10°C
Vztah Čechů k Zikmundovi je dlouhodobě složitý a protkaný křivdami. Doposud je prostřední z Karlových synů považován nepříliš lichotivě za „lišku ryšavou“, která se v Kostnici roku 1415 podílela na upálení Jana Husa. Ničemu nepomohlo ani to, že v březnu 1420 coby říšský král vyhlásil proti českým husitům křížovou výpravu a hodlal Čechy a Pražský hrad dobýt útokem.
Poslední Lucemburk
Když v roce 1419 zemřel nejstarší Karlův syn – Václav IV. (†58), byl Zikmund posledním žijícím mužským potomkem slavného císaře. Jelikož Václav zemřel bezdětný, bylo nasnadě, že uvolněný český trůn podědí právě Zikmund. Prahou v té době doslova otřásala anarchie, když se spolu na ulicích potýkali katolíci a husité, trůn byl bez krále a katoličtí novoměstští radní čerstvě „defenestrovaní“.
„Zikmundovi jako budoucímu dědici České koruny nemohlo být lhostejné, jak se situace v Praze vyvíjí,“ podotýká historik Wilhelm Baum v knize Císař Zikmund. Dokud Václav IV. žil, naléhal na něj Zikmund, aby situaci se vznětlivými husity řešil. „Pohrozil křížovou výpravou a zbavením trůnu, jestliže konečně nebudou podniknuta rázná opatření k potlačení kacířů.“
Do Čech zavítal Zikmund zhruba půl roku po Václavově smrti – v prosinci 1419. Původně doufal, že se s husity nějak domluví a že se nevraživá situace bude řešit klidněji než zbraněmi – což šlo stěží. Českým šlechticům „vysvětloval, stejně jako už dříve v dopisech, že chce chránit ta zřízení, která vytvořili jeho děd, otec a jejich předci. Pod touto nejasnou odpovědí si každý mohl představit všechno, nebo nic,“ píše Baum.
Právoplatný dědic bez trůnu
O tom, že nakonec „odbojnou“ Prahu a husitské Čechy vezme Zikmund útokem, se patrně rozhodovalo zkraje roku 1420. Nejenže nechal ve Vratislavi „upálit dva husity z Prahy“, ale ještě proti Čechům vyhlásil výše zmíněnou křížovou výpravu. „Jakmile v Čechách vešla ve známost (…), vyvolala bouři rozhořčení. O skutečném smýšlení krále Zikmunda si už nedělal nikdo žádné iluze,“ píše Baum. „Koncem března prohlásilo hlavní město Praha v manifestu Zikmunda za sesazeného.“
Pro ambiciózního a průbojného vladaře nešlo o lichotivou situaci – pořád se jednalo o nejdůležitějšího muže římsko-německé říše a fakt, že jej za krále odmítala jeho rodná země, natož město, ve kterém vyrůstal a byl vychováván, zburcovalo ještě více Zikmundovou výbušnou povahu. Do Čech se údajně vypravil se 100tisícovým vojskem.
K Praze dorazil koncem jara 1420. Nejprve vyplenil Nový Hrádek u Kunratic, z něhož dnes známe romantickou zříceninu veprostřed Kunratického lesa, aby se následně utábořil u Zbraslavi. Kupodivu dobytí Pražského hradu bylo snazší, než si kdo myslel. Tehdejší nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka „ve snaze zajistit si beztrestnost přešel na jeho stranu a vydal mu Pražský hrad,“ píše Baum.
Nezapomenutelná ceremonie?
Že Praha není jen Pražský hrad, pochopil Zikmund záhy. 14. července jeho křižácká vojska utrpěla celkem ostudný debakl v bitvě na Vítkově. To ale Zikmundovi nebránilo v tom, aby se zařídil podle svého. Dva týdny po prohrané bitvě uspořádal v Chrámu sv. Víta vlastní korunovaci na českého krále. „Od tohoto data začal Zikmund připojovat na jím vystavené listiny k dříve používaným titulům král římský, uherský, dalmatský a chorvatský i titul král český,“ píše Baum.
Chvíle hrůzy na palubě letadla do Prahy! Tři cizinci nadávali cestujícím a zpívali nacistickou hymnu
Zikmund „musel své věrné patřičně odměnit“, píše Baum. V případech korunovací to takto bývalo zvykem. Jenže v té době, navíc ve znepřáteleném městě, měl Zikmund hluboko do kapsy a nebylo kde brát. „Bohaté kláštery už vydrancovali husité, ovšem ani věčně zadluženému Zikmundovi nečinilo přílišné potíže dát roztavit svatovítské monstrance, relikviáře, zlaté náčiní a sošky, aby měl čím vyplatit vojáky. Poklady byly odvezeny i z Karlštejna. Zikmund dokonce Norimberku zastavil říšské klenoty a míšeňskému markraběti zase několik českých měst.“
Útěk a definitivní návrat
V Praze Zikmund dlouho po korunovaci nepobyl a raději odtáhl do Kutné Hory, odkud podnikal další vojenské kroky na ovládnutí města. Vše marně. Zikmundovo tažení do Čech, zvláště na Prahu, skončilo fiaskem. Potěšit jej určitě nemohlo ani to, že jej Češi za svého krále neuznali, takže v zemi prakticky nastalo bezvládí.
Až po dlouhých 16 letech nejrůznějších diplomatických kliček, vojenského nátlaku a především četných ústupcích Zikmund přece jen dosáhl svého. 23. srpna 1436 se tehdy již císař slavnostně „vrátil“ do Prahy. „Nebyl žádný pomstychtivec. Do boje ho hnaly vyšší pohnutky. Nyní se snažil, aby v zchudlé zemi zavládl klid. Zikmundovi holdovali před Staroměstskou radnicí, holdovalo se mu i před radnicí Novoměstskou,“ dovídáme se. „Dal rovněž do Prahy dovézt svatováclavskou korunu, vyvezenou ze země v roce 1420, za což mu utrakvističtí stavové zvláště poděkovali.“
„Zdá se, že Zikmund v Praze navázal na politiku svého otce a že chtěl hlavní město království učinit sídlem císařství,“ podotýká Baum. Na to už bohužel nikdy nedošlo. Na smrt nemocný císař zemřel na cestě z Prahy do Uher ve Znojmě 9. prosince 1437 coby poslední Lucemburk, který kdy panoval z Pražského hradu.
