9°C
Historie pankrácké věznice se začala psát v roce 1889. Největší hrůzy za jejími zdmi ale proběhly až od 40. let 20. století. Nejprve zde popravovali nacisté, posléze také komunisté. Jen za období protektorátu se hovoří o více než 1000 popravených vězních.
Nekonečná muka
Další vlna poprav nastala po konci války, zejména po roce 1948, kdy se v Československu ujali moci komunisté. Na popraviště tehdy putovali „ideologicky“ nepopulární politici, vojenské špičky, odborníci, u kterých převažovaly antipatie a obavy z toho, že se nebudou držet té „správné“ stranické linie KSČ, nebo je strana zkrátka vnímala jako ohrožení své moci.
Mezi nimi byla právě i Milada Horáková, kterou komunistický režim ve vykonstruovaném procesu odsoudil na smrt za údajnou velezradu. K výkonu trestu došlo, jak bylo tou dobou obvyklé, časně zrána v severovýchodní části areálu pankrácké věznice.
„Osobně jsem ji neznala, ale všechny jsme o ní věděly, stejně jako kdy bude popravená. Ve čtyři ráno vypustili psy, cesty kolem baráku byly vysypané pískem, takže jsme slyšely kroky. Na cele nás bylo čtrnáct. Když ji vedli, všechny jsme si klekly a modlily se. Bylo to strašné. Jedna bachařka běžela po chodbě a křičela. Když jsme se jí později ptaly, proč tak křičela, řekla nám, že ta poprava byla strašná,“ svěřila se v rámci projektu Paměť národa Marie Chalupová.
Čím že ta poprava byla tak strašná? Historici jsou v podstatě za jedno, a dochované materiály jim dávají za pravdu, že se nejednalo o „pouhé“ oběšení, nýbrž o pomalé uškrcení na kůlu – tzv. prkně. Popravovaní byli přivázaní jedním koncem lana za nohy, druhým koncem měli obvázaný krk. Za lano pak tahali popravčí, čímž došlo k pomalému a trýznivému škrcení.
Výkon popravy měl konkrétně v případě Horákové trvat dokonce zhruba 15 minut! „Vězeň tak umíral několik minut, po třiceti sekundách ale ztratil vědomí. Tak zemřela i Milada Horáková,“ popsal v minulosti pro Deník mluvčí věznice Jiří Diviš praktiky komunistů.
Jediná žena
Spolu s Horákovou byli toho dne popraveni ještě Jan Buchal (†37), Oldřich Pelcl (†46) a Záviš Kalandra (†47). Úmrtí Milady Horákové ve světle krutostí KSČ je o to smutnější, že se jednalo o jedinou ženu, která byla popravena za celou existenci socialistického státu z politických pohnutek. Do toho ještě člověk nesmí zapomenout kruté praktiky před samotnou popravou, různé metody fyzického i psychického týrání a mučení.
„Chodím sem na toto místo s pocitem studu a hanby,“ vypověděl před dvěma roky tehdejší starosta Prahy 4 Petr Štěpánek (SZ) v rámci piety, která se každoročně na nádvoří pankrácké věznice koná. „Ještě jsem neviděl, za celou dobu, co sem chodím, že by sem přišel některý komunista, který by se za činy, které zde v 50. letech proběhly, omluvil.“
Místo odříznuté od světa
Tím, že se pomníček nejen Milady Horákové, ale i dalších popravených schovává za zdmi věznice, je pro veřejnost takřka nepřístupný. Pouze při ojedinělých případech, jako je například výročí a s ním spjatá pieta právě za Miladu Horákovou.
Dodnes se na místě popraviště, ve výklenku vězeňské nemocnice, dochovala vybetonovaná díra, do které byl zakotven šibeniční kůl. Na něm byly oběti komunistické zvůle popravovány. Na místě se dnes tyčí dřevěný kříž, v jehož prostředku je usazen trnový věnec. Právě v těchto místech naposledy vydechla Milada Horáková, tak jako mnozí další, kteří s ní sdíleli chmurný osud.
