9°C
Film se odehrává mezi lety 1968 a 1989. Vy jste se narodil v roce 1975, takže na to období asi mnoho vlastních vzpomínek nemáte, ne?
„To je pravda. Ale pamatuju si ten základní pocit, že se musí automaticky respektovat politická autorita a všemi možnými způsoby vyjadřovat obdiv ke komunismu, jinak člověk dostane přes prsty. A vzhledem k tomu, že jsem byl dost drzé dítě a rád jsem si dělal legraci z »komunismu na věčné časy«, zažil jsem to i na vlastní kůži. (smích) Rodiče kvůli mně několikrát museli na kobereček k soudružce učitelce.“
A tohle vám pomohlo vcítit se do té normalizační atmosféry strachu?
„Částečně ano. Pak jsem toho dost načetl, sledoval jsem dobové záznamy a snažil jsem se vžít do pocitu dospělého člověka, kterému tehdy šlo samozřejmě o víc než jen o třídní důtku nebo o to, jestli dostane od rodičů na zadek – o vlastní existenci, budoucnost.“
VIDEO: Dagmar Havlová: Letos budu bez dovolené, nechci přenášet zmutované viry!
Dagmar Havlová: Letos budu bez dovolené, nechci přenášet zmutované viry! Hana Hoschlová, Lukáš Červený
Co všechno jste načítal?
„Co se dalo. Havlovy eseje, divadelní hry, ale taky rozhovory s ním, i v zahraničním tisku. Zdaleka nejvíc mi ale dal jeden jeho dosud nezveřejněný text. Dostal jsem se k němu přes Davida Duška, vnuka Zdeňka Urbánka, což byl takový Havlův mentor. David v pozůstalosti po dědovi objevil několik zajímavých věcí, mezi nimi i takový zápisník, kam si Havel zaznamenával své pocity, když komunistům výměnou za propuštění z vězení podepsal, že se už nebude politicky angažovat.“
Ve filmu je tohle jeden z těch nejzásadnějších momentů.
„Protože mě to totálně dostalo! On v tom zápisníku úplně otevřeně píše, že selhal. Že ho sice obelhali, ale on to morálně neustál. Nesl to velmi těžce. A pro mě je ta chvíle, kdy Havel – bojovník za lidskou statečnost – taky jednou statečný není a ukáže svou slabou lidskou stránku, hrozně silná.“
Už jste zmínil, že jste scénář konzultoval i s pamětníky. Co konkrétně jste s nimi probíral?
„Nejvíc mě samozřejmě zajímaly odstíny Havlovy osobnosti a jeho vztah s Olgou. Takovým hlavním poradním hlasem pro mě byla paní Anna Freimanová s manželem Andrejem Krobem, kteří měli v 70. letech na Hrádečku chalupu vedle Havlových a byli s nimi opravdu v dennodenním kontaktu. No a samozřejmě bývalá první dáma Dagmar Havlová.“
Ta se ale s Havlem seznámila až později...
„Ano, ale myslím si, že jeho povahu znala vůbec nejlíp. Měli dlouhý, blízký a velmi intenzivní vztah.“
Vyšlo vám z těch rozhovorů s pamětníky něco, na čem se v souvislosti s osobností Václava Havla všichni shodovali?
„To byla určitě ta jeho vrozená slušnost a zdvořilost, kterou všichni označují až za neuvěřitelnou.“
A prozradili něco, co vás třeba překvapilo?
„Zrovna paní Havlová zmínila takovou drobnost – že Havel byl přeučený levák. To znamená, že on automaticky bral věci do levé ruky, ale psal pravou. A když jsme pak do hlavní role obsadili Viktora Dvořáka, zjistili jsme, že on je taky levák. Jak říkám, drobný, ale milý detail.“
Tak když jste takový detailista, vysvětlete mi, proč jste nenatáčeli na autentických místech? Třeba filmový Hrádeček se prý nachází asi deset kilometrů od toho skutečného...
„A Havlův byt jsme si postavili ve starém činžáku, ano, ano. (smích) My jsme se už na začátku shodli, že točíme dramatizaci, nikoli dokument. I filmové postavy jsou jen naše verze reálných postav. A stejně jsme přistupovali k lokalitám. Nehledě na to, že při natáčení se toho vždycky strašně zničí. Když je na jednom místě kolem šedesáti lidí, nedá se to dost dobře ohlídat: někdo se blbě otočí a rozbije stativem okno, podlahy dostanou pořádně zabrat... A to bychom dost neradi na těch skutečných místech řešili.“
Výjimkou byl ale balkon Melantrichu, kde jste točili záběry z listopadu 1989. A navíc přesně 30 let poté.
„Jasně, tam jsme natáčeli davové scény, protože na Václaváku zrovna probíhaly oslavy výročí sametové revoluce spojené s demonstrací proti vládě.“
Jaké to bylo?
„Pro mě hodně emotivní. Uvědomil jsem si, že ti lidé pod námi protestují proti základním věcem: rozkrádání státu, zneužívání moci a prosazování vlastních zájmů. A to je vlastně to, co po Havlovi s odstupem času zbylo – nešlo mu o peníze, ale o to, aby změnil zásadní věci. Což byl taky jeden z důvodů, proč jsme ten film začali dělat – abychom připomněli, že společnost může stát i na jiných než jen ekonomických hodnotách.“
Tohle by si z filmu měli diváci odnést?
„Taky. Mám pocit, že hlavně u mladé generace je to dneska všechno o tom, kdo bude mít hezčí fotku na Instagramu, stávají se z nás ovečky. Přitom Havel je jedinečným důkazem toho, že stojí za to prosazovat vlastní názory, ačkoli se neshodují s názory většiny. A ne proto, že se to jednou zúročí, ale pro vlastní dobrý pocit.“
Bylo komplikované pronajmout si Melantrich?
„Kupodivu vůbec ne. Naši produkční zjistili, že je to balkon nějakých hotelových pokojů. Zavolali, asi za sto euro na den to zarezervovali, a bylo. On vlastně vůbec výběr všech lokalit byl docela snadný...“
I výběr Hrádečku?
„Taky. Tu chalupu náhodou našla lokační firma, kterou si najímáme před natáčením. Zrovna si ji koupil nový majitel, který ji chtěl rekonstruovat, takže se to docela hodilo – nemuseli jsme se bát, že něco rozbijeme.“
A on měl zase peníze na opravu.
„Přesně. (smích) A zajímavé bylo, že nám pak říkal, že kupní smlouvu podepisoval v realitce, která sídlí v tom městském domě, kde Václav Havel žil – vedle Tančícího domu na nábřeží. To jsem bral jako znamení, že jsme tam správně.“
Jak se vám sháněly kostýmy?
„To naopak úplně snadné nebylo. Ve fundusu České televize samozřejmě je spousta oblečení z té doby, ale je už takové ošuntělé. A naše kostýmní výtvarnice Natálie Steklová od začátku správně tvrdila, že Havla přece nemůžeme oblékat do obnošených hadrů, protože on vždycky vypadal dobře, zápaďácky. Takže co se dalo, jsme vypůjčili, nakoupili v second handech a zbytek se šil tak, aby oblečení vypadalo dobově a na kameru dobře.“
VIDEO: Geislerová na premiéře filmu Havel: Olgu jsem si pouštěla v dokumentech
Geislerová na premiéře filmu Havel: Olgu jsem si pouštěla v dokumentech Hana Hoschlová, Lukáš Červený
Když už jsme u té kamery, prozraďte mi, jak hercům vysvětlujete svůj režisérský záměr?
„Nejdřív jim dám přečíst scénář a nic jim k tomu neříkám. Pak se s nimi sejdu a zajímá mě, jak ten text pochopili, jak svou postavu vnímají. Řekneme si, co vidíme odlišně, a shodneme se, čí pohled je pro film lepší. Ve výsledku je to pak kompilace mých a hercových nápadů.“
Takže jste spíš hodný rejža.
„Ne spíš. Já jsem hodný rejža.“ (smích)
To si na place ani nezakřičíte?
„Tak to vůbec. Nekřičím, ani se nerozčiluju, protože v sobě mám pořád zakořeněný pocit, že celý tým to dělá pro mě – i když je za to placený. Mám rád tvořivou atmosféru, když se lidi kolem mě můžou otevřít a cítí se uvolněně. Neříkám, že mi z toho občas nejde hlava kolem, protože natáčení je přece jen jeden velký stres. Ale přeberu si to večer sám, nad dvěma točenýma.“ (smích)
Kdy jste s výkony svých herců spokojený?
„Jakmile se nám společně podaří skloubit jejich vlastní povahu s povahami rolí, které ztvárňují. Pak jsou ty výkony autentické.“
Tak to jste měl v případě Viktora Dvořáka asi velké štěstí. Já jsem s ním dělala rozhovor právě toho 17. listopadu na balkoně Melantrichu a nemůžu si pomoct – on na mě působil přesně tak, jak popisujete Havla. Byl až neuvěřitelně zdvořilý a přemýšlivý.
„Jsem strašně rád, že to říkáte, protože přesně z toho důvodu jsem ho obsadil. Ne proto, že by byl až tak moc fyzicky podobný Havlovi – obsadil bych ho, i kdyby nebyl. Ale pro tu jeho povahu přemýšlivého, slušného a kultivovaného intelektuála.“
Ona tedy ani ta fyzická podoba není zanedbatelná.
„Přitom tohle byla docela náhoda. Když jsme hledali Havlova představitele, říkal mi můj spoluscenárista Ruda Suchánek, že před dvaceti lety bydlel na FAMU v jednom pokoji na koleji s klukem, který byl Havlovi podobný. Mávl jsem nad tím rukou. Později můj pomocný režisér začal mluvit o tom, že nedávno při natáčení jiného filmu potkal herce, který měl dokonale havlovské rysy.“
Věděl jste, že oba mluví o Viktoru Dvořákovi?
„Ze začátku ne, ale když jsem se toho dopídil, přišlo mi to jako znamení. Pozval jsem Viktora na casting, a jakmile vešel do dveří, věděl jsem, že je to on. Měl lehce skloněnou hlavu, trochu stydlivě žmoulal v ruce text... A jakmile jsem se dozvěděl, že se narodil v říjnu ve Váhách, jen o dva dny později než Havel, nebylo co řešit.“
Věříte snad na věci mezi nebem a zemí?
„To ne, ale možná bych měl začít. Těch osudových momentů bylo při přípravě filmu až moc.“
A co kdybyste teď na ulici potkal skutečného Václava Havla? Na co byste se ho zeptal?
„Jestli už ten film viděl a jak se mu líbil.“ (smích)
Myslíte, že by byl spokojený?
„Těžko říct. Některé věci jsme změnili oproti přísné faktografii a trochu jsme je zdramatizovali, což nám někteří kritici vyčítají. Ale vzhledem k tomu, že i on si na sklonku života vyzkoušel filmovou režii (v roce 2011, snímek Odcházení – pozn. red.), věřím, že by byl shovívavý a odpustil by nám to.“
