8°C
Auto jste poprvé řídil až ve filmu „Díky za každé nové ráno“, přitom neměl ani řidičák. Vždyť vám bylo skoro třicet. Jak to?
Řízení mě nelákalo, místo těch pod kapotou mě brali živí koně. Taky jsem miloval horolezectví v Adršpašských skalách, kam ale jet autem bylo z Prahy vzhledem ke vzdálenosti dost luxusní záležitostí. Jezdil jsem tam vlakem, načerno, zadarmo, auto jsem nepotřeboval. Kamarádi byli motorkáři a k jedné stopě jsem měl vždycky respekt, protože jsem povahou šílenec sám o sobě, a ještě motorka do toho, to ne! Jediný stroj, který jsem tehdy ovládal, byla babeta mé přítelkyně, posléze manželky. Bydlela v Ruprechticích, právě kousek od Adršpachu. Tak jsem se proháněl čtyřicítkou na babetě, do kopce pětadvacet. Jinak s filmem „Díky za každé nové ráno“ je to pravda. Jezdil jsem po švýcarské dálnici bez řidičáku, vedle mě ve starém Volkswagenu Brouk Ivana Chýlková, pořád jen řvala. Opakovala jedno slovo: „Kurva, kurva, kurva…“ Aby ne, kolem nás náklaďáky, sporťáky, mohlo to skončit pořádným průšvihem. Ale přežili jsme.
Třicet let bez řízení, teď čtvrtstoletí s ním. Zamiloval jste si ho?
Jo. Přiznávám: Mám moc rád řízení! A mám rád auta.
Nyní jste vsadil na velké ameriky. Čím vás chytly?
Jsou pro mě propojením síly pod kapotou - velký motor, výkon, benzin - a muskulatury. Auto pro chlapa, s obrovským pocitem bezpečí, nejen karoserií, ale právě tím potenciálem na jisté předjíždění, drsné podmínky. Víte, já byl dřív řidičem, co se táhl za kamionem klidně třicet kilometrů. S amerikami už to nedělám.
Jak jste se k nim dostal?
Musím přiznat, že jsem byl jedním z nevěřících Tomášů. Člověk, co si říkal, tohle jsou auta, co potřebují hodně trpělivosti, nebudou náhradní díly. Bál jsem se, že fungují na jiném, americkém módu, budou se muset měnit světla a tak. Ale pak jsem zjistil, že se vyrábějí v Evropě, jsou pro ni homologovaná.
Sedíme na korbě ramu. Jaký je tenhle kousek?
Z malých chlapů dělá velké chlapy. A z velkých chlapů giganty. Když s ním někde člověk zaburácí, otáčejí se všechny: zralé ženy i mladé holky. Je to velký doplňovač ega, ale co je nejdůležitější - tohle auto se tak skvěle ovládá! Působí jak mamut, přitom krásně sedí, díky kamerám se s ním skvěle couvá, parkuje. Takže ho zvládnou i slabší řidiči. A když ho zkombinujete s plynem, ani finanční provoz není tak strašný. Žili jsme tady všichni včetně mě v představě, že amerika rovná se spotřeba třicet litrů. V kombinaci s plynem je to ale klidně osm a půl.
Vy jste si našel ameriky, nebo si ameriky našly vás?
Ameriky si našly mě. Jsem teď opravdu velký kluk. Vím, že když si koupím iphone, zkrátka platím značku. Stejně je to se sporťáky. Vozil jsem se v corvettách a zjistil, že udělají stejný luxus jako ferrari. Jasně, není to ferrari, jenže vliv je stejný. Raketa, co jede pekelně rychle, super zvuk, ale je pětkrát levnější. Nové nabušené ferrari za půldruhého milionu asi nekoupíte, že?
A jak to bylo, že si ameriky našly vás?
Mám kamaráda, který začal pracovat v autosalonu. Zeptal se, jestli bych se nechtěl svézt. A pak mi řekl, že kdybych se nebál spojit s nimi svůj obličej, nějaké auto by mi půjčili. Takže si lebedím a zároveň tuším, že až tato spolupráce skončí, půjdu a stejně si nějakou ameriku koupím. Vždyť třeba ramy stojí bez daně milion korun. Kolik bych dal za evropské značky? I náhradní díly jsou v pohodě. Měl jsem mercedes. Vím, o čem mluvím, když mi odešlo turbo.
Dotkli jsme se plynu, velkých benziňáků. Co říkáte na to, kam se vydala Evropa: elektroauta, benzinové motory 0,9 litru a podobně?
Upřímně nejsem odsuzovač lidí typu Grety Thunbergové. Vím, že se s planetou musí něco stát. Ale kácení deštných pralesů, těžký čínský, ruský, americký průmysl – to je úplně jiná třída než auta. Za mě je tendence podporovat elektromobily podivná. Co budou dělat lidé s baterkami? Kolik elektráren musí postavit, aby mohli auta dobíjet? Není to dobrá cesta. Jsem toho názoru: ano, mají být auta sloužící komerčnímu provozu. Ale mají tu zůstat i auta, co dělají lidem radost. A vozy jako dodge patrně nebude v Česku vlastnit čtyři sta tisíc rodin. Tak kde je problém? Asi bude doprava za sto let vypadat úplně jinak, ale dokud jde projet se pro potěšení, proč si to nařízeními brát?
Kolik ročně najezdíte, nejen pro radost?
Bývalo to pětaosmdesát tisíc kilometrů. Teď to hodně zřídlo, tedy za volantem, protože se většinou nechám vozit. Ale v autě se pořád k devadesáti tisícům dostanu. Dřív jsem si všechno sám odřídil, ale to už nemusím.
Sedíme v autě jménem Rebel. Docela zajímavá konotace k vám. Jsou pro vás jako pro umělce jména auta důležitá?
Zaprvé nejsem umělec, umělci jsou úplně jiní lidé. Ale ano, jména pro mě byla důležitá. Měl jsem přítelkyně, co se v pojmenovávání aut vyžívaly. Říkaly jim Karlíček. Můj Pepan. A podobně. Touhle obsedantní úchylkou jsem netrpěl. Víte, fakt si dovedu živě představit autopark, jaký bych chtěl mít. Ale nemám na to peníze. Abych měl sporťák, ameriku, karavan – ty se mi začaly poslední dobou líbit úplně bláznivě! Ale stojí tři miliony. Takže na vaši otázku: pro mě není důležité, jaké logo má auto na kapotě, jak se jmenuje, ale jak mi slouží.
Jaké vozy jsou tedy podle vašeho gusta?
Rychlé. Prostorné. S automatem. Vůbec mi nevadí nové systémy: auto, co samo brzdí, když vidí chodce, když dojíždí na dálnici jiné. Mně to přijde fajn. Díky tomu mohou řídit i hodně staří lidé. To je super, že chlap v osmdesáti, který vidí a nemá demenci, může jezdit. Byl jsem nedávno na horách a tam se jeden člověk začal rozčilovat, když uviděl psy v oblečcích. To jsme to dopadli, říká. No a co, říkám na to já. Nedávno jsme chodili s palicí lovit mamuty. Že zrovna automobilový svět přichází s tolika nápady, co je na tom špatně? Za mě nic. Holky, co by při každém druhém parkování urazily někomu blinkr, teď zkrátka zaparkují bez karambolu. Baví mě nové vychytávky u aut. Fakt jo.
Máte sen, co jste ještě neřídil a chtěl byste?
Letadlo. A nějakou velkou loď. Obří parník! Třeba se mi to povede. V příštím životě…
Etzler a nehody
l Takové ponaučení! Hlavně dvě nej. Při té druhé jsem se za volantem pokoušel učit text, přehlédl mírnou zatáčku, vjel do protisměru a skoro spadl ze svahu. Od té doby nic takového nedělám. Zlomek sekundy, který může chlapovi změnit život, se nedá nikdy vrátit. Přitom se mi to stalo podruhé. První varování přišlo z natáčení v Chorvatsku. Cítil jsem, že na mě jde spánek, nezastavil a probudil mě až náraz na obrubník, šedesát metrů před sebou děti, které šly s aktovkami do školy. Už nikdy!
Etzler a jeho auta ve filmu
* Film „Díky za každé nové ráno“: Dálnice nedaleko Curychu, ještě jsem neměl řidičák, ale bohužel to nešlo jinak. Brouk s konstrukcí pro kameru, z auta nebylo vidět nic. Párkrát mě napadlo, že vylezu a uteču.
* Film „Zemský ráj to na pohled“: Volha, že jo? No, ano. Jak to nešlo! Řízení, řazení, tam a zpátky. Uff!
* Seriál „Zodiac“: V něm jsem řídil náklaďáček z roku 1933. Bylo to pro mě za volantem tak komplikované, že hraní byla proti tomu úplná hračka. Rozjet se a zastavit na jednom místě prostě nešlo.
* Film „Ženská pomsta“: Můj poslední film z roku 2020, zkusil jsem si v něm řídit testarossu. Když jsem viděl, kolik stojí…!
