Jak jste se vlastně seznámili?

Pavlína: „To je ta známá historka s autorizací rozhovoru.”

Tak já ji zopakuji – jako novinářka jste s Janem dělala rozhovor o sexu, při autorizaci jste potom popíjeli víno a najednou...

Pavlína: „Ano. Já ale vůbec netušila, jak to dopadne.”

Jan: „První rande, takzvaná autorizace, bylo velmi úspěšné. Po asi třetí láhvi vína mi řekla – tak jsem opilá, co chcete? A slovo dalo slovo... Je to jediná věc v mém životě, které jsem nelitoval. Jinak lituju všeho, protože vždycky budete litovat všeho, co uděláte. Dámě bylo čtyřiadvacet, nádherně voněla a měla smetanově bílá kolena. Já šílel, ona myslela, že chci, aby odešla...”

A nakonec zůstala. Časem se vám narodil synáček Matěj, dceruška Anna Marie a po devíti letech jste si Pavlu vzal na české ambasádě v Pekingu, kde jste zrovna byli pracovně. Čím vás tak okouzlila, že jste se rozhodl vlézt počtvrté do chomoutu?

Jan: „Ženil jsem se z dobrého důvodu – po dvou zdravých dětech. To je snad důvod k ženitbě, ne? Řekl jsem si prostě – počtvrté bych to rád zkusil, protože dáma, co se o ni osm let ucházím, ještě nezklamala.”

A čím na vás, Pavlo, zapůsobil Jan, že jste řekla ano?

Pavlína: „Jak jste zmínila, ano jsem mohla říct až po devíti letech. A důvodů tedy bylo za těch devět let spousta. Každopádně tím hlavním by měla být a byla láska. Tedy pořád je.”

Je snadné žít s Janem Saudkem?

Pavlína: „Předpokládám, že žít s Janem Saudkem je stejně snadné, jako žít v jakémkoli jiném partnerském svazku. Ten náš je někdy moc krásný. A někdy je prostě jiný...”

Nebojíte se věkového rozdílu pětačtyřiceti let, který je mezi vámi?

Jan: „Mezi mnou a některými mými přítelkyněmi je teď už někdy rozdíl i šedesát let. Čtyřicet pět let není nic!”

Pavlína: „Samozřejmě nebudu po šestnácti společných letech tvrdit, že na věku nezáleží. Ale věkový rozdíl rozhodně není nic, čeho by se měl člověk bát. Jen ho musí někdy ctít.”

Jane, před Pavlou jste žil se Sárou. Přestože jste si ji nikdy nevzal, začala si říkat Saudková. Nakonec váš vztah skončil dlouholetými a dodnes nevyřešenými soudními spory. Jak se mohlo vůbec stát, že byly a jsou možná dodnes ohrožena autorská práva k vašim fotografiím? A to i k těm, které vznikly daleko před soužitím se Sárou?

Jan: „Autorská práva ohrožená nejsou, ta patří samozřejmě jen mně. Bohužel velká část negativů zmizela – zdá se – ve velké temné díře.”

Sára k vám přišla jako vaše obdivovatelka a už u vás zůstala. Jako služka v domácnosti, milenka, modelka i jako asistenka. Ve vašem proslulém ateliéru, kulisách a rekvizitách od vás odkoukala, jak fotografovat. Začala fotit ve vašem stylu a začala si říkat fotografka. Nikdy vás nenapadlo zažalovat ji za kopírování vašeho stylu fotografování a používání vašich rekvizit?

Jan: „Fotografa a dobrou fotografii nedělají rekvizity. Nehodlám bojovat a ztrácet další svůj čas, protože kdo se hrabe ve výkalech, ušpiní se od nich a je společensky nepřijatelný.”

A co vy, Pavlo? Už jste také začala fotografovat?

Pavlína: „Já záměrně z Janova ateliéru vždycky utekla, když jsem cítila, že by mě to všechno také začalo bavit. A teď, pokud už tam být musím, jsem, myslím, imunní.”

Máte s Janem tři děti. Proč žijete v jeho domě v pražském Braníku odděleně?

Pavlína: „Žijeme každý v jiném patře, aby měl Jan klid, případně, aby mohl přijímat své dívčí návštěvy, aniž bychom pletli hlavu dětem. A také je to praktické, protože by Jan nebyl schopný malovat nebo dělat fotografie, pokud bychom kolem něj pořád běhali.”

A jak často se v tom domě vlastně vídáte?

Pavlína: „Několikrát denně. Ta dvě patra schodů ještě dokážeme statečně zdolat... A v době koronavirové jsme teď spolu byli tak často a intenzivně, jako už dlouho ne. Protože nemám žádné pracovní schůzky a zůstala jsem doma.”

Může Pavla vstoupit bez ohlášení do vašeho království? A co děti?

Jan: „Může, ale nedělá to. I děti můj ateliér respektují a neotravují mě.”

Jak se stravujete, když žijete odděleně? Vaří vám Pavla? A co máte od ní nejraději?

Jan: „Ona vaří skvěle a na ní a na jednom našem synáčkovi je to vidět. I když žijeme ve dvou různých patrech, neznamená to, že žijeme striktně odděleně. Žijeme pospolu.”

Kdo se s dětmi pravidelně učí? Věnuje se Jan nějak dětem?

Pavlína: „Myslím, že Jan by na domácí vzdělávání našich dětí neměl dost trpělivosti. Rád si s nimi ale venku dělá rozcvičky.”

Oba si vykáte. Jak vám vlastně říkají vaše děti? Mámo, táto? A vykají vám?

Pavlína: „Děti nám oběma tykají a říkají nám mámo-táto, nebo Jeníčku.”

Troufnete si ještě na další ratolest?

Jan: „Vždycky jsem měl štěstí a dosavadní děti měly všechny končetiny. Bojím se ale, že by mě mohlo už opustit a že bych po pětaosmdesátce už nemusel mít zdravé dítě.”

Pavlo, stále vám nevadí, že Jan je notorický nevěrník?

Pavlína: „Starého psa přece novým kouskům nenaučíte. Zvykla jsem si na život, jaký je. Naučila jsem se spoustu věcí přecházet a Jan je takový, že nic neřeší. Jsem velmi tolerantní a nevadí mi, když stráví noc s jinou, aspoň mám na sebe víc času.”

Překvapivě je to u vás prý Jan, kdo žárlí víc!

Pavlína: „Žárlí mnohem víc než já. Kdyby se objevil jiný muž, tak je to on, kdo říká – odcházím, balím kufry!”

Jane, vy byste tedy Pavlíninu nevěru neomluvil?

Jan: „Je to jediná holka, na kterou žárlím! A s tímhle bych se asi těžko vypořádával.”

Fotografujete od roku 1950 a teď prohlašujete, že už nikdy nezmáčknete spoušť. Nyní vám ale k jubileu vyjde megalomanská kniha v limitovaném nákladu 85 kusů obsahující i váš podepsaný originál a přijde na 85 tisíc korun. Obsahuje vaše i naprosto neznámé snímky, zcela vybočující z vašeho dosavadního stylu. Jsou to fotografie ženských intimních detailů. Promiňte, ale jak je to tedy s tím odložením fotoaparátu?

Jan: „Ale to jsou jen takové milostné výjevy, za které se dřív posílalo do kriminálu a dnes snad už ne. Vesměs jsou to ale starší záležitosti.”

Co vás teď naplňuje? Malování?

Jan: „Život a budoucnost. Dívám se dopředu a minulost změnit nedokážu.”

A co vaše fyzická kondice. Stále na ní pracujete?

Jan: „Ve třiaosmdesáti se mě plavčík – ten, co vyhodil princeznu Dianu z podolského bazénu – ptal, jestli jsem zkoušel někdy cvičit. Když to na té nudapláži neviděl, tak to bylo k ničemu. Nechal jsem toho.”

Cítíte vůbec nějak přibývající věk?

Jan: „Všecko je v pořádku, ale nesmím se podívat do zrcadla...”

Proč už si nebarvíte vlasy?

Jan: „Dělal jsem to dvaačtyřicet let. Jenom těch peněz za barvy! Teď je to pohodlnější – a levnější!”

Narodil jste se jako identické jednovaječné dvojče bratra Karla, proslulého komiksového kreslíře. Kája upadl do devítiletého kómatu poté, co nešťastně vdechl kus syrového masa. Vy jste z poloviny přestal žít. Tak jste byli propojeni. Bratr vám před pěti lety zemřel, jste stále propojeni? Promlouváte s ním?

Jan: „Ó, ano, často jsme spolu ve snech.”

Zdá se, že už jste v životě dosáhl všeho – světové slávy, máte konečně šťastnou rodinu, vaše díla jsou ve všech světových sbírkách, jste francouzským rytířem umění, máte prezidentský metál, vychází vám další megakniha... Je vůbec ještě něco, co byste si přál? Třeba ocenění britské královny?

Jan: „K tomu posledně zmiňovanému nedojde, ale Mick Jagger z kapely Rolling Stones, který také nežije podle předpisů, ho dostal... Chtěl bych, až jednou budu starej, nemuset už pracovat.”

Fotogalerie
39 fotografií