8°C
Smutný osud potomků popravených odbojářů: Boty dostaly po zplynovaných dětech!
Jejich rodiče byli odbojáři, kteří pomáhali parašutistům. Kvůli tomu nacisti věznili čtyřicet šest dětí různého věku po dobu tří let. Musely se o sebe postarat navzájem, prý měly zapomenout kým jsou. Ještě několik let po válce údajně doufaly, že se zase shledají se svými rodiči, doufaly však marně.
Smutný osud čekal děti, jejichž rodiče byli uvězněni a popraveni, protože pomohli parašutistům z výsadkových skupin Anthropoid, Silver A, Intransitive a Tin. Většina uvězněných dětí vůbec netušila, co jejich rodiče provedli a dozvěděly se to až po válce.
V některých rodinách gestapo odvedlo oba rodiče najednou, jinde přišlo nejprve pro otce a o pár týdnů později i pro matku. Pro některé děti si nacisté přijeli dokonce na prázdniny, nebo na ně čekali na nádraží. „Můj dědeček si před nimi klekl a s pláčem je prosil, aby nás neodváželi," popsala smutnou vzpomínku jedna z pamětnic Jarmila Mokrá pro Paměť národa.
Na svůj odjezd od rodičů vzpomíná také Jiří Karabec, kterému byly v té době pouhé čtyři roky. „Proč jste nepočkali na maminku?! Vraťte mě domů, já jsem Jiříček Karabel z Pinglu,” křičel prý v autobuse a plakal.
Děti různého věku odvezli na usedlost Jenerálka v Šáreckém údolí. O všechny se starala jediná německá sestra, nesměly prý říkat nahlas své příjmení, protože měly zapomenout svou identitu. Nesměly se ani učit nebo číst. Starší dívky, jako třeba Irena Hešová, se staraly o mladší děti.
„Ty začátky na Jenerálce byly strašné. Všechny děti plakaly pro maminky. Přitom mně se chtělo stejně tak plakat, ale nemohla jsem. My starší jsme plakali v noci. Ve dne jsme museli být silní a starat se o mrňata,” popsala Irena, která se starala o dvě malé holčičky. Skoro všechny děti měly pouze oblečení, v němž je nacisté odvezli a postupně z něho vyrůstaly. Podle Ireniných slov jim nezbývalo nic jiného než oblečení neustále přešívat, problém byl ale s botami.
„Jednou přijelo na dvůr auto a z něj se na zem vysypala hromada bot. Každé dítě si nějaké odneslo. Já si našla polobotky, ale byly mi menší. Větší tam nebyly. Tak jsem musela chodit v těch malých. Tlačily a nohy jsem měla zničené,” popsala pro Paměť národa. To, že šlo o boty po dětech, které v zemřely v některém z koncentračních táborů, prý Ireně došlo až několik let po válce.
Později byly děti přesunuty do tábora ve Svatibořicích, kde byly horší podmínky pro život, ale staraly se tam o ně tři české vězenkyně, které je i přes zákaz začaly vyučovat. Těsně před koncem války byly děti opět nahnány do autobusu. Nevěděly kam jedou, ale bály se, že je nacisté chtějí zabít. Nakonec skončily v táboře v Plané nad Lužnicí, kde byly příšerné podmínky.
„Za řidičem stál německý voják s otevřenou puškou a sledoval nás. Měli jsme z něj všichni hrozný strach. Když se malé děti začaly dožadovat zastávky na toaletu, paní profesorka Marková nás posunky prosila, aby děti, proboha, hlavně byly zticha a radši se počuraly, nebo nás ten chlap zastřelí,” popsala příšernou vzpomínku Irena. Krutou pravdu o smutném osudu rodičů se děti dozvěděly až po válce.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Témata:
Související
Soudruh Putin na koni místo svatého Václava, už k tomu máme blízko.