Byl jste dva měsíce v umělém spánku a prošel jste si peklem předpokoje smrti. Ovlivnilo vás to jako člověka a jako fotografa?

„Ano, myslím, že určitě. Poznal jsem to, co jsem ještě neznal. Mnohokrát jsem mohl být zastřelen, měl jsem dokonce pušku u hlavy, ale ani v té chvíli mi nedocházelo, že jsem vlastně smrtelný. Až teď. Všechno negativní je i pozitivní. Zvolnil jsem tempo, věnuju se rodině, přehodnotil jsem životní priority. Jsem fakt šťastný, že jsem v Česku, a hodlám se už hrabat jenom v archivu. A kromě Bowieho si udělat radost ještě knížkou AK47 2, která bude zase o fotografiích a mých prožitcích při jejich vzniku. Ani létat už nikam nechci. Ta trubka mě přestala bavit.“

Jste pokládán za génia svého oboru a také dobrodruha. Cítíte se být takovým?

„Nevím, to je trochu přehnané, ale jedno s druhým přece určitě souvisí, mám pravdu?“

VIDEO: Gottovým zemřela Stella. Rozchod Kamu s přítelem. A Jandovi voda vyplavila penzion!

Video
Video se připravuje ...

Gottovým zemřela Stella. Rozchod Kamu s přítelem. A Jandovi voda vyplavila penzion! Blesk TV

Asi ano. Jinak si neumím vysvětlit, že dokážete tak působivě fotit všechny bolesti našeho světa a současně tvořit tak dokonalé obrazy duše člověka, ať už jde o celebrity, anebo lidi zcela neznámé. Čím je vůbec pro vás fotografie?

„Svědectví, zlato, osobní svědectví. Proto říkám – chceš fotit válku? Musíš jít do první linie!“

Z vašich fotografií celebrit jsou asi nejslavnější portréty zpěváka Davida Bowieho...

„David si mě vybral z portfolia asi dvanácti fotografů, ale jeho manažer mě dopředu upozornil, že se chce fotit výhradně ve studiu, že nerad chodí ven, kde ho okukují lidé. Nejdřív jsme to tedy zkusili ve studiu, ale neměl jsem z toho dobrej pocit. A tak jsem mu řekl: Podívej, mně se ve studiu špatně fotí, mám návrh – pojďme spolu ven hledat vhodné světlo. A on na to: Tak jdeme! Nakonec byl přímo nadšený, chytlo ho to. Přestal se kontrolovat, zapomněl na pózy, byl jako kluk prožívající dobrodružství.“

A kde jste to světlo spolu hledali?

„No právě! Na úžasným místě, v západním Manhattanu mezi Greenwich Village a Chelsea. Počátkem minulýho století tam bylo asi tři sta závodů na zpracování masa, odtud ten název toho místa – Meatpacking District. Mám rád tu svéráznou atmosféru cihlových továrních budov a ulic dlážděných kočičími hlavami. Tahle část Manhattanu mi připomíná průmyslový Karlín v Praze. Fotil jsem tam často, měl jsem tam i svou laboratoř. A líbilo se tam i Davidovi, který jinak v New Yorku žil na rozhraní Lafayette a Soho.“

Když fotíte, vždycky hledáte světlo? I tam, kde se třeba válčí, kde lidé hladoví?

„Fotografii se původně říkalo světlopis, tedy psaní světlem. Její působivost opravdu do značné míry stojí a padá se světlem.“

Jak dlouho jste tehdy s Bowiem fotili?

„Celý den, tak nás to bavilo! A pak znovu. Mám s ním tolik dobrých fotek, že jsem se rozhodl z nich udělat knihu nazvanou Jak jsme s Davidem Bowiem hledali světlo.“

Jakým způsobem jste si vybíral známé osobnosti k focení?

„Já si je nevybíral. Pracoval jsem pro časopisy Playboy, Vogue, Rolling Stone – byly to vždycky zakázky. A potom si mě taky najímali, abych fotil, jak v Hollywoodu, ale i jinde, vznikají filmy. Takhle jsem poznal hodně celebrit.“

A nikdy jste se s nimi moc nepáral!

„Do toho, jak bude fotka vypadat, jsem si od nikoho nikdy nenechal mluvit. Ale samozřejmě vždycky, když jsem tu zakázku dostal, jsem si nechal pár dnů na to, abych si toho dotyčného pořádně prostudoval. No a potom jsem jim obvykle řekl takovou zaklínací větu – v noci se mi o vás zdálo... Tenhle psychologický tah vždycky zabral! No a potom jsme hledali už jenom to světlo...“

Amerického herce a producenta Dannyho DeVita jste vyfotil ještě s vlasy. To je velká vzácnost!

„To byl můj velký kamarád, kterého jsem poznal dávno před tím, než se stal slavným. V té době měl na svém kontě snad jen roli jednoho z pacientů Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Tehdy jsem žil v Los Angeles a Danny byl v tý naší partě, co dělala samý blbiny, srandičky, jezdili jsme třeba na kandelábrech... V té době začal Danny točit sitcom Taxi, kde si zahrál taxikáře Louie De Palmu. Začal být známý v Americe, jinde zatím ne. No a potom, to jsme se dýl neviděli, mi volá, že se žení, ať mu přijedu vyfotit svatbu. A já mu ji nevyfotil, měl jsem v tu chvíli jinou práci. Jen co se ale oženil, natočil s Michaelem Douglasem a Kathleen Turnerovou Honbu za diamantem a stal se superslavným všude po světě. Už jsme se neviděli, ale na ty blbiny s ním vzpomínám dodnes. A on má díky mně důkaz, že opravdu byla doba, kdy míval na hlavě porost.“

Slavného italského režiséra Bernarda Bertolucciho jste nejen portrétoval...

„Pracovali jsme spolu asi deset let. Byl to fantastický chlap a režisérský mistr. Nesměl se ale naštvat, to z něho potom šel strach! Mám moc rád jeho portrét z New Yorku, kde jsem ho fotil přes okno. A bezvadné bylo jeho natáčení Svůdné krásy v Toskánsku s Liv Tylerovou a Jeremym Ironsem. Liv jsem tam fotil přesně v den, kdy jí bylo osmnáct. Líbí se mi ta fotka a jí taky. V tom filmu hrál i francouzský národní idol Jean Marais. Říkal mi Antoníne a pořád mě píchal hůlkou do břicha.“

Všem celebritám se vaše portréty líbily, jen Priscille Presleyové nikoliv.

„Znal se s ní můj šminkař, Priscille roky dělal vlasy a make-up. Znala mě od něho, a tak se rozhodla, že chce, abych ji fotil. Vzal jsem ji samozřejmě na Manhattan, kde se bouralo maso. Byla příjemná a milá. Povídali jsme si a já ji fotil osmadvacetimilimetrovým objektivem, což jí kapánek protáhlo nos. Vyčetla mi to – tys mi natáhl přesně to, co jsem si nechala složitě zkrátit! Fotka se jí tudíž moc nelíbila. Stejně ji ale vystavuju, protože mně se líbí a fotky na výstavu vybírám já, ne ona.“

A jací byli Jean Reno, Bob Dylan, Keith Richards?

„S Jeanem jsme se toulali v Paříži po Saint Denis a on byl neúnavný, nechtěl mě vůbec pustit. Prý – mně se to s tebou líbí, jeď dál! Já toho ale už fakt měl dost. A Bob Dylan? Sedm let ho nikdo nesměl fotit, a mně to dovolil! V tu dobu mu nějak imponoval Keith Richards z Rolling Stones, kterého jsem fotil před ním, a pořád se mě na to ptal, jaký to bylo fotit Keitha. No a Richards? Toho jsem fotil v New York City. Říkal jsem mu, že jsem se zrovna vrátil z Afghánistánu, a on že musím jít k němu domů, že tam má hašiš. Tak jsem šel. S Keithem jsme hulili haš a já zfetovanej fotil i jeho děti. Když jsem potom ty fotky editoval, zjistil jsem, že Keith má v nosních dírkách zbytky bílýho prášku. On ten haš prokládal kokainem! A mně nenabídl...“

Je pravda, že vás sváděla krásná herečka Andie MacDowellová?

„Přišla bez spodních kalhotek, při focení pořád ukazovala tu svoji kočinku. Hezky si se mnou hrála!“

A že jste ji pak neobvinil ze sexuálního obtěžování!? Vždyť agentura Sedm, kterou jste spoluzakládal, vám dala před dvěma lety padáka, protože jste v USA zrovna čelil nařčení svých bývalých kolegyň ze sexuálního obtěžování v rámci hnutí MeToo. Jak to bylo doopravdy?

„No, nazval bych to solidním sexuálním harassmentem. Kdybych ale nebyl známej, tak se na mě každý vykašlal. Nic z toho se samozřejmě neudálo. Byla to prostě vendeta bývalých kolegyň, které mě nemohly vystát. Kdybych byl oné dámě sahal zezadu mezi stehna, tak by to asi někdo viděl. Bylo nás tam minimálně dvacet.“

A nenapadlo vás ty dámy zažalovat?

„Nesouhlasím s násilím vůči ženám. Ale ty dámy si to všechno sprostě vymyslely. A zažalovat je? Mluvil jsem se svým právníkem a ten mi poradil, ať to nedělám. Nepomůžu si a jenom utratím prachy. Podívejte, herec Kevin Spacey se obhájil, a co z toho má? Nervy nadranc a peníze v čudu.“

Agentura Sedm bylo ale vaše dítě. A vaši kolegové – kamarádi – vás vyloučili s odůvodněním, že by jinak přestali mít zakázky. Smazali váš profil na webu. Bez soudu, důkazů, poroty. Neříkejte, že to s vámi nezacloumalo.

„Tak zaprvé, asi to nebyli kamarádi. Byl to byznys. A vzhledem k politice v USA, která je vážně dost rozporuplná, je dokonce chápu. Proto jsem rád, že už žiju v Česku. Tady jsou lidé rozumnější. Já ale chtěl ze Sedmičky stejně odejít, nastrkal jsem do ní už opravdu dost peněz... Tím ale neříkám, že jsem z celé té situace šťastný. Prostě to neřeším a žiju si klidný a hezký život se svou rodinou v Česku.“

Celý život jste běžencem. Z komunistického Československa jste emigroval, po mnoha peripetiích získal americké občanství, ale do východní Evropy vás to stále táhlo. Až jste nakonec zůstal žít v Praze, kde jste kdysi opustil svého ještě nenarozeného syna... Pomohl teď to vaše věčné běženectví nějak zklidnit nový film Můj otec Antonín Kratochvíl, který s vámi natočil právě váš syn Michal?

„Určitě. Bylo to ale trochu zvláštní dívat se na něj, poslouchat ho. Ten film je spíš záležitost citová než pracovní. Myslel jsem, že režisérka Andrea Sedláčková dokument postaví na mých fotografiích. To ale neudělala. Postavila to na příběhu mém a mého syna.“

Proč jste vlastně emigroval, když jste čekal narození syna?

„Protože jsem věděl, že kdyby se Michal narodil, nikdy neodejdu. A já odejít musel, protože jsem se až v emigraci mohl konečně svobodně rozhodnout, co chci dělat. Kdybych zůstal tady, byl by ze mne pravděpodobně horník, s mým rodinným původem by mě nic jiného nečekalo. Do Česka jsem se vrátil, až když Michalovi bylo devatenáct. Celou dobu si myslel, že jeho táta je mrtvý... Naše první setkání bylo takové specifické. Můj kamarád mi říkal, že Michal je zrovna na tenisovým kurtu, přinesl jsem mu tam svetr. A postupně jsme se začali sbližovat. Nešlo to hned. Nic nechápal a měl na mě vztek. Jo, ten film je vlastně OK. Nakonec mi došlo, že všechno v mým životě bylo nej – a všude bylo nej, ale nejlíp je doma!“

VIDEO: Vondráčková koupila nemovitost v centru Prahy. Bude se Kuklová vdávat? A druhá šance Robinsona! 

Video
Video se připravuje ...

Vondráčková koupila nemovitost v centru Prahy. Bude se Kuklová vdávat? A druhá šance Robinsona! Blesk TV

Fotogalerie
18 fotografií