8°C
Jak už to tak u středověkých osobností bývá, o životě Beneš Krabice z Veitmile se toho neví zdaleka tolik. Snad pocházel z České lípy, kdy se však narodil, to se patrně nedozvíme – spokojme se s 1. polovinou 14. století. Mnohem zajímavější události se však dozvíme z Kroniky kostela pražského, kterou „dvorní kronikář“ Karla IV. v Praze sepisoval. Právě díky němu se toho tolik ví o skutcích a době Karla IV.
Křest vínem
Nás zajímá, co se dočteme o Praze. Díky Benešovi například známe ledasco. Dokonce i konkrétní datum založení Nového města pražského – 25. duben 1348. Karel „dal vystavět velmi pevnou hradbu s bránami a převysokými věžemi od hradu Vyšehradu až na Poříč. Ale i samotný vrch Vyšehrad obehnal zdí a velice pevnými věžemi a celé to dílo dokončil za dva roky,“ dozvíme se z Kroniky kostela pražského.
O Karlovi se obecně ví, že rád hodoval a popíjel víno. Proto nepřekvapí rozmach vinařství, který nastal právě ve 14. století. Naopak možná překvapí, že právě víno stálo za rozmachem tehdejší Prahy. Karel „přikázal vysázet okolo města Prahy zahrady a vinice a pro tyto zahrady a vinice velmi přibylo obyvatelstva. Když to viděli páni, šlechtici, řeholníci i prostí lidé, vysazovali všude v Čechách vinice a zahrady.“
Koruna na hlavě světce
Kronika kostela pražského se nejmenuje takto náhodou – oním kostelem je míněn chrám sv. Víta. Beneš Krabice z Veitmile byl dlouhá léta kanovníkem kapituly sv. Víta a jednu dobu dokonce vedl dostavbu chrámu. Karlu IV. byl velmi blízký, a řadu ze svých zpráv údajně zaznamenal z vyprávění samotného krále. Lze se takto domnívat například o následujícím průběhu oslav korunovace Karla na českého krále ve svatovítské katedrále.
„I byl postaven dům pro hostinu v městě pražském, na tržišti u svatého Havla, ověšen čalouny a hedvábnými látkami, a všichni byli nádherně obslouženi,“ líčí kronikář. „Král pak daroval korunu, jíž byl sám korunován, svatému Václavu, aby byla v určených dnech v Pražském kostele vkládána na jeho hlavu, a ustanovil, že všichni čeští králové, jeho nástupci, mají být korunování touto korunou a mají jí užívat jen v den své korunovace a týž den ji uložit na noc do pražské sakristie, a to pod trestem vyobcování z církve.“
Velká voda vzala půlku Prahy
Od Beneše se mimo jiné také dočteme, že záplavy Prahy byly ve středověku takřka „na denním pořádku.“ Vyjma té, která nastala v roce 1359, zasáhla Prahu ještě větší velká voda v roce 1367. „Voda zaplavila téměř polovinu pražského města a rozlila se až ke kostelu svatého Mikuláše na Kurném trhu (jde o prostranství před nynějším kostelem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí – pozn. redakce) a ke kostelu svatého Jiljí, a v těchto ulicích se přede dveřmi kostelů chytaly ryby.“
Toto líčení možná zní trošku úsměvně, nicméně když čteme dál, dozvíme se, že „tato povodeň napáchala mnoho zlého a mnohým způsobila nenahraditelné škody,“ píše kronikář. O jaké nenahraditelné škody šlo? Beneš konkrétně zmiňuje poničení rozestavěného Karlova mostu, mnoho pobořených domů a spoustu utonulých. A bez zajímavosti není ani zmínka o vyplavených sklepeních tehdejšího arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. O další povodni se kronikář zmiňuje k roku 1370, kdy „celý tento rok byl totiž deštivý.“
Císař důvěrník
Benešova latinsky psaná kronika se místy více podobá líčení skutků Karla IV., než vylíčení historie Prahy či Čech, natožpak svatovítského chrámu. Ostatně autor se netají, že kronika vznikala „podle záměru pana císaře.“ A tak také vypadá. Když Karel IV. náhodou onemocněl na Karlštejně, Beneš se o tuto událost musel podělit brkem a inkoustem. Stejně tak, že „léta páně 1373 slavil pan císař velikonoce v Pražském kostele a na Hradě,“ nebo že mu při pobytu v Porýní „vypadla ve spánku bez jakékoli bolesti jedna stolička a na jejím místě vyrostl jiný zub.“
„Lamželezo“ Alžběta
Kdo zná film Noc na Karlštejně z roku 1973, ten ví, že čtvrtá manželka Karla IV. – Alžběta Pomořanská – měla mít v rukách sílu jako hrom. Nejednalo se o žádnou filmovou licenci. To se ve středověku opravdu tradovalo, a to zásluhou Karlova dvorního kronikáře – jak jinak.
„Tato paní císařovna měla v rukou takovou sílu, že si někdy v té době v přítomnosti mnoha knížat, pánů a šlechticů, dala přinést novou podkovu, ukovanou pro velkého valacha, a tuto podkovu ta paní svýma vlastníma rukama zlomila,“ píše Beneš. „Ta paní předčila svou silou všechny, i nejsilnější muže, pokud šlo o lámání jakýchkoli železných věcí. A neučinila to jen tenkrát, když jsem to já, kdo toto píši, viděl.“
Svědek času a stavitel
„Beneš se ve své kronice dostal až k roku 1374. V pokračování mu zabránila smrt v roce 1375,“ píše historik Jiří Spěváček v knize Karel IV. „Jeho zprávy jsou věcně a vcelku spolehlivé, neboť byl svědomitým a pozorným svědkem dění kolem sebe,“ myslí si Spěváček.
Beneš Krabice z Veitmile, který zemřel 27. července 1375, se zapsal také pod vzhled a dispozice chrámu sv. Víta. Konkrétně totiž dohledal celkem 19 zesnulých biskupů, jejichž ostatky nechal v chrámu pietně pohřbít do kamenných rakví, které měly olověné destičky s poznačenými jmény. A na příkaz Karla IV. totéž učinil i s českými knížaty a králi. Není proto divu, že se zdech chrámu dodnes nachází Benešova busta, a že jeho jméno je jedno ze 72, které zdobí fasádu Národního muzea.
