Jako jedna z mála českých královen spatřila Eliška první světlo života přímo na Pražském hradě, kde se 20. ledna 1292 narodila královskému páru Václavu II. (†33) a Gutě Habsburské (†26).

O Eliščině dětství není mnoho známo. Zda bylo radostné, se ale nedá říci. Vychovávaná byla pro církevní dráhu, takže byla po celý život velmi zbožná. Když bylo Elišce pět let, zemřela jí maminka, „která ve vysokém stupni těhotenství neunesla zátěž slavnostních korunovačních obřadů,“ uvádí v knize Eliška Přemyslovna: Královna česká historička Božena Kopičková. Se svou macechou Eliškou Rejčkou (†47) ji pak pojila vzájemná řevnivost a nelibost.

V roce 1305 na Václava dolehla plnou tíží tuberkulóza, a Eliška se stala ve svých 13 letech úplným sirotkem. Rok nato rukou vraha zemřel Eliščin jediný bratr Václav III. (†16), čímž Přemyslovci vymřeli po meči. Na Václavových dcerách, včetně Elišky, zůstalo viset břemeno toho, kdo se ujme české koruny.

Hra o trůn

Za českého krále byl zvolen Jindřich Korutanský (†asi70), který byl ženatý s Annou Přemyslovnou (†22), Eliščinou starší sestrou. Naděje, které Češi v Jindřicha vkládaly, se ukázaly být liché. Nesplňoval ideály dobrého krále, pokračovatele přemyslovské tradice. Čechy strádaly. Opatovi zbraslavského kláštera Konrádu z Erfurtu (†asi 81) se Eliška měla v roce 1309 svěřit, že pustošení království „padá hlavu švagra Korutana a sestry Anny,“ popisuje Kopičková.

„Pod tlakem událostí se princezna Eliška v sedmnácti letech rozhodla snad z pocitu povinnosti vůči otcovskému dědictví vyměnit řeholní oděv za královskou korunu a božského ženicha za pozemského,“ líčí historička. Tím se měl stát tehdy teprve 14letý Jan Lucemburský, který byl Elišce „přidělen“ po shodě české šlechty s tehdejším králem Svaté říše římské Jindřichem VII. (†39), Janovým otcem.

»Ponižující« zkušenost

Už první setkání budoucích manželů přineslo nepříjemnosti toho nejhrubšího zrna. Eliška sice udělala na svého snoubence i tchána skvělý dojem, Kopičková ji popisuje jako „vhledem vysokou a majestátní ženu s tmavými vlasy a tmavší barvou obličeje,“ nicméně kvůli jejímu věku panovaly obavy stran toho, zda je ještě pannou. Tuto nejistotu navíc posilovaly škodolibé pomluvy.

Česká královna Eliška Přemyslovna.
Autor: ČTK

Vyšší věk býval často spojován s ověřováním panenství sborem úctyhodných matron, při jehož představě dnes naskakuje husí kůže,“ líčí historička. „Eliška, chtějíc se očistit od falešného podezření a přinést důkaz o své panenské čistotě, přistoupila na tuto ponižující proceduru.“ Pro Elišku muselo jít o nelehký a těžko skousatelný ústupek, tím spíše, že byla dlouhá léta vychovávaná ve striktně duchovní výchově, tudíž tělesné radovánky či láskyplné objetí milujícího muže pro ni bylo tabu. Teprve poté následovala svatba ve Špýru a cesta do Prahy, odkud Janova vojska „vystrnadila“ Jindřicha Korutanského.

Zvraty v životě i v manželství

Ačkoliv manželský svazek Jana a Elišky nezačal nejpříznivěji, přesto v sobě mladí novomanželé našli zalíbení. Domov nenalezli na Pražském hradě, kde Eliška vyrůstala, nýbrž v paláci na Staroměstském náměstí. Eliška tehdy žila životem dle svých představ. Coby starší a zkušenější, která navíc na rozdíl od Jana uměla česky, měla na svého muže značný vliv a formovala četná jeho rozhodnutí.2687711:full:true:true

Avšak idyla nevydržela dlouho. Jan se stával čím dál více ambicióznějším, a do svých rozhodnutí si přestával nechat mluvit. Za stěžejní dopad v náladách královských manželů pak historička uvádí narození druhé dcerky Jitky. „Porodila místo očekávaného dědice nechtěnou dceru, což jí král dal neomaleně najevo,“ zmiňuje historička. Dědice se Jan dočkal až při narození Karla IV. (†62) v roce 1316.

»Pomatený král«

Ani tolik chtěný synek nezvrátil manželskou krizi, kdy se král s královnou pomalu přestali vídat, začali si nedůvěřovat, vinit se z podlostí a při vzájemných setkáních si dělali nepříjemnosti. Kopičková popisuje událost z roku 1319, kdy Jan přijel za Eliškou na hrad Loket. „Choval se jako při normální návštěvě, ale po vpuštění do hradu požadoval předání věží,“ uvádí. „Když se tak hned nestalo, nechal stráže, stavící se na obranu královny ostřelovat šípy. Královská choť nad jeho chování strnula v přesvědčení, že se pomátl na rozumu.“

K rozmíšce se váže strastiplný dovětek. „Uražená“ královna tehdy z hradu odjela a Janovi nechala v péči jejich tři dcery a jediného syna, tehdy tříletého Karla, o němž se historik Jiří Spěváček v knize Jan Lucemburskýa jeho doba 1296 – 1346 zmiňuje, že byl její „oporou a pýchou.“ Po svém kvapném odchodu už Karla nikdy více neviděla. Nejprve byl v izolaci od matky držen právě na Lokti, než jej Jan poslal na výchovu do Francie. Do Čech se vrátil až po Eliščině smrti.
Hrad Loket, kde došlo k definitivní rozmíšce mezi Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou. (ilustrační foto)
Autor: Profimedia

Touto epizodou definitivně skončilo „šťastné“ manželství krále a královny. „Rozchod s královnou Eliškou Přemyslovnou měl značně negativní vliv i na Janovu povahu. Stal se podrážděným, podezíravým a bezohledným ve svém jednání a po nějaký čas hledal východisko a rozptýlení v pochybném způsobu života,“ líčí Spěváček. „Často jej postihovaly i výčitky svědomí, jež zaháněl v pitkách dlouho do noci.“

Byť se manželům narodily ještě tři děti, byla to ze strany Elišky spíše z nouze ctnost či „povinnost.“ Kopičková zmiňuje třeba událost z roku 1321, kdy král na Starém Městě uspořádal velkolepý rytířský turnaj: „Zranění, které při turnajovém klání utrpěl, k němu přivedlo manželku, s níž opět nějaký čas žil společně ve staroměstské rezidenci. Neklamný důkaz o tom přineslo narození Jana Jindřicha (†53),“ budoucího moravského markraběte.

Nadšené vítání, smutné loučení

Rozkoly v manželství přetrvávaly, z toho důvodu Eliška utekla před Janovým vlivem z Čech. „2. ledna 1325 překypovala Praha nadšením rozjásaného obyvatelstva,“ uvádí Kopičková. „Po dvouapůlleté nepřítomnosti se vracela z Bavor do vlasti česká královna Eliška! Ke vskutku triumfálnímu vjezdu do metropole přispělo i nezbytné procesí, nabité masovou euforií.“

Nedá se hovořit o tom, že by Eliška poslední léta svého života trávila „šťastně.“ Vedle nemocí jí soužil mimo jiné nadále Jan, který o ní v podstatě už vůbec nejevil zájem a více se pohyboval v cizině. V kronikách se můžeme dočíst, že královna v podstatě žila jako vdova, byť ji Jan v korespondenci neustále tituloval jako „nejdobrotivější a nejdražší.“
Zbraslavský klášter založil Václav II., který je zde i pohřbený společně se svou dcerou Eliškou Přemyslovnou. Ta se za svého života notně zasloužila o zvelebení kláštera.
Autor: ČTK - Jiří Berger

V posledních letech svého života Eliška horečně sháněla ostatky svatých, tzv. relikvie. Pro vyšehradský kolegiátní kostel například získala trn z Kristovy trnové koruny. Tuto vášeň po své matce podědil i Karel IV., který byl skupováním relikvií pověstný. Zároveň se Eliška starala také o povznesení a zvelebení Zbraslavského kláštera, kde doteď spočívají ostatky Václava II., nakonec také i jeho dcery Elišky Přemyslovny, která naposledy vydechla 28. září 1330 na Vyšehradě v opětovném odloučení od manžela. Příčinou smrti byla tuberkulóza.

„Nelze usuzovat, do jaké míry byl král objektivně informován o jejím stavu a připraven na nejhorší,“ zamýšlí se Kopičková. Naposledy se se svou manželkou měli vidět letmo v Praze roku 1329. „Tak jako žil s Eliškou na dálku, tak se s ní na dálku obřadně rozloučil zádušní mší v Tridentu.“ Do Prahy se po smrti Elišky Jan nikterak nehnal, když však v roce 1331 konečně dorazil, nechal Elišce vyrobit náhrobek odpovídající jejímu významu. Právě k tomuto náhrobku na Zbraslavi dle jeho vlastních zaznamenaných slov mířily první kroky Karla IV., když se roku 1333 vracel z Francie „domů.“

Fotogalerie
25 fotografií