S „komunistickými” lety 1948 až 1989 se to má obecně tak, že během nich k ničemu příliš pozitivnímu nedošlo. Dějiny tou dobou ale neustrnuly, a to ani v případě Prahy. V 50. a 60. letech se toho kupříkladu v Praze dělo až až– výstavba Stalinova pomníku na Letné, výstavba prvních panelových sídlišť, výstavba Planetária u Stromovky anebo demolice Stalinova pomníku. Prakticky u všech těchto událostí a projektů stál jeden muž – Adolf Svoboda.

Kariéra jako hrom

Budoucí pražský primátor se narodil ve Chvalech, které jsou dnes součástí Horních Počernic, 16. června 1900. Podle historika Zdeňka Radvanovského se narodil do chudé dělnické rodiny, přičemž se nechal vyučit strojním zámečníkem. Také „patřil mezi zakládající členy KSČ,“ zmínil Radvanovský v Pražském historickém sborníku č. 26 z roku 1993.

V mládí se dost protloukal životem, často prý byl nezaměstnaný, až se nakonec uplatnil jako údržbář v dělnickém družstvu Včela. „Hned v prvních dnech okupace byl zatčen gestapem a celou dobu války strávil v koncentračních táborech,“ doplňuje Radvanovského někdejší ředitel Archivu hl. m. Prahy Václav Ledvinka na webu magistrátu.

Po válce začala Svobodova kariéra strmě růst. Z bývalého nezaměstnaného Pražana, a zároveň bývalého vězně, který se štěstím přežil válku, se stal předseda okresního výboru KSČ. A jen u toho neskončil. Zanedlouho se stal členem ÚV KSČ a také poslancem.Vrcholem jeho politické kariéry je ale desetileté působení v čele Prahy, kterou převzal předchůdci Václavu Vackovi (†82), jenž jej ostatně i doporučoval.

Svobodovo desetiletí, které proměnilo Prahu

Coby primátor Adolf Svoboda neotálel. I když je mu nyní vyčítáno, podobně jako mnoha jiným soudružským primátorům, zanedbání města – obzvláště památek a historického centra, fakticky stál u projektů, z nichž mnozí Pražané těží i dnes. „Je možno v zájmu historické objektivity podat výčet více či méně pozitivních počinů z doby jeho primátorství,“ zastává například Ledvinka.

Legenda pražské tramvajové sítě - tramvaj typu T3, začala brázdit pražské ulice ěhem období, kdy byl v čele hlavního ěmsta Adolf Svoboda. (ilustrační foto)
Autor: Matěj Smlsal

Zkraje jeho působení došlo k obnově zahrad pod Pražským hradem. Vybudovány byly koleje pro studenty na Strahově, nebo nejrůznější hotely, které se dodnes řadí k těm nejšpičkovějším – například Jalta na Václavském náměstí, nebo International v Dejvicích. Radvanovský také mezi jeho zásluhy počítá vznik vodní nádrže v Hostivaři, která měla zamezit potopám, nebo zavedení samoobslužného provozu v tramvajích – tedy bez nutnosti jízdy s průvodčím. Ostatně zavedení tramvajových vozidel T3, které jsou do značné míry symbolem pražské tramvajové dopravy, nastalo také v roce 1962, kdy byl Svoboda primátorem.

„Svoboda ve svědectvích pamětníků vystupuje jako rozvážný, zkušený funkcionář, vyznačující se lidsky přirozeným a uklidňujícím stylem jednání,“ popisuje Ledvinka podsaditého primátora s prořídlými vlasy. Neopomíná dodat, že právě za Adolfa Svobody došlo také „k pozoruhodnému oživení oživení kulturního života v metropoli. Jeho symbolem se (...) stal zejména vznik tzv. divadel malých forem – Rokoka, Na Zábradlí a Semaforu.“

„Rozlučka“ se Stalinem

Za Svobody rovněž došlo k výstavbě, respektive slavnostnímu odhalení Stalinova pomníku na Letné v roce 1955. Ten byl ve své době největším sousoším v Evropě, což s sebou také neslo neuvěřitelné náklady. V roce 1962 ovšem Svoboda coby primátor sledoval neméně nákladnou demolici pomníku, která nadešla v důsledku odsouzení Stalinova kultu osobnosti. V tomtéž duchu také Svoboda posvětil přejmenování tehdejší Stalinovy ulice na dodnes platnou Vinohradskou.

Proklínané, leč stále obývané paneláky

Pravděpodobně nejmarkantněji se Svoboda pod tvář Prahy podepsal v rámci výstavby bytů. Na přelomu 50. a 60. let v Praze došlo ke zřizování prvních panelových sídlišť. O těch ovšem Radvanovský píše jako o „neblahé výstavbě paneláků v nepřehledných sídlištích,“ na druhou stranu je nutné zmínit, že všechny doteď stojí a žijí v nich desetitisíce Pražanů.

Spořilovské sídliště je jedno z těch starších v Praze. První etapa jeho výstavby proběhla za doby, kdy byl Adolf Svoboda v čele hlavního města. (ilustrační foto)
Autor: MČ Praha 4

Nemíníme ty nejznámější a největší sídliště typu Prosek, Bohnice nebo Jižní Město, nýbrž například sídliště na Jarově, na Petřinách, na Červeném Vrchu, v Malešicích či na Pankráci. Tato výstavba „přinesla Praze do roku 1965 47 000 nových bytů,“ zmiňuje Ledvinka. To se samozřejmě promítlo na přírůstku obyvatel a zároveň na podobě Prahy, která se stávala „socialistickým velkoměstem.“ Podle knihy Malé dějiny Prahy historika Josefa Janáčka dosáhlo hlavní město svého miliontého obyvatele teprve v roce 1961, což byl sedmý rok Svobodova působení v čele Prahy.

Letenský »patriot«

„Adolf Svoboda odešel z primátorské funkce po deseti letech. Nebyl vůdčí ani profilující osobností a vrátil se prostě tam, odkud vzešel,“ píše Ledvinka. V červnu 1964 na primátorské křeslo usedl Ludvík Černý a Svoboda se částečně stáhl do ústraní - byť po zbytek života vykonával funkci řadového poslance Národního výboru hlavního města Prahy – dnes bychom řekli zastupitele.

Od Davida Daniela, který v roce 2003 napsal pro zpravodaj Prahy 7 Hobulet článek Primátoři a Praha 7, dokonce víme kam přesně. Kupodivu to nebyly Horní Počernice, které v té době ještě nebyly součástí hlavního města – připojily se až v roce 1974. Svoboda dlouhodobě „bydlel na Letné v Čechově ulici čp. 285,“ uvádí Daniel. V podstatě v těsném sousedství Stromovky, jíž mimochodem obohatil o Planetárium, které vzniklo v roce 1960, nebo také letenského fotbalového stadionu.
První kosmonautku světa Valentinu Těreškovovou přivítal v Praze tehdejší primátor Adolf Svoboda. Ten jí také ukázal krásy Staroměstské radnice.
Autor: ČTK

Poslední den dlouholetého primátora nadešel 9. února 1969. Před pohřbem byla jeho rakev vystavena v Brožíkově síni Staroměstské radnice. Posledním místem jeho odpočinku je Bubenečský hřbitov. Výraznějších poct se však, na rozdíl od jiných pražských primátorů, nedočkal.

Fotogalerie
16 fotografií