9°C
Na rodičovské „dovolené“ máte tolik času, až nemáte žádný. Se ženou se maximálně věnujeme dítěti, ale společných chvilek o samotě si moc neužijeme. Babičky bydlí daleko od Prahy a jediní, kdo hlídají, jsou občas teta a sousedi. A proč to říkám? Protože jsem i přes těch deset hodin denně, které trávím sám s dítětem, nebyl schopný za 9 měsíců jít ke své kadeřnici. Závidím ostatním maminkám, že můžou využívat svoje rodiče na hlídání.
Děsí mě představa mého neposedného chlapečka, jak s gustem demoluje kadeřnictví, zatímco já si nechávám dělat účes. Takže to stále odsouvám a vypadám jako svoje sedmnáctileté já, akorát s vráskami. A to je fakt špatný. Když jsem totiž před lety ukazoval svůj pas v Kolumbii, policisté si ho vzájemně na pasové kontrole předávali a srdečně se smáli. V cestovním dokladu jsem měl totiž fotku ze svých -nácti, kdy mi vlasy končily pod lopatkami. A teď se k tomu děsivě blížím.
Tatínkovské dno
Po devíti měsících můžu tedy říct, že jsem padl na pomyslné mateřské dno. Pletou se mi dny, nakupovat chodím v domácích teploších a skvrny na triku od soplů, jogurtu, rajčat a všeho, co do mě Pepín utře, mi nevadí. Sotva doma pořádně uklidím, za dvě hodiny to vypadá, jako by mi bytem proběhl rozvášněný fotbalový dav. Takže ani to uklízení a vaření tolik nehrotím. Protože je to všechno zbytečný. Je tohle normální pocit rodičů v domácnosti?
Tatínkovy radosti
Když mě zrovna dítě nerozčiluje, nastávají i krásný momenty, za něž ta rodičovská roční zkušenost stojí. Cítím velkou hrdost, když si Pepíno poprvé sám odběhne na záchod, stoupne si na stoličku a vyčůrá se. Vůbec nevadí, že je mísa a všechno okolo počůraný, ale ta radost, jakou z toho oba máme, stojí za neostříhaný vlasy.
Ten moment, kdy mu půl roku téměř každé poledne zpívám různé písničky na usínání a on si pak při hraní sám sobě říká: „Jede, jede mašinka, kouři komínka,“ stojí za skvrny na teplákách. A chvíle, kdy mu dám tyčinku a on mi poprvé sám od sebe řekne: „Děkuju,“ nebo mi jindy sám od sebe donese hadr při uklízení, nebo sám naskládá kostky do krabice nebo mě prostě přijde obejmout, tak ty chvíle stojí i za to rozčilování kvůli nepořádku.
