10°C
Alois Říha se narodil 21. července 1875 do rolnické rodiny, která žila v Bratčicích nedaleko od Čáslavi. Nebyl to nicméně rolnický život, který by jej lákal, ale studium práv, díky kterému se přestěhoval do Prahy. „Hned po absolvování gymnaziálních a právnických studií (doktorát získal roku 1899) vstoupil do státních služeb jako úředník pražského místodržitelství,“ líčí na stránkách magistrátu bývalý ředitel Archivu hl. m. Prahy Václav Ledvinka.
Primátorem z nouze
V průběhu první poloviny 20. století vystřídal řadu funkcí. Do penze v roce 1939 odcházel už coby vládní rada a viceprezident zemské správy politické. Sotva ve svých 64 letech tehdy tušil, jak krátkým jeho odpočinek vlastně bude. „9. července 1940 kolem 17:00 byl v budově Černínského paláce zatčen primátor Otakar Klapka, který sem byl pozván K. H. Frankem na recepci uspořádanou pro dánské novináře,“ líčí v Protektorátním průvodci Prahou badatel Jiří Padevět příčinu Říhova neočekávaného nástupu na Staroměstskou radnici.
Klapka byl primátorem v letech 1939–1940, přičemž aktivně spolupracoval s protinacistickým odbojem, což se mu, podobně jako tehdejšímu předsedovi vlády Aloisi Eliášovi, nakonec stalo osudným. V roce 1941 jej nacisté popravili. To už ale post primátora vykonával Alois Říha, na kterého státní tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank doslova ukázal prstem.
„Předpokladem pro jeho povolání do primátorského úřadu byla jak vysoká odbornost, preciznost a administrativně organizační schopnosti, tak naprostá apolitičnost, neangažovanost a nadstranický byrokratický konzervativismus,“ domnívá se Ledvinka. Vedení města se Říha oficiálně ujal 11. července, dva dny po zatčení Klapky.
Německá Praha
Obecně se má za to, že Říha byl spíše nastrčenou figurkou, jejíž vliv na chod města byl minimální. „Všechny rozhodovací pravomoci si po zatčení primátora Klapky přisvojil jeho německý náměstek Josef Pfitzner,“ zmiňuje Ledvinka. Říha tak zdánlivě plnil spíše symbolickou úlohu při nejrůznějších aktech, jako bylo například 13. května 1942 přejmenování Rašínova nábřeží na nábřeží Karla Lažnovského po kolaborantském novináři, kterého nechali čeští odbojáři otrávit.
Skutečnou moc na pražském magistrátě měl náměstek Pfitzner. To ostatně dokládá fakt, že skvostnou primátorskou rezidenci na Mariánském náměstí neobýval Říha, nýbrž od roku 1944 právě Pfitzner. Na druhou stranu se objevují tvrzení, že i ze svého minimálního vlivu se Říha snažil vytěžit, co to šlo.
Za Říhovy zásluhy se například zmiňuje to, že se všemi silami stavěl proti germanizaci Prahy. Poněmčení názvů ulic sice nezabránil, nicméně například se stavěl proti tomu, aby se z němčiny stal úřední jazyk na magistrátu – toto zavedení protahoval až do roku 1942. Svým způsobem se i jeho zásluhou z Prahy nestalo takové město, jaké si přál zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.
„Chtěl ji změnit v jedno z předních měst nacistického řádu, ve vstupní bránu do imperia SS na Balkáně a okupovaném Východě,“ píšou o Heydrichovi Callum MacDonald a Jan Kaplan v knize Praha ve stínu hákového kříže. „Heydrich se pokoušel přeměnit Prahu v centrum německé kultury a umění. Snil o tom, že s pomocí Hitlerova architekta a ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera udělá z Prahy památník své vlastní velikosti.“
Těžko soudit...
Ačkoliv Ledvinka o Říhovi soudí, že byl „po celých pět let pouze pasivním administrátorem městské každodennosti bez vlivu na jakékoli zásadní dění,“ Kaplan spolu s historikem Janem B. Uhlířem mají jiné mínění. „Primátor pokračoval v pasivní rezistenci svého předchůdce, o čemž svědčí skutečnost, že mu v srpnu 1942 dokonce hrozilo sesazení pro nedostatek loajality,“ dočteme se v knize Praha ve stínu hákového kříže.
I na Říhu ale pochopitelně dodnes doléhá stín podezření z kolaborace, stejně jako na mnoho jiných – jmenovitě třeba prezidenta Emila Háchu, který byl zdravotně nezpůsobilým pro výkon prezidentské funkce. Takto se například Říha vyjádřil k neúspěšnému atentátu na Hitlera: „Dne 20. července 1944 spáchaly ctižádostivé, nesvědomité a současně zločinné živly na Vůdce pumový atentát, přičemž však Vůdce zůstal nezraněn. Děkujeme osudu za tuto záchranu Vůdcovu a slibujeme současně, že dáme veškerou svou sílu ještě víc než dosud do jeho služeb,“ stojí v knize.
Odchod ze scény
Zbytek protektorátního období zůstal Říha ve funkci. Když propuklo Květnové povstání pražského lidu, byl to právě on, kdo 5. května předal správu města revolučnímu Národnímu výboru a odebral se zpátky do soukromí své penze. Dlouho se z ní netěšil. Zemřel 1. července 1945.
Dobový deník Práce o jeho smrti informoval pouze stručným sdělením. „1. července zemřel na infekčním oddělení Bulovky v Praze II, v Salmovské ulici, ve věku 70 let, bývalý t. zv. Komisařský primátor hl. m. Prahy Dr. Alois Říha.“
