7°C
Václav Staněk se hlásí k odkazu patrně nejznámějšího zlínského rodáka Tomáše Bati (†56). Sám nezastírá, že se snaží jít v jeho šlépějích, ačkoliv vlastně nemá žádné odborné vzdělání v tomto směru. „Proto se ani nemohu považovat za ševce, spíše za obuvníka,“ vysvětluje.
Přitom mohlo vše být docela jinak. Úplně původně pomýšlel Václav na atletiku. Protože mu ale lékaři diagnostikovali cukrovku, svůj elán vrazil do obuvnictví. Důvody byly hlavně tři. „Pocházím ze Zlína, to mne hodně ovlivnilo. Odmalička jsem hledal inspiraci u druhých lidí. Pro mne určitě největším podnikatelem, a tedy i vzorem, je Tomáš Baťa, který prostě i přes všechny ty režimy, co tu byly, byl neuvěřitelně úspěšným podnikatelem,“ uvádí.
„Hlavně jsem si také uvědomil, že i když mě sportování bavilo a měl jsem úspěchy, třeba zlaté medaile z mistrovství republiky, celý život se atletikou neuživím,“ říká. A v neposledku svou roli sehrálo to, že i jeho tatínek se v oblasti obuvnictví dlouhodobě pohybuje. Přitom když chtěl jít v jeho šlépějích, moc nečekal to, jaké odpovědi se mu od něho dostane.
Krok do neznáma
„Původně jsem mu chtěl pomoct, ale když jsem ve svých 16 letech přišel s tím, že bych si přál vyrobit takové a takové boty, že by se mohly prodávat, poslal mě tehdy do háje,“ směje se Václav. Nakonec svého tatínka přesvědčil tak, že jejich výrobu zaplatil z kapesného. „I tak se mi spíš vysmíval, že neuspějí.“ O šest let později je Václavova společnost Vasky jednou z nejznámějších českých obuvnických společností.
Vyrábí pánské i dámské tenisky, sandály, pantofle či společenské boty. „Přitom ty počátky tomu moc nenasvědčovaly,“ kroutí Václav hlavou. Své první boty prodával porůznu, jak se jen dalo. „V kavárně, na ulici, v předsíni doma,“ vyjmenovává. Zásadní problémy v tom neviděl – ať už ve výrobě, ve vymýšlení nových typů a tvarů bot, nebo v samotném prodeji. „Nepřijde mi asi nic z toho tak těžké, jak se může zdát. Jsem komunikativní a odmalička si rád kreslím a přemýšlím kreativně. Prodat první pár samozřejmě nebyla sranda, ale stejné je to u další stovky nebo tisícovky párů.“
Že se dal na správnou cestu, jej utvrdil jeho učitel, který si od něj boty tehdy koupil. „Normálně si mě kvůli tomu vytáhl na chodbu uprostřed vyučování,” usmívá se blonďatý podnikatel.
Expanze do stověžaté Prahy
Svou úplně první prodejnu paradoxně neotevřel ve svém rodném městě, ale v Praze. V samotném centru, hned u Václavského náměstí v Krakovské ulici. V místě, kde o konkurenci není nouze. V současnosti má Vasky obchody ještě v Brně, v Ostravě a také ve Zlíně – shodou okolností přesně v tržnici, kterou ve 30. letech postavil Václavův vzor, Baťa. Jak se schválně liší preference zákazníků na regiony?
„Preference se ani tolik neliší. Spíše v Praze se prodává nejvíc kusů, ale to je dáno tím, že tu žije nejvíce obyvatel,“ myslí si Václav. „Zajímavější srovnání je ale podle mne z hlediska reakcí zákazníků na ceny. Zatímco v Praze zákazníci řeknou, že boty jim připadají levné, v Brně a ve Zlíně říkají, že jsou akorát. Kdežto Ostravané je už mají za drahé,“ směje se.
Inspirace v nedohlednu
Dříve boty vyráběl doslova po kusech a ručně, dnes už má na vše samozřejmě spolupracovníky. Bot se měsíčně zvládne vyrobit zhruba tři a půl tisíce. Za většinou vzhledů nejrůznějších modelů stojí přitom Václav, který nezapomíná podotknout, že se zpravidla jedná o kolektivní práci. „Nejsem tak úplně návrhář. Většinou něco nakreslím a pak už je na druhých, aby mi řekli, zda to jde či nejde realizovat,“ uvádí. „Málokdy se pak stane, že se moje představa mine s finálním výsledkem.“
O inspiraci nouzi nemá, protože zastává přesvědčení, že nic nového se beztak vymyslet nedá. „Leda nějaké nenositelné excesy,“ podotýká. „Už Baťa vymyslel milion vzorů, jde těžko vymyslet něco nového. Viděl jsem tolik bot, že přijít s něčím absolutně inovativním, to nelze. Paradoxně se naopak vracíme k tomu, co fungovalo dříve. Nejlepší inspirací je minulost, což platí i u jiných odvětví.“ A krom minulosti i přání zákazníků. Třeba skrz eshop, kde si sami mohou navrhnout typ, jaký si představují, podle konfigurátoru.
Jablko, které přerostlo strom
Od samých počátků byl Václavův tatínek k plánům svého syna nadmíru skeptický, dnes už ale údiv, nebo lépe řečeno obdiv nezakrývá. Aby také ne, když Václav loni prodal více párů bot, než tatínek. Přitom u skromných plánů nezůstává. „Rád bych začal dovážet boty do Číny, aby i tam věděli, že české boty mají svou kvalitu, že je v ní převyšujeme a není nutné je sem dovážet,“ říká. Proč?
„V roce 2011 se do Čech importovalo zhruba 140 milionů párů bot, zejména tedy z Číny. To tatínka velice zasáhlo, protože musel jít dolů s cenami a přizpůsobit se trhu, nebylo to pro něj snadné, tím spíše, že jeho boty byly kvalitní, kdežto ty asijské...“ krčí Václav rameny. Z toho samého důvodu také zásadně využívá české zdroje, a především jej těší, že svému otci teď může být oporou a navazovat v rodinné tradici. Nadto se ještě podílí na značkách Bagind, která se specializuje na batohy, Wuders, která vyrábí nábytek z českého a slovenského dřeva, a Paon - v níž se šije luxusní dámské spodní prádlo.
