Františka Plamínková se narodila v roce 1875 do středostavovské pražské rodiny. Její tatínek byl obuvník a díky jeho šikovnosti a stálým spokojeným klientům si rodina žila na velmi slušné úrovni. Už jako malá se chtěla Františka stát učitelkou. To ale tehdy znamenalo, že se nesmí vdát. Učitelky musely dodržovat celibát.

Její přání rodiče vyslyšeli a nechali Františku zapsat na ústav pro vzdělání učitelek. „Vzdělání bylo v tehdejší době pro dívky zárukou, že zůstanou ekonomicky soběstačné, i kdyby se neprovdaly,“ vysvětlila pro Český rozhlas profesorka historie Dana Musilová z Historického ústavu Univerzity Hradec Králové.

Láska nebo životní poslání?

Mladá Františka Plamínková to neměla od mládí jednoduché. I když nutno podotknout, že složitější cestu si zvolila sama. Už v 16 letech se zamilovala do studenta medicíny Viléma, se kterým se dokonce i zasnoubila. Musela si ovšem vybrat. Životní láska nebo život za katedrou?

Pro tuto silnou ženu plnou ideálů byla volba jasná. „Osobní svobody si cenila mnohem více než jakéhokoli vztahu,“ upozorňuje Musilová. Jejím hlavním posláním se stal boj za rovné volební právo žen. Snoubence poslala k vodě a pomalu, ale jistě v ní rostlo přesvědčení, že by se ve společnosti mělo něco změnit. „Proč by si ženy měly vybírat mezi rodinou a kariérou? Vždyť to přeci nedává smysl,“ říkala si.

Po absolutoriu nastoupila krátce jako učitelka v Táboře, poté v Soběslavi, aby se nakonec vrátila do rodné Prahy učit na dívčí školu. Její práce ji pohlcovala čím dál víc. Byla členkou několika ženských spolků a hnutí, mimo jiné i Spolku českých učitelek.

Neúnavný boj za rovná práva pro ženy

Když v roce 1908 Tomáš Garrigue Masaryk vyzval tehdejší ženy, aby vstoupily do politiky, kupodivu tuto výzvu Františka Plamínková odmítla. Nadále však neúnavně pracovala na uzákonění volebního práva pro ženy, zrušení celibátu pro učitelky a také za rovnoprávné postavení žen a mužů ve společnosti.

S koncem první světové války byl celibát opravdu zrušen. Plamínkové bylo v tu dobu už 43 let, takže to výraznou roli pro ni samotnou už nehrálo. Šla do penze a naplno se vrhla do politiky. Nejdřív do té komunální, poté i parlamentní.

Senátorka Plamínková

Po vzniku samostatného Československého státu naplnila všechny Čechoslováky euforie. Ta se ale poměrně rychle začala vytrácet. Mladou republiku nečekaly lehké roky a ani ideály, které zastávala Plamínková a její podobně smýšlející kolegyně, se nenaplňovaly tak rychle, jak by si možná představovaly. V roce 1920 se konečně podařilo prosadit zákon o volebním právu žen. Ale přístup mužů k silným a emancipovaným ženám, jako byla Plamínková, se příliš nezměnil.

Mě zabilo, že jsem žena. Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem. (...) Když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout. Nechci ani myslit, jak já mám psí život,“ napsala v roce 1920 Františka své přítelkyni Albíně Honzákové.

Za její největší politický úspěch lze bezpochyby považovat její vystoupení na kongresu Mezinárodní ženské rady, který se konal ve Spojených státech amerických. Po přednášce měla dokonce možnost potkat se s tehdejším prezidentem Franklinem Rooseveltem v jeho pracovně.

Dopis Hitlerovi

Plamínková ve svém boji za lidská práva neustala ani se začátkem druhé světové války. Své rozhořčení nad vznikem Protektorátu Čechy a Morava dokonce bez servítků Adolfu Hitlerovi naservírovala v dopise. V něm mimo jiné stálo: „(...) Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“ Bohužel, na několik příštích let pravda nezvítězila.

Popravena za Heydrichiády

Plamínková byla za Protektorátu několikrát gestapem vězněna. A když nakonec odmítla poslední možnost své záchrany – odsoudit atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, byla 11. června 1942 zatčena naposled. Několik týdnů strávila v terezínském lágru a 30. července byla bez soudu na kobyliské střelnici popravena. Bylo jí 67 let.

Pražané nezapomněli

Na vlivnou političku a silnou a statečnou ženu Pražané do dnešních dnů nezapomněli. Jméno Františky Plamínkové například nese ulice na pankráckém sídlišti. A mimo jiné také základní škola v Praze 7, kde Plamínková učila. ZŠ Františky Plamínkové se přitom v posledních měsících dostávala do popředí zájmu obyvatel Prahy 7 z důvodu „podivného“ zacházení s tamní dlouholetou ředitelkou Jarmilou Macečkovou.

Ta se svým vedením podepsala pod zvučné renomé dané školy. Vedení radnice Prahy 7 jí však odmítlo ponechat „důvěru“ na další období, a na její místo vypsalo nestandardní konkurz. Ten totiž v hlasování posvětila pouze menšina školské rady. „Důvodem je především signál ze školské rady, že téměř polovina členů by upřednostnila prověření práce paní ředitelky v konkurzním řízení,“ vysvětlil zkraje roku důvod řízení mluvčí holešovické radnice Martin Vokuš.
Fotogalerie
7 fotografií