7°C
Suzana Cysařová rozená Winternitzová by se tento týden dožila 93 let. Úplného navrácení vily rodině se již bohužel nedočkala. Dům je však již několik let ve stavu, v jakém se do něj v roce 1932 nastěhovala. „Doufám, že vidí, jak se o její domov staráme,“ poznamenal její vnuk David Cysař.
Suzana se narodila v roce 1927 a v době, kdy rodinu Němci poslali do transportu, jí bylo teprve 14 let. Nejprve spolu se svou matkou Jenny, otcem Josefem a bratrem Petrem žila v koncentračním táboře v Terezíně, o rok později byli odesláni do Osvětimi. Jejího otce a bratra Němci hned po příjezdu poslali do plynové komory.
Suzane se svojí matkou válku přežily pouze díky tomu, že pracovaly v továrně, kde díky teplu ze strojů přečkaly tuhou zimu. Po konci války se vrátily do Prahy, do své vily se již nepodívaly.
Město si z vily udělalo školku
Mezitím dům totiž od tzv. vystěhovaleckého fondu koupilo město, které v ní zřídilo školku. Komplikace pak nastaly kvůli tomu, že stát sice uznal jejich dědické právo po Josefovi Winternitzovi, požadoval však dědickou daň, což bylo pro matku s dcerou, které se vrátily z koncentračního tábora absolutně bez prostředků hodně velký problém.
Nakonec si půjčily peníze na zaplacení daně, ale situace se ještě více zkomplikovala. Stát chtěl ve vile stále provozovat školku, což byl tehdy vyšší státní zájem a s úřady se dohadovaly tak dlouho, až přišel rok 1948 a s ním další, tentokrát tzv. milionářská daň, kterou stát požadoval.
Stát je v podstatě dostal do tak složité finanční situace až jim již nezbylo nic jiného, než se v jeho prospěch domu vzdát. Na dalších téměř padesát tak zůstala vila v majetku státu, a až do roku 1995 v něm byla školka.
Štěstí v neštěstí
Tehdy se přeci jenom na matku s dcerou alespoň částečně usmálo štěstí a dostalo se jim pomoci od někdejší rodinné kuchařky, která s nimi ještě před válkou ve vile bydlela. Ta se jako představitelka dělnické třídy stala šéfkou činžovního domu a díky tomu, že rodina Winternitzova k ní byla dříve velmi štědrá, jim po návratu z koncentračního tábora přenechala zdarma byt v Holešovicích.
Suzane se také brzy po válce již v roce 1947 vdala. Pracovala jako překladatelka v nakladatelství, ale vzhledem k tomu, že měla čtyři děti, tak velkou část života strávila v domácnosti.
O vile se velmi dlouho nemluvilo
Její život se poté velmi výrazně proměnil a o tom, že rodině kdysi patřila honosná vila na Malvazinkách, dlouho nikomu neřekla. Suzana a její matka dokonce i vystoupily z židovské obce a za dosavadní rodinnou historií udělaly tlustou čáru. „Absolutně uzavřely historii uvnitř sebe, nikdo z nás nevěděl, že máme židovské předky nebo že jsme měli nějakou vilu,“ uvedl její vnuk.
Suzane však duchovní svět úplně neopustila. Přešla ke křesťanské víře a i přese všechny nesnáze, které jí život přinesl, jí víra zůstala. Svým vnoučatům věnovala spoustu času hlavně během letních prázdnin, které s ní trávily na chatě.
I proto má David Cysař na svou babičku mnoho vřelých vzpomínek. Podotkl však, že pobyt v koncentračním táboře i poválečné dění se podepsalo jak na jejím zdraví, tak na její psychice. „Vždy měla takový trochu smutný pohled,“ vzpomíná.
Sám o rodinné historii dozvěděl víc až v roce 1991, kdy vzala svá vnoučata na procházku a teprve tehdy jim ukázala dům, ve kterém kdysi žila. „Stáli jsme před zničenou bílou krabicí, která zvenčí vypadala opravdu strašně,“ vzpomíná na své první dojmy.
Restituce se již nedožila
Téměř padesát let „péče“ státu o dům se na jeho stavu výrazně podepsalo. Rodina tedy požádala o restituci, řízení se však táhlo až do roku 1997, čehož se Cysařova babička, která zemřela v roce 1991, již nedožila.
Rodině se dostalo mnoho různých rad, jak s budovou v žalostném stavu naložit. Padly i návrhy jako například udělat z domu casino nebo kliniku plastické chirurgie. Nakonec to dopadlo jinak.
Návrat do původního stavu
Cysařův otec nakonec navrhl, aby se dům vrátil do podoby, jakou měl v třicátých letech. Rodina pak z vlastních zdrojů dostala budovu během tří let do původní podoby. Musela se však hodně zadlužit, a proto poté až do roku 2017 vilu pronajímala různým firmám nebo movitým rodinám.
V roce 2017 se nakonec otevřela veřejnosti. „Rozhodli jsme se, že vilu otevřeme veřejnosti a že tu uděláme vlastně takový pomník našim předkům i všem lidem, kteří měli podobný osud,“ dodal Cysař.
Vila je bude od pondělí opět otevřená pro veřejnost. Je možné ji navštívit vždy od neděle do středy mezi 12. a 18. hodinou, v sobotu a v neděli probíhají komentované prohlídky. Návštěvníci si mohou prohlédnout dílo Adolfa Loose a obdivovat jeho mimořádný způsob členění prostoru tzv. raumplan, stálou expozici o historii rodiny Winternitzů a zároveň si prohlédnout aktuální výstavu. Komentované prohlídky je potřeba si předem rezervovat přes internet.
