Zatímco dnes je takřka nemožné představit si Pražský hrad bez davů turistů i Pražanů, po většinu 20. století tomu tak zdaleka nebylo. Nesmělo se třeba vůbec do Jeleního příkopu, Jižních zahrad nebo do Královské zahrady, která přináleží k letohrádku královny Anny, tzv. Belvederu. První krůčky k tomu, aby to bylo jinak, učinila až šestá první dáma v pořadí – Irena Svobodová.

Ne pevnost, ale památka

Když se v roce 1968 stal Ludvík Svoboda po „vynucené“ rezignaci Antonína Novotného (†70) prezidentem, nastěhoval se se svou rodinou – tak jak bylo zvykem, na Pražský hrad. Všichni komunističtí prezidenti, počínaje Klementem Gottwaldem (†56), obývali tzv. prezidentský domek, který je k nalezení v severním areálu Hradu nad Jelením příkopem. Jednalo se pochopitelně o rezidenci, která v celém Československu jen těžko hledala druhou rovnou, jak co do prestiže, tak i komfortu.

Proto může udivit tvrzení publicisty Pavla Kosatíka, že když se Svoboda stal prezidentem, Irena Svobodova „zpočátku ani nechtěla na Hrad“, píše ve své knize Manželky prezidentů: Deset žen z Hradu. Jako důvod uvádí její souvislou činorodost a pracovitost, která jí – dceři mlynáře z Cvrčovic – byla vlastní. Zásadně se například zasloužila o budování JZD v Hroznatíně, Svobodovu rodišti. Z postu první dámy se zase úpěnlivě zasazovala o vznik SOS vesniček.

Její vztah k Hradu byl uctivý,“ píše Kosatík. „Vnímala ho ne jako místo vytvořené k bydlení a práci, ale hlavně jako kulturněhistorickou památku, za Svobodových předchůdců příliš izolovanou od ostatního světa. První, o čem Svobodovi po příchodu na Hrad rozhodli, bylo zbourání plotů mezi Belvederem a Královskou zahradou.“ Tím tak padla jedna z prvních mnoha bariér, které na Hradě začal stavět Gottwald, který například nechal zdi kolem zahrad Hradu navýšit, a zabednit mřížoví plotů, aby nebylo vidět dovnitř. I tohle však za éry Svobodových na Hradě vzalo rychle za své.

Ač se původně na Pražský hrad nechtěla stěhovat, nakonec Ireně Svobodové přirostl k srdci a ze všech sil se snažila jej zvelebit.
Autor: ČTK - Karel Mevald

Zdaleka se nejednalo o jediné změny, které Irena Svobodová na Hradě učinila. Zasloužila se například o to, aby se opravil a zrenovoval starý nábytek z éry prezidenta Masaryka. „První prezident byl pro ni autoritou: často se ptala, jak věci na Hradě vypadaly za jeho »vlády,« a snažila se je napodobit, vrátit do původního stavu.“ Tak se stalo, že se do interiérů Hradu vrátil původní masarykovský nábytek, který nahradil „modernější” kousky z éry prezidenta Novotného.

Hradní hospodářka a zahradnice

Hradní personál si Irenu oblíbil, protože na rozdíl od své předchůdkyně (Boženy Novotné – pozn. redakce) prý řešila problémy v klidu. Ačkoliv měla za sebou těžký život, dokázala si uchovat vřelost a přirozenost v chování i smysl pro humor,“ líčí Kosatík. Na rozdíl od svých předchůdců prý také Svobodovi žili na Hradě relativně „skromně a bez pompy.“

Nejpozoruhodnější přitom je, že na Hrad zvala co nejvíce lidí to šlo. „Jen přijďte, ukážu vám, jak to tam vypadá,“ měla podle Kosatíka s oblibou říkat. „Šlo jí o to, aby co nejvíc lidí vidělo Hrad zevnitř.“

Její velkou vášní pak bylo zahradničení. „Irena ráda navštěvovala skleníky na Hradě, radost měla třeba ze sklizně citronů, kterých si jednou natrhala celý košík,“ popisuje Kosatík. Údajně se dokonce měla vyslovit pro to, aby na Hradě vznikl celý skleník s citronovníky. Teprve po upozornění zahradníků, že je levnější dovážet citrony z ciziny, uznala, že to není nejlepší nápad. V zásadě ji ale do puntíku vystihuje. „Hospodářská správa z jejího příkazu přestala bezplatně zásobovat domácnost hlavy státu a prezident si u ní otevřel účet,“ - v té době něco docela nevídaného.

Ztráta nejbližších

Irena Svobodová se narodila 10. ledna 1901 ve Cvrčovicích, v malé vesničce u Kroměříže. Byly to přitom právětzv. »Hanácké Athény,« kde se ve svých 22 letech seznámila s tehdejším kapitánem a veteránem z první světové války Ludvíkem Svobodou. Ke svatbě došlo v roce 1923, přičemž manželství trvalo šťastně až do konce Svobodových dnů, a to navzdory četným krizím a hrůzám, které spolu manželé prožili.

V roce 1942 byl nacisty po brutálním mučení v koncentračním táboře Mauthausen zavražděn jediný syn manželů Svobodových – Miroslav. Nebylo mu ještě ani 18 let. „Svoboda v pamětech píše, že jeho syn zemřel na injekci do srdce,“ upozorňuje Kosatík. Nacisté také nechali popravit její bratry a strýce a zrovna tak maminku, která se konce války nedožila o pouhý měsíc. Před gestapem se Svobodová musela skrývat po celou válku, ač byla aktivně zapojena do odboje, zrovna tak jako její manžel, který coby armádní důstojník osnoval plány na osvobození Československa v zahraničí.

Dýka do zad

Po válce se Svobodovi stali respektovaným párem, tím spíše že se Ludvík stal ministrem obrany a v zásadě i národním hrdinou. O to více manžele zaskočila 50. léta pod taktovkou zhůvěřilých komunistů, jako byl například Klement Gottwald. Ten se na jedné slavnosti na Hradě měl v opilosti přimotat ke Svobodovi a pronést nahlas tak, aby to lidé včetně Ireny slyšeli, že „ať si nikdo nemyslí, že ho zásluhy zachrání.“ Co se tím mělo na mysli, je nasnadě.

Během nadvlády KSČ bylo standardní, že se v žádném případě neodkazovalo nebo nenavazovalo na předkomunistické prezidenty. V tomto ohledu byla Irena Svobodová výjimkou - ctila a uznávala Tomáše Garrigue Masaryka, a z jejího popudu se jeho dřívější nábytek vrátil do hradních interiérů.
Autor: ČTK - Jiří Rublič

V roce 1952 byl Svoboda zatčen na pražském hlavním nádraží, a Irena Svobodová tak znovu zažívala pocity úzkosti a beznaděje, zrovna tak jako za protektorátních let. Ani orodování u politických špiček nepomohlo, a zdálo se, že Svobodu čekají ty nejhorší vyhlídky. V řadě vykonstruovaných politických procesů, které byly v Československu v 50. letech „v módě“ byly na popravu poslány desítky obětí. A to včetně do té doby prominentních členů KSČ. Svobodovi v té době paradoxně nepomohl žádný český politik – propuštěn byl až na intervenci sovětských orgánů, které na Svobodův podíl při válce s nacistickým Německem nezapomněly.

Prezidentem se Svoboda stal až po vlně politických rehabilitací v roce 1968. Úřad vykonával navzdory postupujícím zdravotním problémům až do roku 1975, kdy byl pro své chatrné zdraví zbaven prezidentství. Poslední dny dožil ve své břevnovské vile, zemřel 20. září 1979. Jeho manželka jej přežila o pouhých 10 měsíců – zemřela v ranních hodinách 17. července 1980.

Fotogalerie
39 fotografií