Trpěli jako v koncentráku: Badatelé přiblížili osudy Čechů v sovětských gulazích

Chtěli utéct před nacistickým řáděním v Maďarsku, když se z nich během pár chvil stali obyvatelé této země. Původně to ale byli Čechoslováci z Podkarpatské Rusi. Mysleli si, že na ně v bývalém Sovětském svazu čeká lepší život, jak tvrdila komunistická propaganda. Když tam ale utekli, čekal je sibiřský gulag, jedno z nejhorších míst pro život, které kdy existovalo. Příběhy mužů, kteří toto přežili, jsou fascinující. Mnozí z nich se dožili vysokého věku, někteří dokonce žijí mezi námi. Toto jsou jejich příběhy. 

Václav Djačuk | Ústav pro studium totalitních režimů

Djačuk se narodil 10. září roku 1920 v Rachově na území tehdejší Podkarpatské Rusi. Před válkou se živil jako mlékař, před hrozící vojnou v Maďarsku ale s kamarádem utekl na území okupovaném SSSR. Padl však do rukou ruských vojáků a přes několik věznic nakonec putoval až do nechvalně proslulého pracovního tábora Sevvostlagu, takzvaného gulagu, který ležel na severovýchodní Sibiři. Musel pracovat v uhelných a zlatých dolech. Práce ho tak vysílila, fyzicky i psychicky, že se pokusil sebezmrzačit a díky zranění ruky si mohl měsíc od práce odpočinout.

Jeho kamarád, se kterým utekl z Podkarpatské Rusi, během té doby zemřel. Djačuk měl ale velké štěstí. Po zranění dostal lehčí práci a v roce 1943 byl propuštěn a po velkých problémech se složitou dopravou se po několika týdnech přidal k Československé vojenské jednotce v Buzuluku. Vycvičil se jako stíhací pilot a podílel se na osvobození Československa. Po válce pracoval jako zkušební pilot v pražských Letňanech. Bývalý prezident Václav Klaus mu udělil Řád bílého lva. Václav Djačuk zemřel ve věku 94 let.

Michal Fedorko | Ústav pro studium totalitních režimů

Další rodák z Podkarpatské Rusi, Michal Fedorko z Šarkadi, přišel na svět v roce 1922. Do bývalého Sovětského svazu se pokusil utéct hned dvakrát, poprvé ho zadrželi vojáci a poslali zpět, v srpnu 1940 se mu ale útěk z Maďarska podařil s dalšími pěti vrstevníky. Všichni ale byli brzy zatčeni a Fedorko putoval nejprve do vězení a po roce do pracovního tábora na severu Ruska.

Tam nejprve stavěl elektrárnu a následně pracoval v uhelných dolech. Trpěl, ostatně jako všichni jeho kolegové, silnými omrzlinami. Nezemřel jen díky tomu, že musel několik týdnů strávit na ošetřovně. Propuštěn byl 17. prosince 1942 a následně narukoval k Československé armádě. Tam pak zůstal i po válce a v různých funkcích v ní působil až do svého odchodu do důchodu. Zemřel v roce 2016.

Jan Ihnatík | Ústav pro studium totalitních režimů

Jediný stále žijící zástupce v našem výběru. Jan Ihnatík se narodil v roce 1922 a nedávno oslavil své 98. narozeniny. Vyrostl a studoval v obci Poroškovo v Podkarpatské Rusi a rodičům pomáhal v zemědělství. Okupace Maďarska a komunistická propaganda ze strany Ruska ho donutila k útěku na východ. Tam ho však nečekal slibovaný ráj na zemi, ale vězení a následné odsouzení na tři roky nepodmíněně do pracovního tábora u města Uchta. Tam musel za příšerných podmínek stavět domy pro další pracovníky tábora, kácet stromy nebo sekat trávu.

Ihnatík měl velké štěstí. V táboře se těsně před transportem na sever Ruska seznámil a spřátelil s tamním lékařem a ten mu pomohl předstírat zranění a transportu se tak vyhnul. Putoval pak jako výpomoc do řemeslné dílny, kde se mu dostalo více jídla. V roce 1943 byl propuštěn a jako většina ostatních vězňů putoval rovnou k Československé jednotce do Buzuluku. Jako dělostřelec pomohl osvobodit Československo. Během bojů byl několikrát raněný, na Moravě pak po válce působil i nadále v armádě. Ještě v roce 2019 pak předsedal Jednotě československé obce legionářské v Havířově.

Jan Plovajko | Ústav pro studium totalitních režimů

Jan Plovajko přišel na svět 5. února 1922 v Tuří Bystré v Podkarpatské Rusi a vystudoval v tamním Užhorodě. I jeho se týkalo zabrání tamní oblasti Maďarskem. I proto se rozhodl uprchnout do SSSR, ale v Polsku byl zadržen Rusy. Po vězení putoval jako ostatní přeplněným nákladním vlakem na dobytek a poté lodí do severního Ruska.

V kamenolomu pak odklízel sníh, v roce 1943 byl propuštěn a narukoval v Buzuluku. O rok později dokončil úspěšně školu pro důstojníky dělostřelce a účastnil se bojů od Kyjeva až do Prahy. Jeho bratr Vasil u Kyjeva padl v boji. Po válce byl Plovajko ještě nějaký čas v armádě, ale v roce 1952 byl propuštěn. V roce 2010 mu Václav Klaus udělil Řád bílého lva. Zemřel před několika měsíci, 11. ledna 2020.

Vasil Derďuk | Ústav pro studium totalitních režimů

Vyučený tesař Vasil Derďuk se narodil v Podkarpatské Rusi, ale maďarské perzekuce a nástup do armády mu hodně zkomplikovaly život. S kamarádem se dostal do sporu se svým důstojníkem, a muže dokonce zbili. Ze strachu z hrozícího trestu proto oba utekli do Sovětského svazu, kde je ale zadrželi vojáci. Následoval obdobný scénář, jako u ostatních zatčených. Kruté vězení a následný hromadný transport do pracovního tábora. Derďuk pracoval v táboře Vorkutlag na severu Ruska, ale pobyl tam jen rok a následně byl propuštěn.

Jako většina jemu podobných se okamžitě přidal k československé vojenské jednotce v Buzuluku. Těžce se ale zranil při výcviku, což pozdrželo jeho zařazení do služby. Po válce zůstal v armádě, sloužil v Žatci a Podbořanech. Mířil výše, chtěl absolvovat libereckou akademii, ale musel by být v KSČ, což odmítnul. Po přestěhování do Šumperka nastoupil k Československým drahám. Zemřel v květnu roku 2018.