Čtvrtek 25. dubna 2024
Svátek slaví Marek, zítra Oto
Oblačno, déšť se sněhem 9°C

Petr Janda přiznal: S marjánkou jsem skončil, na tvrdší si netroufám!

4. září 2020 | 06:00

Když Petr Janda hledal nového klávesistu, přihlásilo se mu na padesát zájemců. Všichni písničky Olympicu dobře znali a někteří dokonce uměli zahrát celý repertoár. „Je vidět, že jsme se zapsali do povědomí nejen fandů,“ říká rocker, kterému za dva roky bude osmdesát. Prestižní post nakonec získal Pavel Březina a Olympic s ním už natočil novou, tvrdší desku – Kaťata.

Na frontmana skupiny jsou kladeny vždycky větší vizuální nároky, řešíte to nějak?
Já jsem spíš taková syntetická postava, která skládá, hraje na kytaru, mluví… Ale jo, je to frontmanský post, nicméně tyhle věci mě nikdy nějak nenapadly.

Copak nesledujete kolegy v zahraničí a nepídíte se po tom, co u nich vidíte?
To je zajímavý v určitém věku, teď už to smysl nemá. A tenkrát jsme se koukali na Beatles a na Stouny, chtěli jsme mít taky takový trička. Ale kde jste je tady mohli koupit? Kalhoty, boty… no to vůbec. Obdivovali jsme, jak chodili oblečený, učesaný, upravený… Jednou jsme si dokonce nechali ušít šaty jako Beatles. Přinesli jsme do salonu obrázek a řekli: Takhle chceme vypadat. A pan krejčí: Samozřejmě, pánové, ušiju, jak je libo.

Co kyslíkový stan, píchání céčka do žíly a jiné podpůrné prostředky?
Jednou v životě jsem si nechal píchnout kalcium, protože jsem nemohl zpívat, ale vůbec mi to nepomohlo. To už je strašně dávno. Zaplaťpánbůh mám opravdu ocelové hlasivky. Mně akorát vadil kouř, proto jsem přestal kouřit. Už před dvanácti lety. Hrozně mi to pomohlo ve všech směrech. Vidím ty vrstevníky, co toho nenechali, jak za tu dobu zchřadli, nemůžou vyjít ani půl patra. Já tyhle problémy nemám, sportuji, ale podpůrné prostředky jsou mi nějak cizí.

Včetně drog?
No, to vůbec. Mně ani ta marjánka… Poslední jsem kouřil v Amsterodamu. Tam se nějaký Holanďan furt snažil se mnou skamarádit a ubalil mi takovýho jointa, že se mi protočily fusekle na nohou. Mně bylo tak zle… Do toho jsem ještě, blbec, chlastal, takže se mi chtělo čůrat a bylo mi jasné, že na ten záchod už nedojdu. Pak jsem celou noc chodil po Amsterodamu a říkal si, že to bylo naposledy, co jsem se něčeho takového dotknul. Samozřejmě, když to někomu dělá extrémně dobře, tak to zkusí znova. Ale mně to nesvědčí a toho, co by mi udělalo dobře, se bojím.

Okleštilo se cestování, přičemž vy jste na něm s manželkou Alicí takřka závislí. I s dětmi lítáte po světě od jejich útlého věku. Nebojíte se, že váš život začne být všední až nudný?
To ne. Ale je pravda, že jsme cestovali často a díky tomu máme všude přátele a těšíme se na ně. V Americe jsem byl za posledních dvacet let určitě asi pětadvacetkrát. Někdy i třikrát za rok. V Austrálii šestkrát, na Novém Zélandu dvakrát. A k tomu asijské země Singapur, Hong Kong, Malajsie, Thajsko, Maledivy… A samozřejmě celou Evropu mám projetou: Švédsko, Německo, Británii, Španělsko, Francii. Ale já jsem se nikdy nepasoval do role turisty. Až s Aličkou to dostalo úplně jiné grády. Ona to má ráda. A já jsem se přizpůsobil a líbí se mi to. Protože když se pak s někým bavíte, tak máte pocit, že o tom světě přece jenom něco víte.

Autor: Ivana Bachoríková
Video se připravuje ...