěli nebo nemohli přijmout binární rozdělení, že muž je muž a žena je žena a že mezi tím v rámci normy nic není. Věříme, že jde o vrozenou dispozici.
Jde o nějaký nový fenomén?
Myslím, že to, že muži a ženy měli pochyby, zda obstojí ve své roli muže nebo ženy, jestli se narodili správně, že to tady bylo od pradávna. Vždycky měli někteří představy, jaké by to bylo, kdyby se narodili jako někdo jiný. Jen dříve to bylo společensky nepřijatelné nebo dokonce patologizované. Buď je upálili, nebo neposlouchali, nebo jim řekli, ty seš nemocnej. Někteří lidé se zkrátka narodí s dispozicemi nevejít se do svého pohlaví. Leckdy jsou to lidé, kteří jsou od dětství opravdu nešťastní, mění pohlaví anebo žijí hodně alternativně. Nebo jsou to lidé, u kterých se z nějakých důvodů pohlavní identita vytvořila jinak, než u většiny vrstevníků. Ti to mohou pojmenovat, najít si svou skupinu vrstevníků a ukázat, že nejsou divní, ale jiní.
Jak těžká je pro ně ta situace?
Jsou lidé, kteří odlišnost vyžadují a potřebují, snaží se nesplynout s davem, nebýt stádo, je to určitý povahový rys, podpořený třeba i výchovou. A pro toho, kdo se snaží vymezit, vymanit, být jiný, je ta situace určitě snazší, než pro ty, co chtějí být zapojení do skupiny, zařadit se a nevzbuzovat nadměrnou pozornost.
Pocit nebinárnosti bývá trvalý?
U někoho se může jednat o přechodné období, takže jak se postupem času osobnost dál vyvíjí a zraje, je možné, že zůstanou v nebinární skupině, ale jiní si možná najdou místo blíž tomu, jak jsme dnes zvyklí dívat se na odlišné pohlaví. Pro ty, co zůstanou v nebinární skupině je to alternativa, jak žít jinak, jak se jinak ve světě prezentovat, a tak vzniká nová identita, postoj, způsob života. Najdou si svou polohu ve světě rozděleného pohlaví, ve které se cítí dobře.
Pomáhá projekt TakyTrans
Facebookový projekt TakyTrans vznikl letos jako iniciativa bojující proti stereotypizaci trans lidí. Smyslem projektu je informovat o příbězích a zkušenostech trans lidí v České republice a pomoci šířit osvětu směřující k odklonu od lékařské definice tzv. „transsexuality“, která bývá až příliš často zobrazovaná jako jediná možná a správná, k reálnější představě toho, že neexistuje jen jeden způsob „jak být trans“.
