Vztah s mámou zásadně ovlivní život každé ženy! Neděláte tyto chyby?
Jak vycházíte se svou dcerou? Jste kamarádky a parťačky, nebo spolu spíš neustále soupeříte a nikdy nesouhlasíte s tím, co dělá nebo říká? Pokud totiž není vzájemný vztah v pořádku, může to „vaší holčičce“ dost zkomplikovat život.
Máma a její malá princezna… Jde o to nejsilnější a nejintenzivnější pouto na světě, které ovšem může mít různé podoby, říkají psychologové. Ať v pozitivním nebo negativním smyslu slova. Bývá totiž také zdrojem věčných problémů.
A v případě, že je vzájemný vztah nezdravý, bývá pak často příčinou celé řady životních trablů (v oblastech jako schopnost navazovat fungující přátelské i partnerské vztahy, sebedůvěra a sebevědomí, důvěra v city ostatních…). Podle čeho poznat, že je na vztahu matka-dcera něco toxického? Přiznat si něco podobného není příjemné, když ale dokážete určité příznaky objevit včas a správně jim porozumět, můžete sobě i dceři zachránit šťastnou budoucnost. Bez pocitů hořkosti, výčitek, chronické žárlivosti nebo sebemrskačství.
Pozor na mámu velitelku!
Bojujete se sebevědomím? Snadno se každému podvolíte a necháte se zmanipulovat? Neumíte stát za vlastním názorem? Za tím vším může stát příliš direktivní matka. Ta má potřebu všechno a všechny ovládat a mít pod kontrolou, striktně prosazuje vlastní názory, potřeby, záměry a plány, aniž by brala příliš ohled na ostatní. Tato podoba bývá někdy považována za poměrně „běžnou“ a projevují se tak zejména ženy, které znají stejný model z dob svého dětství a dopívání, byly tak vychovávány svými matkami.
Taková máma věnuje jen nepatrnou pozornost potřebám a pocitům své dcery, zahrnuje ji úkoly a povinnostmi a vnucuje jí své vlastní cíle a představy s tím, že dobře ví, co je pro ni dobré. Záměrně jí sráží sebevědomí a podceňuje její schopnosti a názory, je pro ni pak totiž mnohem jednodušší ovládat její chování a život. Taková dcera pak vyhoví, jelikož uvěří, že není dost dobrá a schopná na to, aby dělala cokoli samostatně a podle vlastního uvážení. Je pak pro ni velmi těžké něčeho dosáhnout, posunout se dále, rozvíjet se.
Pořád jen samá kritika…
Určitá míra zdravé kritiky (bez postranních úmyslů a záměrů) je nedílnou součástí každého vztahu. Je naprosto v pořádku dát najevo druhému člověku, že s ním nesouhlasíme, nelíbí se nám, jak se chová, že nás zklamal nebo naštval. Konstruktivní kritika pomáhá člověku v osobnostním růstu, pokud ovšem nabere špatný směr, umí dokonale zadupat sebevědomí na nulu.
Příliš mnoho (nezřídka neopodstatněné) kritiky je vidět v mnoha vztazích mezi mámou a dcerou. „Měla by ses lépe učit.“ „Neber si ty krátké šaty, nesluší ti.“ „Nemyslíš, že bys měla pár kilo shodit?“ „Ty tvé kamarádky se mi vůbec nelíbí…" Často, aniž si to uvědomují, tlačí mámy na své dcery, aby se chovaly jinak, věnovaly se něčemu „užitečnějšímu“ nebo lépe vypadaly… Mladé dívky jsou na podobné narážky a připomínky hodně citlivé, jejich sebedůvěra se otřásá v základech, už předem pak mají obavy z každého selhání nebo chyby. Milující máma by nikdy neměla používat citové vydírání, „nafukovat“ každý omyl nebo přešlap své dcery. Naopak, jejím úkolem je naučit ji, aby měla jistotu, že je dost dobrá. Jedinečná a zajímavá. Pro mámu i všechny ostatní.
Nikdy nekončící souboj
„Moje teta má tři dcery (dneska už dospělé) a se všemi vždycky hrozně bojovala. Soupeření se pak projevovalo i mezi sestrami navzájem. Konflikty a hádky několikrát doprovázené i pohlavkováním, strkáním nebo taháním za vlasy nebyly ničím výjimečným. Nechápala jsem, jak to u nich doma může fungovat, z věčného jejich špičkování a usilovného soupeření byli vyčerpaní a znechucení i všichni kolem. Pamatuji se na nepříjemně vypjaté chvíle na rodinných oslavách,“ vzpomíná Helena (29).
Jistě, vztah matek a dcer (zejména když zrovna dospívají) může být urputným bojem „kdo s koho“. Pokud ale podobné „peklo“ přetrvává delší dobu, nejde už o přechodnou odchylku, ale normu, tak je to špatně. Psychické vydírání a zneužívání, nulová empatie, nebo dokonce fyzické tresty, to všechno dokáže napáchat nenapravitelné škody. Pokud malá holčička nebo mladá dívka vidí místo starostlivé, milující mámy nepřítele či protivníka, nutně to musí na jejím dalším životě zanechat nesmazatelné stopy.
Není vtip jako vtip!
Divili byste se, v kolika rodinách slouží děti jako zdroj pobavení a vtipkování, kdy se mámy a tátové bez skrupulí baví na účet svých ratolestí. Občas je to v pořádku, problém je, pokud se příležitostné vtipkování přenese v otevřené vysmívání se spojené s podceňováním („ty náš malý roztomilý hlupáčku“, „no to jsem nevěděl, že jsi taková nemotora“ a tak dále). Když máma s oblibou veřejně vtipkuje na adresu své dcery, svěřuje se sousedkám s „veselými“ historkami a podobně, může snadno způsobit nedospělé dívce trvalé duševní problémy. Urážet a ponižovat se zkrátka nesmí ani tou sebevíc zábavnou a rádoby vtipnou formou. Síla slov je obrovská, a sebeúcta člověka naopak velmi křehká.
